Partyzánské hnutí v Čechách a na Moravě - Historie editací

DanielGargulak v 19. 9. 2021, 18:33

2021-09-19T18:33:05Z

DanielGargulak: Založena nová stránka s textem „— vrcholná forma boje proti nacistickým okupantům a významný faktor -''národní a demokratické revoluce''. ''Jeho rozvoj a aktivita byly sice spj…“

2021-09-19T18:31:51Z

Založena nová stránka s textem „— vrcholná forma boje proti nacistickým okupantům a významný faktor -''národní a demokratické revoluce''. ''Jeho rozvoj a aktivita byly sice spj…“

Nová stránka

— vrcholná forma boje proti nacistickým okupantům a významný faktor -''národní a demokratické revoluce''.

''Jeho rozvoj a aktivita byly sice spjaty hlavně s politikou KSČ, ale v řadách partyzánů bojovali vlastenci napříč politickým spektrem. KSČ si po roce 1948, usurpovala veškeré zásluhy o budování ozbrojených skupin v protektorátu. Někdy se uchýlila i k manipulaci s fakty - kdy za oddíly založené KSČ vydával i skupiny konstituované mimo rámec KSČ. (Petráš) Nebo se na založení podíleli i nekomunističtí členové, ale po r.1948 se do nekomunistická část oddílu tajila.(Zelený kádr)''

Základní otázky organizování partyzánského hnutí v našich zemích projednávalo během r. 1942 - ''zahraniční vedení KSČ v Moskvě,'' které ve spolupráci s orgány Komunistické internacionály rozpracovalo politickou linii pro období závěrečné a rozhodující fáze národně osvobozeneckého boje. 5. ledna 1943 exekutiva KI přijala usnesení „O politické linii a nejbližších úkolech Komunistické strany Československa v národně osvobozeneckém boji", jež zdůrazňovalo nutnost celonárodního povstání proti fašistům a kolaborantům, budování -*''národní fronty'' na širokém základě, zřizování sítí národních výborů a rozvinutí aktivních forem boje. V přijaté • odbojové koncepci KSČ zaujímalo partyzánské hnutí významné postavení, protože mělo zasazovat okupační moci nejtěžší údery na domácí frontě a zároveň vytvářet revoluční svazek pracujícího lidu, jeho jednotu a upevňovat vedoucí postavení dělnické třídy v národně osvobozeneckém boji. Přes složité podmínky v českých zemích (nedostatek kádrů, jejich nezkušenost z přímého bojového střetnutí s nepřítelem a z partyzánské činnosti, nedostatek zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, hustota osídlení a komunikací, značná infiltrace německého obyvatelstva, které v drtivé většině podporovalo nacisty apod.) vznikaly první partyzánské jednotky v tomto prostoru již v r. 1942 (Zelený kádr, Jiskra). Pro formující se partyzánské hnutí měla pak zásadní význam zmíněná směrnice EKI z 5. ledna 1943, se kterou seznámil III. ilegální ústřední vedení ¨KSČ (''Komunistická strana Československa — ústřední vedeni ilegální'') paravýsadek R.Vetišky ''(-»Desanty ze SSSR''). Ústřední orgán ilegální ¨KSČ projednal na svém zasedání 11. července 1943 tento dokument a rozpracoval program domácího odboje, <sup>v</sup> němž čelné místo náleželo rozvoji partyzánského hnutí. V intencích KSČ došlo záhy k jeho rozšíření na Podbrdsku. Za Podpory ilegálních organizací strany a národních výborů, řízených příbramským krajským národním revolučním výborem, se vytvořily a rozvíjely činnost jednotky Rudá stráž na Rožmitálsku, Brdy — Nelibá na Hořovicku a Srp a kladivo na Příbramsku a Dobříšsku. Jejich aktivitu usměrňoval štáb v čele s J. Košťálkem, členem III. ilegálního ústředního vedení ¨KSČ. Tyto jednotky, stejně jako moravské - Štramberští partyzáni, Petráš—Olomouc, Prokop Holý, Partyzánský oddíl Jana Žižky (na Moravě působili od podzimu 1943 s úkolem podnítit rozmach partyzánského boje R. Peschel a R. Procházka, parašutisté vyslaní zahraničním vedením KSČ v Moskvě), prováděly sabotáže, diverze, agitační a propagandistickou práci mezi občany aj. Přímé bojové střety s nepřítelem měly vzhledem k nedostatku zbraní především obranný ráz. Partyzánské jednotky svou činností nacisty značně znepokojovaly, německý potlačovací aparát proto usiloval všemi prostředky o jejich zničení. Na přelomu let 1943 a 1944 postihlo rozsáhlé zatýkání partyzánské hnutí na Podbrdsku, na sklonku léta 1944 došlo k těžkým úderům fašistů proti moravským jednotkám Sever, Jiskra, Petráš - Olomouc a Partyzánskému oddílu Jana Žižky (R. Peschel). K novému rozmachu partyzánského hnutí v Čechách a na Moravě přispěl ohlas SNP (- ''Slovenské národní povstání a české země'') a zejména příchod zkušených sovětských partyzánů a čs. vojáků ''( Desanty partyzánské organizátorské ze SSSR''). Hlavními partyzánskými oblastmi se postupně stala území, která svými přírodními podmínkami a demografickým složením umožňovala rozvoj hnutí (Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy, Hostýnské vrchy, Českomoravská a Drahanská vrchovina, Dokská pahorkatina, Brdy, Železné hory aj.). Charakter vznikajících partyzánských skupin, oddílů a brigád (- ''Partyzánské jednotky v českých zemích — přehled'') byl různorodý: od jednotek klasického lesního typu (tvořených odbojovými pracovníky, uprchlými sovětskými válečnými zajatci, uprchlíky z totálního nasazení apod.) až po jednotky tzv. městského typu (působili v nich legálně žijící odbojoví pracovníci). Od podzimu 1944, především však po neúspěšné protipartyzánské ofenzívě okupantů v zimě 1944—1945 (-''Protipartyzánské operace,''

