Zobrazení zdroje stránky František Slunéčko

[[Soubor:General.Frantisek.Slunecko.(1886-1963).Alex.jpg|náhled]]
František Slunéčko

brigádní generál (divizní generál), velitel Oblastního velitelství Obrany národa Morava - západ,

velitel vojenské odbojové organizace „Alex“, nástupce gen. Františka Bláhy ve funkci vrchního velitele Obrany národa

<nowiki>*</nowiki> 2. 10. 1886 Mladá Vožice, okr. Tábor t 10. 12. 1963 Praha

V letech 1898-1905 studoval na české vyšší reálce v Českých Budějovicích, kde 21. 7. 1905 maturoval. Poté se zapsal ke studiu na České vysoké škole technické v Praze (obor strojní inženýrství), na níž v letech 1906-1909 absolvoval šest semestrů a 26. 10. 1908 složil první státní zkoušku. Vysokoškolského studia posléze zanechal a 1. 10. 1910 byl prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. k. zeměbraneckého pluku č. 2 v Linci (odveden byl již 28. 5. 1909 v Mladé Vožici). Po základním vystrojení byl odeslán do Sv. Hypolitu, kde úspěšně absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a po návratu do Lince konal u pluku službu jako zástupce velitele čety až do svého odchodu do civilního života 30. 9. 1911. Na vysokou školu se však již nevrátil a nastoupil do zaměstnání jako technický úředník u státní pošty, kde poté působil až do léta 1914. V mezidobí absolvoval v termínu od 8. 8. do 4. 9. 1912 cvičení ve zbrani u svého kmenového pluku v Linci a dnem 22. 1. 1914 byl přemístěn k c. k. zeměbraneckému pluku č. 10 v Mladé Boleslavi. U tohoto útvaru také 3. 8. 1914 nastoupil v rámci mobilizace činnou službu a 26. 10. 1914 s ním odjel jako velitel čety na ruskou frontu, kde padl již 21. 12. 1914 do ruského zajetí.

Držen byl poté v zajateckém táboře v Pokrově ve Vladimírské gubernii, kde se výrazně zapojil do činnosti zajatecké samosprávy a od 25. 12. 1915 do 28. 7. 1916 byl S zaměstnán na obranných pracích ruské armády v okolí Muromi. Již 10. 1. 1916 se přihlásil do čs. legií v Rusku, ale protože se jeho přemístění k našim jednotkám

v Rusku oddalovalo, využil nabízenou příležitost a 28. 7. 1916 vstoupil v hodnosti ppor. do 2. srbské dobrovolnické divize, kde konal službu u záložního praporu 6. srbského pěšího pluku v Oděse. Již 1. 12. 1916 byl však převeden k čs. legiím v Rusku. V Bělgorodu, kde byl prezentován, jej zpočátku zařadili do „důstojnické skupiny“ generála Jaroslava Červinky, odkud byl v červenci 1917 přeložen k 8. čs. střel. pluku. U tohoto útvaru poté konal službu jako velitel roty a velitel praporu až do návratu do vlasti. V mezidobí byl 29. 11. 1918 povýšen na kpt., 1. 5. 1919 do hodnosti mjr., v termínu od 1. 12. 1917 do 1. 2. 1918 absolvoval školu zákopové války u Francouzské vojenské mise v Jassách a následně od 1. 2. do 1. 3. 1918 kurs při štábu praporu, pluku a divize na rumunské frontě. S 8. čs. střeleckým plukem se zúčastnil bojů s německou armádou při ústupu z Ukrajiny a následných krvavých srážek s bolševiky. Zejména obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, bojů na řece Ussuri, bitvy o Nižní Tagil, Kordon, Kungur a Molebský závod. Do ČSR se vrátil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4. 8. 1920.

