DanielGargulak v 8. 4. 2024, 18:10

2024-04-08T18:10:53Z

DanielGargulak: Založena nová stránka s textem „2. července 1906 Řím – 1. listopadu 1981 Řím Měl velmi pohnuté mládí, plné stěhování z místa na místo. Musel proto navštěvovat zákla…“

2023-11-11T18:18:26Z

Založena nová stránka s textem „2. července 1906 Řím – 1. listopadu 1981 Řím Měl velmi pohnuté mládí, plné stěhování z místa na místo. Musel proto navštěvovat zákla…“

Nová stránka

2. července 1906 Řím – 1. listopadu 1981 Řím

Měl velmi pohnuté mládí, plné stěhování z místa na místo. Musel proto navštěvovat základní školy v Římě, na Moravě i ve Vídni. Po smrti otce odešel s matkou do Švýcarska, kde se zapsal na gymnázium při opatství otců benediktinů v Einsiedelnu. Po dvou letech se vrátili do Říma, kde Karel absolvoval studia... V době německé okupace se Weirich stal hlavní kontaktní osobou československého odboje v Itálii a působil mimo jiné jako prostředník mezi římským Výborem pro národní osvobození a svými krajany, kteří se přidali k italským partyzánům. Právě pro tuto tajnou činnost ho však 1. dubna 1944, právě když byl upoután na lůžko s horečkou, zatklo gestapo.

Dne 1. listopadu 1981 zemřel v Římě ve věku pětasedmdesáti let Čech Karel Weirich. Za svého života se zabýval mnohým. Pracoval jako stenograf, účetní i novinář. Byl precizní, metodický a schovával si téměř všechny dopisy, články a důležité dokumenty, které napsal. Před smrtí se rozhodl svěřit svůj archiv své neteři Heleně, aby zabránil jeho případné ztrátě. Helena archiv pečlivě opatrovala ve svém domě v Trevisu. Přibližně před dvěma lety jsem měl možnost se s ní náhodou seznámit. Helena mi otevřela dveře svého domu i své paměti: díky ní jsem mohl rekonstruovat příběh, o němž tyto dokumenty vypovídaly.

Karel Weirich se narodil 2. července 1906 v Římě Ignatzovi a Geltrudě Schindlerovým. Jeho otec, český sochař, se narodil v roce 1856 v severočeském Fukově. Přestěhoval se do Vídně, aby zde mohl navštěvovat Akademii výtvarných umění a v roce 1892 vyhrál „Římskou cenu“, stipendium, které mu umožnilo odjet pracovat do Říma. Tam se mu podařilo získat si určitý věhlas i četné zakázky, a proto se rozhodl zůstat v Itálii. Po vypuknutí první světové války se rozhodl vrátit se do vlasti, neboť byl stále poddaným Rakousko-Uherska. Doma byl však zatčen pro podezření, že je zastáncem „italské kauzy“, a byl převezen na Moravu. Po propuštění v roce 1916 odešel i s rodinou do Vídně. Tam 1. prosince téhož roku zemřel.

Jeho syn Karel měl proto velmi pohnuté mládí, plné stěhování z místa na místo. Musel proto navštěvovat základní školy v Římě, na Moravě i ve Vídni. Po smrti otce odešel s matkou do Švýcarska, kde se zapsal na gymnázium při opatství otců benediktinů v Einsiedelnu. Po dvou letech se vrátili do Říma, kde Karel absolvoval středoškolská studia nejprve v Pontificio Istituto S. Apollinare a posléze na Regio Ginnasio Ennio Quirino Visconti, kde složil závěrečné zkoušky.

V roce 1925 obdržel na Římském stenografickém institutu (Istituto Stenografico romano) diplom z účetnictví a stenografie a následně byl přijat jako sekretář a účetní na národním ředitelství Papežského díla svatého apoštola Pavla. V roce 1932 byl v téže funkci přeřazen na národní ředitelství Papežských misijních děl. Ještě téhož roku začal psát články a zpravodajství o Československu pro vatikánský deník L’Osservatore Romano.

Klíčovým pro něj byl rok 1935: ČTK, jedna z největších kanceláří československého tisku, mu nabídla, aby se stal jejím stálým korespondentem v Římě. Tuto nabídku přijal, ale zároveň se rozhodl, že i nadále bude pracovat jako zaměstnanec Vatikánu.

Jeho nové místo, spojené s událostmi, které se v Evropě zanedlouho začnou odehrávat, mu zásadním způsobem změnilo život. Po obsazení Československa nacisty přišel o místo novináře, neboť odmítl přísahat věrnost Hitlerovi. Došlo k tomu však až v listopadu 1941 a až do té doby mohl bez přerušení dostávat od svých protinacisticky smýšlejících kolegů v Praze zprávy, které se týkaly událostí v Protektorátu Čechy a Morava. Tyto zprávy překládal do italštiny pro papeže a posílal je – alespoň do kapitulace Francie – Jaroslavu Jířovi, zpravodaji ČTK v Paříži, a svým krajanům, kteří se usadili v Itálii. Kontakty mezi Římem a Prahou byly možné díky jednomu z Weirichových přátel, Antonínu Mašínovi, který byl zaměstnancem mezinárodní společnosti Wagons-Lits, spravující přímé železniční spoje mezi oběma městy. Karel Weirich udržoval stálé kontakty také s Jaromírem Kopeckým, zástupcem československé vlády při Společnosti národů v Ženevě. Z řadového novináře se tak stala důležitá postava československého odboje v zahraničí.