Zimní protipartyzánská ofenzíva nacistů 1944—1945), se markantně zvýšila aktivita partyzánských jednotek. Stupňoval se počet sabotáží a diverzí, rozšířila se agitace proti okupační moci, vzrostl počet revolučních národních výborů, zakládaných z iniciativy partyzánů (jen brigáda Mistr Jan Hus jich v prostoru svého působení spoluvytvořila více než sto). Zároveň prudce stoupal počet ozbrojených střetů s fašisty, jež současně ztrácely ráz obranného boje. Zatímco v předchozích měsících se partyzáni soustředili hlavně na drobné přepady četnických stanic, lesního personálu a jednotlivých nacistů s cílem získat potřebné zbraně, znepokojovat nepřítele a trestat kolaboranty a zrádce národa, na jaře 1945 přešli na vyšší formy boje — přepadávali nacistické kolony, ničili a znehodnocovali pohonné hmoty a svedli úspěšnou „bitvu o koleje". Výrazem jejich stupňující se aktivity byly mj. destrukce na železnicích; v závěrečném období války, v dubnu 1945, jich uskutečnili na 130 a doprava v poškozených úsecích byla přerušena na 2000 provozních hodin. Posléze partyzáni výrazně zasáhli do celkového průběhu - ''Květnového povstání českého lidu''. Ačkoliv se v této době nepodařilo ustavit jednotné řídící centrum (štáb) partyzánského hnutí v českých zemích, jednotlivé jednotky v květnu 1945 svou iniciativou a bojovým nasazením úspěšně zasáhly do závěrečného účtování s okupanty. Některé, operující v těsné blízkosti sovětsko-německé fronty (především na Moravě), přímo osvobodily řadu míst a obcí. Vojenský efekt hnutí, jež pomáhalo vytvářet předpoklady pro důslednou realizaci programu národní a demokratické revoluce, prosazovaného KSČ, nebyl dosud zcela vyčíslen. Zástupce náčelníka Ukrajinského štábu partyzánského hnutí v Kyjevě genmjr. V. A. Andrejev však sdělil v dopise K. Gottwaldovi z 9. června 1945, že příslušníci různých jednotek v Československu jen od června 1944 do ledna 1945 vykolejili na 250 vlaků, zničili nebo poškodili 230 lokomotiv a 2062 vagónů, 180 železničních a silničních mostů a okolo 8000 aut. Údery proti železniční a silniční dopravě i ostatní bojové akce partyzánů zejména narušovaly nacistický frontový týl a bránily okupantům uskutečňovat taktiku „spálené země" podle plánu - ''ARLZ.'' Uvádí se. že v Československu bojovalo v partyzánském hnutí asi 25 000 osob, z toho okolo 7500 v Čechách a na Moravě, přibližně 6000 z tohoto počtu byli Češi; dále potom antifašisté různých národností, především Rusové, Ukrajinci a Slováci. Podle nejnovějších výzkumů bylo v partyzánském hnutí v Československu zapojeno 52,26 % dělníků (čs. občanů), v českých zemích spoluvytvářelo jeho sociální strukturu 50,29 % dělníků, 7,20 % rolníků, 6,28 % živnostníků, 14,85 % úředníků a státních zaměstnanců civilní správy, 4,89 % příslušníků ozbrojených sil atd.