V armádě se rozhodl zůstat natrvalo a po repatriační dovolené proto opět nastoupil službu u svého pluku dislokovaného nyní v Českém Těšíně a následně 1. 10. 1920 v rámci unifikace přeměněného na p. pl. 8. Zde zpočátku působil jako zástupce velitele pluku (od 2. 12. 1921 v hodnosti pplk.), ale již 17. 11. 1922 byl jmenován jeho velitelem. O necelý rok později se dočkal povýšení do hodnosti plk. (1. 10. 1923). U p. pl. 8 v Českém Těšíně (na konci října 1924 přestěhovaného do Místku) poté konal službu nepřetržitě až do druhé poloviny ledna 1929. V mezidobí absolvoval ekvitační školu při ZVV Brno, od 20. 5. do 20. 8. 1922 informační dělostřelecký kurs pro štábní důstojníky pěchoty, v roce 1924 informační kurs pro velitele vojskových těles v Milovicích, v roce 1926 plynový kurs pro velitele vojskových těles v Olomouci a od 1. 10. 1927 do 15. 9. 1928 Kurs pro vyšší velitele při Válečné škole v Praze. Od 21. 1. 1929 do 30. 12. 1930 byl velitelem 16. pěší brigády v Místku, a jako takový se 16. 7. 1929 dočkal jmenování do hodnosti brig.gen. Ze severní Moravy zamířil na podzim 1930 na Slovensko, kde se stal 1. 10. 1930 zástupcem velitele ZVV Košice. Zde poté působil až do 31. 12. 1936, kdy byl ustanoven velitelem 12. pěší brigády ve Znojmě. Dnem 1. 1. 1938 se stal zástupcem velitele 6. divize v Brně, ale v této funkci vydržel pouhé čtyři měsíce. Již 1. 5. 1938 byl totiž ustanoven velitelem nově zřízené

1.                    skupiny v Jihlavě. Funkci velitele této vyšší jednotky vykonával i za branné pohotovosti státu na podzim 1938, kdy se svým velitelským stanovištěm sídlil v Želetavě. Když byla po Mnichovu 2. skupina zrušena, nastoupil službu u velitelství III. sboru v Brně, kde poté působil až do okupace.

Po příchodu nacistů se zapojil do domácího odboje v řadách Obrany národa a stanul v čele Oblastního velitelství ON Morava - západ, které vybudoval společně se svým náčelníkem štábu škpt.gšt. Františkem Blábolilem a jeho nástupcem plk.gšt. Václavem Lysákem. Podílel se na organizování odchodu bývalých důstojníků do zahraničí, shromažďoval zbraně a trhaviny, obstarával finanční prostředky pro potřeby odboje a vyvíjel rozsáhlou zpravodajskou činnost. Vedle výše jmenovaných důstojníků velice úzce spolupracoval nejen s velitelem Zemského velitelství ON Morava brig.gen. [https://encyklopedie.vosprlov.cz/index.php?title=Bohuslav_V%C5%A1eti%C4%8Dka&venotify=created Bohuslavem Všetičkou] a jeho náčelníkem štábu plk.gšt. Ladislavem Kotíkem, kterým podléhal, ale i veliteli podřízených krajských velitelství ON, zejména pak s plk.gšt. Jiřím Jarošem, velitelem Krajského velitelství ON - Velké Meziříčí. Právě paní Helena Jarošová, která byla 1. 12. 1939 přítomna manželovu zatčení, gen. Slunečka varovala, čímž ho zachránila před jistou smrtí. Díky ní se stal jediným z velitelů první garnitury ON, který přestože neodešel do zahraničí, nikdy nepadl gestapu do rukou (to se však zmocnilo jeho manželky, jež byla odvlečena do koncentračního tábora).

V ilegalitě žil gen. Slunečko nepřetržitě od 2. 12. 1939 až do vypuknutí pražského povstání, tedy téměř na den jen těžko uvěřitelných pět let a pět měsíců. Zpočátku se skrýval se na různých místech protektorátu, až v roce 1942 zakotvil u svých přátel nedaleko Mnichova Hradiště.

