Zobrazení zdroje stránky Anton Vasiljevič Turkul

[[Soubor:Антон Туркул (1).jpg|náhled|Generál Turkul]]
<nowiki>*</nowiki>23. prosince 1892  Tiraspol , provincie Cherson , Ruská říše  - †20. srpna 1957 , Mnichov , Německo

Ruský důstojník, generálmajor . Účastník první a druhé světové války, ruské občanské války. Účastník kampaně Drozdovtsy Yassy-Don . Vedoucí divize Drozdovskaya . Bílý emigrant . Za Velké vlastenecké války - velitel sboru Ruské osvobozenecké armády (od roku 1944).


Narodil se v rodině zaměstnance v roce 1892 v Tiraspolu v provincii Cherson . V roce 1909 absolvoval Richelieu gymnasium v Oděse , poté sloužil na civilním oddělení. V roce 1910 se Turkul dobrovolně připojil k 56. Žitomirskému pěšímu pluku Jeho císařské Výsosti velkovévody Nikolaje Nikolajeviče, dislokovanému v Tiraspolu , jako vojín jako dobrovolník II. kategorie .


V letech 1910-1911 se dvakrát pokusil vstoupit do vojenských škol Odessa a Tiflis . Oba časy se nezdařily. V lednu 1913 byl Turkul převelen do zálohy v hodnosti mladšího poddůstojníka .



V roce 1914 byl Anton Turkul odveden v okrese Tiraspol a poslán k 43. pěšímu záložnímu praporu, poté na frontu. Získal dva válečné svatojiřské kříže a byl doporučen do zrychlených kurzů pro praporčíky v kadetní škole, poté byl poslán k 75. sevastopolskému pěšímu pluku . „VP ze dne 1. března 1916. podle armádní zálohy: armádní pěchotní záloha, sestávající z 75. Sevastopol Turkul Anton od praporčíka po podporučíka od 6. září 1915.“ Byl třikrát zraněn, vyznamenán Řádem sv. Jiří, IV. stupně a Zlatou paží sv. Jiří a povýšen na štábního kapitána [2] .


V roce 1918 vstoupil do dobrovolnické brigády, kterou vytvořil M. G. Drozdovsky v Rumunsku. Účastník tažení Drozdovtsy of Yassy - Don jako nadrotmistr 2. důstojnické roty [3] , od dubna 1918 - velitel důstojnické roty.


V dobrovolnické armádě a ozbrojených silách jihu Ruska . Během 2. Kubánského tažení v létě - na podzim 1918 velel rotě důstojnického pluku 3. Drozdovského pěší divize . V bojích u Kořenovské 16. července byl vážně zraněn na noze a do služby se vrátil až na začátku roku 1919 . Od ledna 1919 - velitel 1. praporu 2. důstojnického pluku generála Drozdovského , od října velitel 1. Drozdovského pluku Drozdovského divize.



Velení, velitelství a velitelé jednotek 1. armádního sboru v Bulharsku. Sedící zleva doprava - generálové - A. V. Fok , V. K. Vítkovskij , A. P. Kutepov , B. A. Šteifon .

Stojící (za Kutepovem) jsou generálové N. V. Skoblin , A. V. Turkul.

Veliko Tarnovo , 2. dubna 1922 .


Drozdovité v Bulharsku . 20. léta 20. století. Stojí: Generálmajoři A.V. Turkul (pátý zleva) a V.G. Charževskij (třetí zprava). Uprostřed skupiny sedí generálmajor W. K. von Manstein („dědeček“), otec W. W. von Mansteina .

Dne 7. dubna 1920 byl za úspěšnou vyloďovací operaci Perekop-Khorly na rozkaz vrchního velitele ruské armády generálporučíka barona P. N. Wrangela ve věku 27 let povýšen na generálmajora . Od 6. srpna 1920 - velitel Drozdovského divize ruské armády. Ztracení tři bratři, umučení bolševiky .


Život v exilu

Od konce roku 1920, po evakuaci Wrangelových vojsk z Ruska, byl v exilu v Gallipoli . Velel Drozdovskému pluku, zformovanému ze zbytků Drozdovského divize.


Přesídlil do Bulharska, kde na podzim 1923 spolu s generálem V.K.Vitkovským vytvořil oddíly ruských emigrantů, kteří se podíleli na potlačení komunistického povstání v Bulharsku [4] .


V roce 1931 emigroval s rodinou do Francie. V exilu - vydavatel a redaktor časopisu "Dobrovolník". V roce 1931 se pokusil zorganizovat atentát na L. D. Trockého , který byl vypovězen ze SSSR, který pak žil na Princových ostrovech [5] . Od roku 1935 byl organizátorem a hlavou Ruského národního svazu válečných účastníků (RNSUV), který vydával vlastní noviny Signal. Za svou činnost [ upřesnit ] byl Turkul na příkaz generála Millera vyloučen z EMRO [6] . V dubnu 1938 byl na žádost francouzské kontrarozvědky vyhoštěn z Francie [ upřesnit ] [ zdroj neuveden 77 dní ] .


V letech 1938-1939 žil v Berlíně , poté se v srpnu, po podepsání sovětsko-německého paktu o neútočení , přestěhoval do Říma .