Zdroj: Český antifašismus a odboj 1988(mírně tendenční),Doplněno komentářem VOS (Kurzíva)

@@ Řádek 3: / Řádek 3: @@
 ''Jeho rozvoj a aktivita byly sice spjaty hlavně s politikou KSČ, ale v řadách partyzánů bojovali vlastenci napříč politickým spektrem. KSČ si po roce 1948, usurpovala veškeré zásluhy o budování ozbrojených skupin v protektorátu. Někdy se uchýlila i k manipulaci s fakty - kdy za oddíly založené KSČ vydával i skupiny konstituované mimo rámec KSČ. (Petráš) Nebo se na založení podíleli i nekomunističtí členové, ale po r.1948 se do nekomunistická část oddílu tajila.(Zelený kádr)''
-Základní otázky organizování partyzánského hnutí v našich zemích projednávalo během r. 1942 - ''zahraniční vedení KSČ v Moskvě,'' které ve spolupráci s orgány Komunistické internacionály rozpracovalo politickou linii pro období závěrečné a rozhodující fáze národně osvobozeneckého boje. 5. ledna 1943 exekutiva KI přijala usnesení „O politické linii a nejbližších úkolech Komunistické strany Československa v národně osvobozeneckém boji", jež zdůrazňovalo nutnost celonárodního povstání proti fašistům a kolaborantům, budování -*''národní fronty'' na širokém základě, zřizování sítí národních výborů a rozvinutí aktivních forem boje. V přijaté • odbojové koncepci KSČ zaujímalo partyzánské hnutí významné postavení, protože mělo zasazovat okupační moci nejtěžší údery na domácí frontě a zároveň vytvářet revoluční svazek pracujícího lidu, jeho jednotu a upevňovat vedoucí postavení dělnické třídy v národně osvobozeneckém boji. Přes složité podmínky v českých zemích (nedostatek kádrů, jejich nezkušenost z přímého bojového střetnutí s nepřítelem a z partyzánské činnosti, nedostatek zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, hustota osídlení a komunikací, značná infiltrace německého obyvatelstva, které v drtivé většině podporovalo nacisty apod.) vznikaly první partyzánské jednotky v tomto prostoru již v r. 1942 (Zelený kádr, Jiskra). Pro formující se partyzánské hnutí měla pak zásadní význam zmíněná směrnice EKI z 5. ledna 1943, se kterou seznámil III. ilegální ústřední vedení ¨KSČ (''Komunistická strana Československa — ústřední vedeni ilegální'') paravýsadek R.Vetišky ''(-»Desanty ze SSSR''). Ústřední orgán ilegální ¨KSČ projednal na svém zasedání 11. července 1943 tento dokument a rozpracoval program domácího odboje, <sup>v</sup> němž čelné místo náleželo rozvoji partyzánského hnutí. V intencích KSČ došlo záhy k jeho rozšíření na Podbrdsku. Za Podpory ilegálních organizací strany a národních výborů, řízených příbramským krajským národním revolučním výborem, se vytvořily a rozvíjely činnost jednotky Rudá stráž na Rožmitálsku, Brdy — Nelibá na Hořovicku a Srp a kladivo na Příbramsku a Dobříšsku. Jejich aktivitu usměrňoval štáb v čele s J. Košťálkem, členem III. ilegálního ústředního vedení ¨KSČ. Tyto jednotky, stejně jako moravské - Štramberští partyzáni, Petráš—Olomouc, Prokop Holý, Partyzánský oddíl Jana Žižky (na Moravě působili od podzimu 1943 s úkolem podnítit rozmach partyzánského boje R. Peschel a R. Procházka, parašutisté vyslaní zahraničním vedením KSČ v Moskvě), prováděly sabotáže, diverze, agitační a propagandistickou práci mezi občany aj. Přímé bojové střety s nepřítelem měly vzhledem k nedostatku zbraní především obranný ráz. Partyzánské jednotky svou činností nacisty značně znepokojovaly, německý potlačovací aparát proto usiloval všemi prostředky o jejich zničení. Na přelomu let 1943 a 1944 postihlo rozsáhlé zatýkání partyzánské hnutí na Podbrdsku, na sklonku léta 1944 došlo k těžkým úderům fašistů proti moravským jednotkám Sever, Jiskra, Petráš - Olomouc a Partyzánskému oddílu Jana Žižky (R. Peschel). K novému rozmachu partyzánského hnutí v Čechách a na Moravě přispěl ohlas SNP (- ''Slovenské národní povstání a české země'') a zejména příchod zkušených sovětských partyzánů a čs. vojáků ''( Desanty partyzánské organizátorské