Rozsáhlejší odbojovou činnost zahájil znovu teprve od jara 1944, kdy stanul v čele Vojenského velitelství „Alex“ (krycí jméno, které v odboji používal). Velitelství sice působilo především v sv Čechách, ale řadu důležitých spolupracovníků a informátorů mělo i na protektorátních ministerstvech a v ČTK. V dubnu 1944 navázal spolupráci s paraskupinou BARIUM npor.děl. Josefa Šandery a podařilo se mu najít i spojení na brig.gen. Zdeňka Nováka a jeho zástupce brig. gen. Františka Bláhu. Bližší rozvoj spolupráce však překazilo jejich zatčení, po kterém gen. Slunečko formálně stanul jako hlavní velitel v čele vojenského odboje v protektorátu. Ve spolupráci se svým náčelníkem štábu pplk.gšt. Raimundem Mrázkem připravil plán závěrečného protiněmeckého povstání v Čechách, při čemž úzce spolupracoval s brig.gen. Juliem Fišerou, plk.pěch. Vladimírem Procházkou, pplk.žen. Ing. Antonínem Samešem a mjr.pěch. Karlem Cermanem. V dubnu 1945 se mu kromě toho podařilo vejít ve styk se sovětskou zpravodajskou skupinou ''Volk'' mjr. Viktora Sergejeviče Chranovského, jež byla vysazena 1. UF 16. 3. 1945 na Českolipsku.

Z popudu gen. Slunečka byl vytvořen Ústřední národní výbor, který jej zvolil svým předsedou a šéfredaktora Karla Neuberta místopředsedou (členy výboru byli důvěrníci odborových organizací, zástupci průmyslu, bankovní sféry, tisku, hospodářských svazů, armády, zaměstnanci Elektrických podniků apod.). Sám Slunečko se 30. 4. 1945 přesunul do Prahy, kde se pokusil sjednotit existující odbojové skupiny pod svým velením. Vypuknutím povstání a následným organizováním boje Českou národní radou a velitelstvím Bartoš brig.gen. Karla Kutlvašra se částečně ocitl na vedlejší koleji (jeho Ústřední národní výbor byl ČNR rozpuštěn již 5. 5. 1945). Když byl 5. 5. 1945 osvobozen z věznice na Pankráci brig.gen. Zdeněk Novák, předal mu velení organizace, a stal se jeho zástupcem. Po skončení války vykonával od 25. 5. 1945 funkci velitele I. sboru v Praze, ale již 1.6. 1946 byl s ohledem na vysoký věk přeložen do výslužby.

V                    mezidobí však stačil být 1. 8. 1945 povýšen do hodnosti divizního generála. Přestože již byl vojenským penzistou, nevyhnula se mu po únoru 1948 pozornost represivních složek komunistického režimu. Na podzim 1948 byl zatčen a držen ve vazbě státního soudu. Odsouzen však nebyl a po několika měsících se vrátil na svobodu. Přestože mu nebyla žádná vina prokázána, byl v roce 1950 degradován na vojína v záloze a o rok později nuceně vystěhován z Prahy do obce Branžež u Mnichova Hradiště. Zemřel v Praze 10. 12. 1963 po dlouhé a těžké nemoci ve věku 77 let. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a v roce 1991 mu byla navrácena hodnost divizního generála.

'''Vyznamenání:'''

Československý válečný kříž 1918, Československý řád Sokol s meči, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, Orděn svjatoj Anny III. st. s mečami, La Médaille Militaire, Československý válečný kříž 1939.

'''Prameny:'''

VÚA-VHA, sb. KL.

'''Literatura:'''

AUSKÝ, S. A.: ''Vojska generála Vlasova v Čechách.'' Praha 1996; J. GRŇA: ''Sedm roků na domácí frontě.'' Brno 1968; O. HORA: ''Svědectví o puči. Z bojů proti komunizaci Československa. I.-II, díl.'' Toronto 1978 (druhé vydání Praha 1991);