A nejen to. Po německé okupaci byly v Protektorátu zavedeny nacistické antisemitské zákony, a mnoho Židů se proto snažilo emigrovat. Itálie v té době představovala – byť i Mussolini v roce 1938 vyhlásil protižidovské zákony – jeden z hlavních cílů pro tyto uprchlíky. Odcestovat do Itálie bylo možno ještě přibližně další rok, ale nově příchozí nesměli pracovat. Jak uvidíme jinde, v důsledku značně vysokých německých poplatků za opuštění země, kterými byly zatíženy osoby židovského vyznání, jim po jejich příjezdu nezbylo prakticky vůbec nic. A když duce nařídil zatčení a internaci všech Židů-cizinců, kteří se usadili v Itálii (červen 1940), stala se jejich situace skutečně kritickou.

Weirich se proto spolu s ostatními krajany, kteří žili v Itálii a jichž se rasové zákony netýkaly, rozhodl založit asociaci, jejímž cílem bylo pomáhat československým uprchlíkům, kteří se v Itálii ocitli v nesnázích: Svatováclavský fond v Římě. Jeho činnost byla od počátku značně rozsáhlá a vybrané částky natolik velké, že s nimi bylo možné pokrýt potřeby a žádosti velké části internovaných. Toto úsilí pokračovalo i po 8. září a i po tomto datu byla – alespoň částečně – poskytována a zprostředkovávána pomoc těm, kteří byli i nadále vězněni v koncentračních táborech. A tajně i těm, kterým se podařilo najít si nějaký úkryt, a tak uprchnout před nacisty a fašisty.

V době německé okupace se Weirich stal hlavní kontaktní osobou československého odboje v Itálii a v jistém období působil mimo jiné jako prostředník mezi římským Výborem pro národní osvobození a svými krajany, kteří se přidali k italským partyzánům. Právě pro tuto tajnou činnost ho však 1. dubna 1944, právě když byl upoután na lůžko s horečkou, zatklo gestapo. Byl odvezen do neblaze proslulého třetího bloku vězení „Regina Coeli“. Německý vojenský soud ho odsoudil k smrti. Ale zakročil Vatikán, který protestoval u polního maršála Kesselringa s tím, že zadrželi pouze jednoho z jeho zaměstnanců, který zajisté nemá nic společného s obviněními, která proti němu byla vznesena. Nepropustili ho, nicméně trest smrti mu byl změněn na osmnáct měsíců nucených prací, které si měl odpykat v koncentračním táboře Kolbermoor v Bavorsku. Tak byl 26. května, jen několik málo dnů před osvobozením Říma, převezen nejprve do vězení Stadelheim v Mnichově a odtud pak do koncentračního tábora. Tam zůstal až do 2. května 1945, kdy tábor osvobodily americké jednotky.

Jen zázrakem gestapo při zatýkání neobjevilo velkou část jeho dokumentů, týkajících se let 1939–1944. Weirich je schoval pod prkna schodišťových stupňů v domě, kde bydlel. Po návratu z vězení si pro ně přišel a odnesl si je domů. O jaké dokumenty vlastně šlo? Především to byly zprávy z Prahy, které se vztahovaly k období od okupace Československa až do poloviny roku 1940. Pak je zde mnoho dalších spisů, vážících se ke Svatováclavskému fondu: seznamy chráněnců, účtenky od zaslaných balíků i část korespondence s internovanými, s krajany, kteří nabízeli peněžní pomoc, s vatikánským sekretariátem a s dalšími církevními hodnostáři (zejména s Mons. Montinim a Mons. Riberiem) i s představiteli ostatních charitativních organizací (DELASEM, Červený kříž atd.). Dochovalo se dokonce několik falešných průkazů totožnosti, které byly vyrobeny po 8. září a které měly být zřejmě předány Židům pod Weirichovou ochranou. Dochovalo se i mnoho fotografií určených právě k tomuto účelu.

Dokumentární význam tohoto archivu je proto zcela nesporný. Zaprvé proto, že nabízí tomu, kdo s ním pracuje, možnost využít „interní“ informace od Weirichových kolegů novinářů, kteří ho zásobili zprávami z Prahy, a udělat si tak jasný obraz o situaci v Čechách a na Moravě v prvních válečných letech. Zadruhé proto, že nám ukazuje existenci a způsob fungování významné organizace, jakou byl Svatováclavský fond, který byl schopen pomáhat velkému množství osob židovského vyznání. Zatřetí proto, že vrhá světlo na účast Weiricha i dalších Čechoslováků v boji za osvobození Itálie od nacismu a fašismu. Konečně proto, že objasňuje mnohdy podceňované vztahy mezi odbojem a pomocí pronásledovaným Židům.

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-. července 1906 Řím – 1. listopadu 1981 Řím
+[[Soubor:Karel Weirich (1901-1981).jpg|náhled|Karel Weirich]]
+<nowiki>*</nowiki>2. července 1906 Řím – †1. listopadu 1981 Řím
 Měl velmi pohnuté mládí, plné stěhování z místa na místo. Musel proto navštěvovat základní školy v Římě, na Moravě i ve Vídni. Po smrti otce odešel s matkou do Švýcarska, kde se zapsal na gymnázium při opatství otců benediktinů v Einsiedelnu. Po dvou letech se vrátili do Říma, kde Karel absolvoval studia... V době německé okupace se Weirich stal hlavní kontaktní osobou československého odboje v Itálii a působil mimo jiné jako prostředník mezi římským Výborem pro národní osvobození a svými krajany, kteří se přidali k italským partyzánům. Právě pro tuto tajnou činnost ho však 1. dubna 1944, právě když byl upoután na lůžko s horečkou, zatklo gestapo.

Karel Weirich - Historie editací

DanielGargulak v 8. 4. 2024, 18:10

DanielGargulak: Založena nová stránka s textem „2. července 1906 Řím – 1. listopadu 1981 Řím Měl velmi pohnuté mládí, plné stěhování z místa na místo. Musel proto navštěvovat zákla…“