ze SSSR''). Hlavními partyzánskými oblastmi se postupně stala území, která svými přírodními podmínkami a demografickým složením umožňovala rozvoj hnutí (Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy, Hostýnské vrchy, Českomoravská a Drahanská vrchovina, Dokská pahorkatina, Brdy, Železné hory aj.). Charakter vznikajících partyzánských skupin, oddílů a brigád (- ''Partyzánské jednotky v českých zemích — přehled'') byl různorodý: od jednotek klasického lesního typu (tvořených odbojovými pracovníky, uprchlými sovětskými válečnými zajatci, uprchlíky z totálního nasazení apod.) až po jednotky tzv. městského typu (působili v nich legálně žijící odbojoví pracovníci). Od podzimu 1944, především však po neúspěšné protipartyzánské ofenzívě okupantů v zimě 1944—1945 (-''Protipartyzánské operace,''
+Základní otázky organizování partyzánského hnutí v našich zemích projednávalo během r. 1942 - ''zahraniční vedení KSČ v Moskvě,'' které ve spolupráci s orgány Komunistické internacionály rozpracovalo politickou linii pro období závěrečné a rozhodující fáze národně osvobozeneckého boje. 5. ledna 1943 exekutiva KI přijala usnesení „O politické linii a nejbližších úkolech Komunistické strany Československa v národně osvobozeneckém boji", jež zdůrazňovalo nutnost celonárodního povstání proti fašistům a kolaborantům, budování -*''národní fronty'' na širokém základě, zřizování sítí národních výborů a rozvinutí aktivních forem boje. V přijaté • odbojové koncepci KSČ zaujímalo partyzánské hnutí významné postavení, protože mělo zasazovat okupační moci nejtěžší údery na domácí frontě a zároveň vytvářet revoluční svazek pracujícího lidu, jeho jednotu a upevňovat vedoucí postavení dělnické třídy v národně osvobozeneckém boji. Přes složité podmínky v českých zemích (nedostatek kádrů, jejich nezkušenost z přímého bojového střetnutí s nepřítelem a z partyzánské činnosti, nedostatek zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu, hustota osídlení a komunikací, značná infiltrace německého obyvatelstva, které v drtivé většině podporovalo nacisty apod.) vznikaly první partyzánské jednotky v tomto prostoru již v r. 1942 (Zelený kádr, Jiskra). Pro formující se partyzánské hnutí měla pak zásadní význam zmíněná směrnice EKI z 5. ledna 1943, se kterou seznámil III. ilegální ústřední vedení ¨KSČ (''Komunistická strana Československa — ústřední vedeni ilegální'') paravýsadek R.Vetišky ''(-»Desanty ze SSSR''). Ústřední orgán ilegální ¨KSČ projednal na svém zasedání 11. července 1943 tento dokument a rozpracoval program domácího odboje, <sup>v</sup> němž čelné místo náleželo rozvoji partyzánského hnutí. V intencích KSČ došlo záhy k jeho rozšíření na Podbrdsku. Za Podpory ilegálních organizací strany a národních výborů, řízených příbramským krajským národním revolučním výborem, se vytvořily a rozvíjely činnost jednotky Rudá stráž na Rožmitálsku, Brdy — Nelibá na Hořovicku a Srp a kladivo na Příbramsku a Dobříšsku. Jejich aktivitu usměrňoval štáb v čele s J. Košťálkem, členem III. ilegálního ústředního vedení ¨KSČ. Tyto jednotky, stejně jako moravské - Štramberští partyzáni, Petráš—Olomouc, Prokop Holý, Partyzánský oddíl Jana Žižky (na Moravě působili od podzimu 1943 s úkolem podnítit rozmach partyzánského boje R. Peschel a R. Procházka, parašutisté vyslaní zahraničním vedením KSČ v Moskvě), prováděly sabotáže, diverze, agitační a propagandistickou práci mezi občany aj. Přímé bojové střety s nepřítelem měly vzhledem k nedostatku zbraní především obranný ráz. Partyzánské jednotky svou činností nacisty značně znepokojovaly, německý potlačovací aparát proto usiloval všemi prostředky o jejich zničení. Na přelomu let 1943 a 1944 postihlo rozsáhlé zatýkání partyzánské hnutí na Podbrdsku, na sklonku léta 1944 došlo k těžkým úderům fašistů proti moravským jednotkám Sever, Jiskra, Petráš - Olomouc a Partyzánskému oddílu Jana Žižky (R. Peschel). K novému