Vladimír Žikeš - Historie editací

DanielGargulak v 18. 10. 2021, 07:53

2021-10-18T07:53:39Z

DanielGargulak v 18. 10. 2021, 07:53

2021-10-18T07:53:24Z

DanielGargulak: Založena nová stránka s textem „*narozen 5. února 1906 - † 4. ledna 1980, Demänovská dolina Československý nakladatel a odbojář. Svoji první knihu již 1. kv…“

2021-10-18T07:52:25Z

Založena nová stránka s textem „<nowiki>*</nowiki>narozen 5. února 1906 - † 4. ledna 1980, Demänovská dolina Československý nakladatel a odbojář. Svoji první knihu již 1. kv…“

Nová stránka

<nowiki>*</nowiki>narozen 5. února 1906 - † 4. ledna 1980, Demänovská dolina

Československý nakladatel a odbojář. Svoji první knihu již 1. května 1925. To bylo více než rok před jeho maturitou na obchodní akademii. Mezi první tituly patří jeho vlastní překlady z francouzštiny. Frankofonní literatura a prostředí bylo jeho trvalým zájmem, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Po odjezdu ze svého rodiště pracoval v Praze u nakladatelské firmy F. Topič a zároveň externě studoval dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb u Zdeňka Václava Tobolky. V době, kdy působil jakou soukromý nakladatel (1925-1937), vydal ve spolupráci s tehdejšími typografickými a knihařskými špičkami (např. s Karlem Dyrynkem, Josefem Solarem či manželi Jiroutovými) přes tři desítky bibliofilských titulů. V červenci 1937 získal nakladatelskou koncesi a vydávání knih se stalo jeho obživou. Rozmezí let 1937-1942 bylo naplněno náročnými projekty hodnotných uměleckých monografií. V roce 1941 se mu také podařilo rozšířit zázemí firmy, která do té doby sídlila v kancelářích s adresou Národní 17, o nádherné prostory Colloredo-Mansfeldského paláce. Tam v přízemí otevřel knihkupectví a antikvariát. Od roku 1938 byl však také zapojen do protiněmecké činnosti a od 1. května 1942 se datoval jeho nucený pobyt v ilegalitě, který strávil jako Ján Mrózek na území Slovenska. Krom desítek úspěšných akcí, kdy získával informace pro exilovou vládu v Londýně a organizoval pomoc řadě odbojových skupin, vydal na horské chatě v Tatrách společně s přáteli ilegální tisk s návodem na domácí výrobu výbušnin pro odbojové útoky. Po osvobození Košic stál u vydání první knihy na osvobozeném území Československa. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a ze svého majetku nenašel prakticky nic. Začínal s podnikáním od nuly, ale nezalekl se. Díky úvěru od banky se mu podařilo rozvinout potenciál komplexu Colloredo-Mansfeldského paláce a vytvořit v něm Pražský salon Vladimíra Žikeše. K činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské přidal výstavy knižního umění, prodej grafické tvorby a aukce bibliofilií a výtvarného umění. Část prostor dal zdarma k dispozici i českému PEN klubu. Z adresy Karlova 2 se stalo zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který tuto tematiku přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. Ten navrhl i nakladatelský signet, kterým bylo stylizované písmeno „Ž“. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za níž stál právě Novotný s Kubaštou. Změna společensko-politické situace přinesla i konec úspěšně rozvinuté činnosti. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil působit dál v oboru, kterému rozuměl (např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia), byl nucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Naděje, kterou na začátku roku 1949 vkládal do práce ve Slovtouru na Slovensku, se definitivně rozplynula o dvě léta později. Tehdy se musel přestěhovat zpátky na české území, kde jej čekala ona dělnická zaměstnání. Až v důchodovém věku (v roce 1967) se mohl konečně vrátit zpět na Slovensko do hor, které byly (krom knih) jeho další vášní. Do roku 1974 pak opět působil ve Slovtouru a poté odešel na zasloužený odpočinek. Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně Národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy.

https://ikaros.cz/nakladatel-vladimir-zikes

← Starší verze		Verze z 18. 10. 2021, 07:53
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<nowiki>*</nowiki>~~narozen~~ 5. února 1906 - † 4. ledna 1980, Demänovská dolina	+	<nowiki>*</nowiki> 5. února 1906 - † 4. ledna 1980, Demänovská dolina