Během druhé světové války

Krátce před vypuknutím druhé světové války napsal:


„Jakýkoli úder do Kominterny na území SSSR nevyhnutelně způsobí explozi antikomunistických sil v zemi. Bude naší povinností tyto síly spojit. Budeme usilovat o to, aby někde, byť na malém kousku ruské země, vyrostl prapor ruské trikolóry.“

- „Signál“, 1939, č. 48.

V letech 1941-1943 se pokusil obnovit činnost RNSUV , ale bez úspěchu. V roce 1943 podnikl cestu do Sevastopolu , kde se pokusil najít hroby generálmajora M. G. Drozdovského a plukovníka V. B. Tuceviče v oblasti Malakhov Kurgan , ale ve vojenských podmínkách roku 1943 se hroby nepodařilo najít  . Po neúspěšném pátrání se Turkul vrátil do Německa.


V roce 1944 byl po osobním setkání s A. A. Vlasovem zařazen do řad ROA . V roce 1945  - vedoucí oddělení pro formování jednotek ROA a velitel dobrovolnické brigády v Rakousku - samostatného sboru ozbrojených sil KONR . Její velitelství se nacházelo poblíž Salzburgu a jednotky v Linci, Lublani a Villachu . Brigádu tvořilo 5 tisíc vojáků. Zahrnoval tyto jednotky: samostatný pluk plukovníka Krzhizhanovského, dobrovolnický pluk „Varyag“ plukovníka M. A. Semenova a samostatný kozácký pluk ozbrojených sil generálmajora KONR S. K. Borodina. Semenovův pluk „Varyag“ ukončil válku ve Slovinsku , kde byl po celou dobu umístěn. Některé z řad pluku se vyhnuly vydání do SSSR a utekly spolu se zbytky ruského sboru plukovníka A.I. Rogozhina , ustupujícím do Itálie. V březnu až květnu 1945 stál v čele salcburské skupiny ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska s právy velitele sboru. Po roce 1945 v Německu předseda Výboru ruských přeběhlíků.


Po druhé světové válce

V květnu 1945 byl zatčen spojenci. Do roku 1947 byl vězněn , poté žil nedaleko Mnichova .


V srpnu 1950 se vrátil k politické činnosti a zorganizoval sjezd veteránů ROA u Schleichsheimu, kde byl zvolen předsedou Výboru Spojených vlasovců (KOV), v jehož čele stál až do své smrti [7] . V tisku KOV-a Turkul propagoval mezi mnoha bílými emigranty oblíbenou koncepci, že ROA a hnutí vlasovců se staly pokračováním boje Bílé armády [8] .


Zemřel v noci z 19. na 20. srpna 1957 v Mnichově po operaci. 11. září bylo tělo zesnulého generála posláno do Paříže. 14. září byl pohřben na předměstí Paříže na hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois


...Paříž nikdy nepoznala takový pohřeb za 35 let. Za zpívání „Kol Slaven“ byly do katedrály vneseny národní prapor a prapor jednoho z drozdovských pluků. Transparenty se skláněly nad rakví, když sbor zpíval „Eternal Memory“. Slzy tekly, byly slyšet vzlyky. Drozdovitů bylo mnoho. Přišli všichni, i ti, kteří se od spolku odtrhli. Katedrála nemohla pojmout všechny věřící. Naposled u hrobu byl na rakev položen Drozdovský prapor a rakev spuštěna... Opustil nás bojovník, bojovník za myšlenku až do posledního dne svého života... Drozdovité podotýkají, že v r. celý bílý zahraniční tisk, smuteční oznámení, články a nekrology poznamenaly smrt hrdiny boje v Bílé a osvobozenecké válce...

— „Ruský život“ z 28. září 1957

Obvinění z práce pro zpravodajské služby

Podle řady studií a publikací založených na zpravodajských archivech Anton Turkul jako šéf Ruského národního svazu účastníků války (RNSUV) spolupracoval s britskou rozvědkou , ale i Japonci (od roku 1936) a Němci (od r. 1938) a nakonec byl agentem sovětské vojenské rozvědky a byl součástí okruhu Richarda Sorgeho. Od roku 1943 žil v Budapešti, kde se podílel na fungování tzv. Klatt Bureau. Byl to složitý mechanismus zpravodajských služeb u nichž dodnes nevíme, kdo byl čí agent.


Od roku 1943 žil Turkul v Budapešti, kde dostával finanční prostředky od „Klatta Bureau“ – pseudozpravodajské organizace, která dodávala Abwehru nepravdivé informace o sovětských jednotkách, vykonstruované ruským důstojníkem a členem RNSUV L. F. Ira . Podle některých badatelů se na tom podílel sám Turkul. Po válce byli Turkul a Ira v tomto ohledu vyslýcháni britskou kontrarozvědkou v Londýně [13] .


Přesto podle K. M. Aleksandrova, odborníka na dějiny bílého hnutí a ROA [14] : „Za svého života i po smrti byl nazýván zaměstnancem britského, japonského, maďarského, bulharského, německého a sovětského zpravodajských služeb, na základě čehož lze předpokládat, že ve skutečnosti nebyl nikým agentem."

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A2%D1%83%D1%80%D0%BA%D1%83%D0%BB,_%D0%90%D0%BD%D1%82%D0%BE%D0%BD_%D0%92%D0%B0%D1%81%D0%B8%D0%BB%D1%8C%D0%B5%D0%B2%D0%B8%D1%87