rozmachu partyzánského hnutí v Čechách a na Moravě přispěl ohlas SNP (- ''Slovenské národní povstání a české země'') a zejména příchod zkušených sovětských partyzánů a čs. vojáků ''( Desanty partyzánské organizátorské ze SSSR''). Hlavními partyzánskými oblastmi se postupně stala území, která svými přírodními podmínkami a demografickým složením umožňovala rozvoj hnutí (Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy, Hostýnské vrchy, Českomoravská a Drahanská vrchovina, Dokská pahorkatina, Brdy, Železné hory aj.). Charakter vznikajících partyzánských skupin, oddílů a brigád (- ''Partyzánské jednotky v českých zemích — přehled'') byl různorodý: od jednotek klasického lesního typu (tvořených odbojovými pracovníky, uprchlými sovětskými válečnými zajatci, uprchlíky z totálního nasazení apod.) až po jednotky tzv. městského typu (působili v nich legálně žijící odbojoví pracovníci). Od podzimu 1944, především však po neúspěšné protipartyzánské ofenzívě okupantů v zimě 1944—1945 (-''Protipartyzánské operace,'' Zimní protipartyzánská ofenzíva nacistů 1944—1945), se markantně zvýšila aktivita partyzánských jednotek. Stupňoval se počet sabotáží a diverzí, rozšířila se agitace proti okupační moci, vzrostl počet revolučních národních výborů, zakládaných z iniciativy partyzánů (jen brigáda Mistr Jan Hus jich v prostoru svého působení spoluvytvořila více než sto). Zároveň prudce stoupal počet ozbrojených střetů s fašisty, jež současně ztrácely ráz obranného boje. Zatímco v předchozích měsících se partyzáni soustředili hlavně na drobné přepady četnických stanic, lesního personálu a jednotlivých nacistů s cílem získat potřebné zbraně, znepokojovat nepřítele a trestat kolaboranty a zrádce národa, na jaře 1945 přešli na vyšší formy boje — přepadávali nacistické kolony, ničili a znehodnocovali pohonné hmoty a svedli úspěšnou „bitvu o koleje". Výrazem jejich stupňující se aktivity byly mj. destrukce na železnicích; v závěrečném období války, v dubnu 1945, jich uskutečnili na 130 a doprava v poškozených úsecích byla přerušena na 2000 provozních hodin. Posléze partyzáni výrazně zasáhli do celkového průběhu - ''Květnového povstání českého lidu''. Ačkoliv se v této době nepodařilo ustavit jednotné řídící centrum (štáb) partyzánského hnutí v českých zemích, jednotlivé jednotky v květnu 1945 svou iniciativou a bojovým nasazením úspěšně zasáhly do závěrečného účtování s okupanty. Některé, operující v těsné blízkosti sovětsko-německé fronty (především na Moravě), přímo osvobodily řadu míst a obcí. Vojenský efekt hnutí, jež pomáhalo vytvářet předpoklady pro důslednou realizaci programu národní a demokratické revoluce, prosazovaného KSČ, nebyl dosud zcela vyčíslen. Zástupce náčelníka Ukrajinského štábu partyzánského hnutí v Kyjevě genmjr. V. A. Andrejev však sdělil v dopise K. Gottwaldovi z 9. června 1945, že příslušníci různých jednotek v Československu jen od června 1944 do ledna 1945 vykolejili na 250 vlaků, zničili nebo poškodili 230 lokomotiv a 2062 vagónů, 180 železničních a silničních mostů a okolo 8000 aut. Údery proti železniční a silniční dopravě i ostatní bojové akce partyzánů zejména narušovaly nacistický frontový týl a bránily okupantům uskutečňovat taktiku „spálené země" podle plánu - ''ARLZ.'' Uvádí se. že v Československu bojovalo v partyzánském hnutí asi 25 000 osob, z toho okolo 7500 v Čechách a na Moravě, přibližně 6000 z tohoto počtu byli Češi; dále potom antifašisté různých národností, především Rusové, Ukrajinci a Slováci. Podle nejnovějších výzkumů bylo v partyzánském hnutí v Československu zapojeno 52,26 % dělníků (čs. občanů), v českých zemích spoluvytvářelo jeho sociální strukturu 50,29 % dělníků, 7,20 % rolníků, 6,28 % živnostníků, 14,85 % úředníků a státních zaměstnanců civilní správy, 4,89 % příslušníků ozbrojených sil atd.
 Zdroj: Český antifašismus a odboj 1988(mírně tendenční),Doplněno komentářem VOS (Kurzíva)