	Československý nakladatel a odbojář. Svoji první knihu již 1. května 1925. To bylo více než rok před jeho maturitou na obchodní akademii. Mezi první tituly patří jeho vlastní překlady z francouzštiny. Frankofonní literatura a prostředí bylo jeho trvalým zájmem, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Po odjezdu ze svého rodiště pracoval v Praze u nakladatelské firmy F. Topič a zároveň externě studoval dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb u Zdeňka Václava Tobolky. V době, kdy působil jakou soukromý nakladatel (1925-1937), vydal ve spolupráci s tehdejšími typografickými a knihařskými špičkami (např. s Karlem Dyrynkem, Josefem Solarem či manželi Jiroutovými) přes tři desítky bibliofilských titulů. V červenci 1937 získal nakladatelskou koncesi a vydávání knih se stalo jeho obživou. Rozmezí let 1937-1942 bylo naplněno náročnými projekty hodnotných uměleckých monografií. V roce 1941 se mu také podařilo rozšířit zázemí firmy, která do té doby sídlila v kancelářích s adresou Národní 17, o nádherné prostory Colloredo-Mansfeldského paláce. Tam v přízemí otevřel knihkupectví a antikvariát. Od roku 1938 byl však také zapojen do protiněmecké činnosti a od 1. května 1942 se datoval jeho nucený pobyt v ilegalitě, který strávil jako Ján Mrózek na území Slovenska. Krom desítek úspěšných akcí, kdy získával informace pro exilovou vládu v Londýně (pracoval pod krycím jménem Kavárník) a organizoval pomoc řadě odbojových skupin, vydal na horské chatě v Tatrách společně s přáteli ilegální tisk s návodem na domácí výrobu výbušnin pro odbojové útoky. Po osvobození Košic stál u vydání první knihy na osvobozeném území Československa. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a ze svého majetku nenašel prakticky nic. Začínal s podnikáním od nuly, ale nezalekl se. Díky úvěru od banky se mu podařilo rozvinout potenciál komplexu Colloredo-Mansfeldského paláce a vytvořit v něm Pražský salon Vladimíra Žikeše. K činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské přidal výstavy knižního umění, prodej grafické tvorby a aukce bibliofilií a výtvarného umění. Část prostor dal zdarma k dispozici i českému PEN klubu. Z adresy Karlova 2 se stalo zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který tuto tematiku přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. Ten navrhl i nakladatelský signet, kterým bylo stylizované písmeno „Ž“. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za níž stál právě Novotný s Kubaštou. Změna společensko-politické situace přinesla i konec úspěšně rozvinuté činnosti. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil působit dál v oboru, kterému rozuměl (např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia), byl nucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Naděje, kterou na začátku roku 1949 vkládal do práce ve Slovtouru na Slovensku, se definitivně rozplynula o dvě léta později. Tehdy se musel přestěhovat zpátky na české území, kde jej čekala ona dělnická zaměstnání. Až v důchodovém věku (v roce 1967) se mohl konečně vrátit zpět na Slovensko do hor, které byly (krom knih) jeho další vášní. Do roku 1974 pak opět působil ve Slovtouru a poté odešel na zasloužený odpočinek. Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně Národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy.		Československý nakladatel a odbojář. Svoji první knihu již 1. května 1925. To bylo více než rok před jeho maturitou na obchodní akademii. Mezi první tituly patří jeho vlastní překlady z francouzštiny. Frankofonní literatura a prostředí bylo jeho trvalým zájmem, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Po odjezdu ze svého rodiště pracoval v Praze u nakladatelské firmy F. Topič a zároveň externě studoval dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb u Zdeňka Václava Tobolky. V době, kdy působil jakou soukromý nakladatel (1925-1937), vydal ve spolupráci s tehdejšími typografickými a knihařskými špičkami (např. s Karlem Dyrynkem, Josefem Solarem či manželi Jiroutovými) přes tři desítky bibliofilských titulů. V červenci 1937 získal nakladatelskou koncesi a vydávání knih se stalo jeho obživou. Rozmezí let 1937-1942 bylo naplněno náročnými projekty hodnotných uměleckých monografií. V roce 1941 se mu také podařilo rozšířit zázemí firmy, která do té doby sídlila v kancelářích s adresou Národní 17, o nádherné prostory Colloredo-Mansfeldského paláce. Tam v přízemí otevřel knihkupectví a antikvariát. Od roku 1938 byl však také zapojen do protiněmecké činnosti a od 1. května 1942 se datoval jeho nucený pobyt v ilegalitě, který strávil jako Ján Mrózek na území Slovenska. Krom desítek úspěšných akcí, kdy získával informace pro exilovou vládu v Londýně (pracoval pod krycím jménem Kavárník) a organizoval pomoc řadě odbojových skupin, vydal na horské chatě v Tatrách společně s přáteli ilegální tisk s návodem na domácí výrobu výbušnin pro odbojové útoky. Po osvobození Košic stál u vydání první knihy na osvobozeném území Československa. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a ze svého majetku nenašel prakticky nic. Začínal s podnikáním od nuly, ale nezalekl se. Díky úvěru od banky se mu podařilo rozvinout potenciál komplexu Colloredo-Mansfeldského paláce a vytvořit v něm Pražský salon Vladimíra Žikeše. K činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské přidal výstavy knižního umění, prodej grafické tvorby a aukce bibliofilií a výtvarného umění. Část prostor dal zdarma k dispozici i českému PEN klubu. Z adresy Karlova 2 se stalo zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který tuto tematiku přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. Ten navrhl i nakladatelský signet, kterým bylo stylizované písmeno „Ž“. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za níž stál právě Novotný s Kubaštou. Změna společensko-politické situace přinesla i konec úspěšně rozvinuté činnosti. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil působit dál v oboru, kterému rozuměl (např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia), byl nucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Naděje, kterou na začátku roku 1949 vkládal do práce ve Slovtouru na Slovensku, se definitivně rozplynula o dvě léta později. Tehdy se musel přestěhovat zpátky na české území, kde jej čekala ona dělnická zaměstnání. Až v důchodovém věku (v roce 1967) se mohl konečně vrátit zpět na Slovensko do hor, které byly (krom knih) jeho další vášní. Do roku 1974 pak opět působil ve Slovtouru a poté odešel na zasloužený odpočinek. Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně Národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy.

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <nowiki>*</nowiki>narozen 5. února 1906 -  † 4. ledna 1980, Demänovská dolina
-Československý nakladatel a odbojář. Svoji  první knihu již 1. května 1925. To bylo více než rok před jeho maturitou na obchodní akademii. Mezi první tituly patří jeho vlastní překlady z francouzštiny. Frankofonní literatura a prostředí bylo jeho trvalým zájmem, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Po odjezdu ze svého rodiště pracoval v Praze u nakladatelské firmy F. Topič a zároveň externě studoval dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb u Zdeňka Václava Tobolky. V době, kdy působil jakou soukromý nakladatel (1925-1937), vydal ve spolupráci s tehdejšími typografickými a knihařskými špičkami (např. s Karlem Dyrynkem, Josefem Solarem či manželi Jiroutovými) přes tři desítky bibliofilských titulů. V červenci 1937 získal nakladatelskou koncesi a vydávání knih se stalo jeho obživou. Rozmezí let 1937-1942 bylo naplněno náročnými projekty hodnotných uměleckých monografií. V roce 1941 se mu také podařilo rozšířit zázemí firmy, která do té doby sídlila v kancelářích s adresou Národní 17, o nádherné prostory Colloredo-Mansfeldského paláce. Tam v přízemí otevřel knihkupectví a antikvariát. Od roku 1938 byl však také zapojen do protiněmecké činnosti a od 1. května 1942 se datoval jeho nucený pobyt v ilegalitě, který strávil jako Ján Mrózek na území Slovenska. Krom desítek úspěšných akcí, kdy získával informace pro exilovou vládu v Londýně a organizoval pomoc řadě odbojových skupin, vydal na horské chatě v Tatrách společně s přáteli ilegální tisk s návodem na domácí výrobu výbušnin pro odbojové útoky. Po osvobození Košic stál u vydání první knihy na osvobozeném území Československa. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a ze svého majetku nenašel prakticky nic. Začínal s podnikáním od nuly, ale nezalekl se. Díky úvěru od banky se mu podařilo rozvinout potenciál komplexu Colloredo-Mansfeldského paláce a vytvořit v něm Pražský salon Vladimíra Žikeše. K činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské přidal výstavy knižního umění, prodej grafické tvorby a aukce bibliofilií a výtvarného umění. Část prostor dal zdarma k dispozici i českému PEN klubu. Z adresy Karlova 2 se stalo zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který tuto tematiku přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. Ten navrhl i nakladatelský signet, kterým bylo stylizované písmeno „Ž“. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za níž stál právě Novotný s Kubaštou. Změna společensko-politické situace přinesla i konec úspěšně rozvinuté činnosti. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil působit dál v oboru, kterému rozuměl (např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia), byl nucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Naděje, kterou na začátku roku 1949 vkládal do práce ve Slovtouru na Slovensku, se definitivně rozplynula o dvě léta později. Tehdy se musel přestěhovat zpátky na české území, kde jej čekala ona dělnická zaměstnání. Až v důchodovém věku (v roce 1967) se mohl konečně vrátit zpět na Slovensko do hor, které byly (krom knih) jeho další vášní. Do roku 1974 pak opět působil ve Slovtouru a poté odešel na zasloužený odpočinek. Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně Národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy.
+Československý nakladatel a odbojář. Svoji  první knihu již 1. května 1925. To bylo více než rok před jeho maturitou na obchodní akademii. Mezi první tituly patří jeho vlastní překlady z francouzštiny. Frankofonní literatura a prostředí bylo jeho trvalým zájmem, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Po odjezdu ze svého rodiště pracoval v Praze u nakladatelské firmy F. Topič a zároveň externě studoval dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb u Zdeňka Václava Tobolky. V době, kdy působil jakou soukromý nakladatel (1925-1937), vydal ve spolupráci s tehdejšími typografickými a knihařskými špičkami (např. s Karlem Dyrynkem, Josefem Solarem či manželi Jiroutovými) přes tři desítky bibliofilských titulů. V červenci 1937 získal nakladatelskou koncesi a vydávání knih se stalo jeho obživou. Rozmezí let 1937-1942 bylo naplněno náročnými projekty hodnotných uměleckých monografií. V roce 1941 se mu také podařilo rozšířit zázemí firmy, která do té doby sídlila v kancelářích s adresou Národní 17, o nádherné prostory Colloredo-Mansfeldského paláce. Tam v přízemí otevřel knihkupectví a antikvariát. Od roku 1938 byl však také zapojen do protiněmecké činnosti a od 1. května 1942 se datoval jeho nucený pobyt v ilegalitě, který strávil jako Ján Mrózek na území Slovenska. Krom desítek úspěšných akcí, kdy získával informace pro exilovou vládu v Londýně (pracoval pod krycím jménem Kavárník) a organizoval pomoc řadě odbojových skupin, vydal na horské chatě v Tatrách společně s přáteli ilegální tisk s návodem na domácí výrobu výbušnin pro odbojové útoky. Po osvobození Košic stál u vydání první knihy na osvobozeném území Československa. V květnu 1945 se vrátil do Prahy a ze svého majetku nenašel prakticky nic. Začínal s podnikáním od nuly, ale nezalekl se. Díky úvěru od banky se mu podařilo rozvinout potenciál komplexu Colloredo-Mansfeldského paláce a vytvořit v něm Pražský salon Vladimíra Žikeše. K činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské přidal výstavy knižního umění, prodej grafické tvorby a aukce bibliofilií a výtvarného umění. Část prostor dal zdarma k dispozici i českému PEN klubu. Z adresy Karlova 2 se stalo zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který tuto tematiku přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. Ten navrhl i nakladatelský signet, kterým bylo stylizované písmeno „Ž“. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za níž stál právě Novotný s Kubaštou. Změna společensko-politické situace přinesla i konec úspěšně rozvinuté činnosti. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil působit dál v oboru, kterému rozuměl (např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia), byl nucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Naděje, kterou na začátku roku 1949 vkládal do práce ve Slovtouru na Slovensku, se definitivně rozplynula o dvě léta později. Tehdy se musel přestěhovat zpátky na české území, kde jej čekala ona dělnická zaměstnání. Až v důchodovém věku (v roce 1967) se mohl konečně vrátit zpět na Slovensko do hor, které byly (krom knih) jeho další vášní. Do roku 1974 pak opět působil ve Slovtouru a poté odešel na zasloužený odpočinek. Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně Národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy.
 https://ikaros.cz/nakladatel-vladimir-zikes