Otmar Růžek

*17. březen 1901-†1. říjen 1941

 Československý voják a odbojář.

Otmar Růžek se narodil 17. března 1901 v Novém Světě u Jilemnice v rodině místního poštmistra Františka Růžka a jeho manželky Emilie, rozené Schmuckerové. V letech 1914 - 1922 byl studentem české vyšší reálky v Nové Páce, kde v červnu 1922 maturoval. Dne 28. 4.1922 byl odveden a 29. 9. 1922 nastoupil jako vojín k výkonu prezenční služby u dělostřeleckého pluku 205 ve Stříbře. Příchod k pluku však pro něj neznamenal první vojenskou zkušenost. Po vzniku Československé republiky totiž na přelomu let 1918 - 1919 konal službu u dobrovolnických sokolských jednotek. Ve Stříbře však dlouho nezůstal, protože byl dne 30. 9. 1922 odeslán jako frekventant do Vojenské akademie v Hranicích, z níž byl po dvou letech studia -15. 8.1924 - vyřazen jako poručík dělostřelectva. Jeho prvním kmenovým útvarem se stal dělostřelecký pluk 10 v Lučenci, k němuž byl ke dni svého jmenování do důstojnické hodnosti vtělen. V období od 1. 10. 1924 do 31. 7. 1925 absolvoval s dobrým prospěchem dělostřeleckou aplikační školu v Olomouci, po jejím skončení zamířil opět na Slovensko. Ne však do Lučence, ale do Nitry. Dnem 1.8.1925 byl totiž přemístěn k tamnímu dělostřeleckému pluku 110, kde poté až. do 29. 4. 1927 konal službu jako mladší důstojník baterie a později jako plynový důstojník pluku. Kvalifikaci k zastávání druhé funkce získal v Olomouci, kde ve dnech 4. - 30.1. 1926 absolvoval armádní plynový kurs. Od 30. 4.1927 do 29. 9. 1932 byl zařazen u dělostřeleckého oddílu 262 v Čemerném. Zde postupně prošel funkcemi od velitele čety přes I. důstojníka baterie až po zástupce velitele baterie. V mezidobí absolvoval od 1. 11. 1927 do 30. 4. 1928 s výborným prospěchem dělostřelecký ekvitační kurs v Bratislavě, od 16.9.1929 do 31. 7.1930 byl frekventantem I. ročníku vyššího jezdeckého kursu ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích. Získané vědomosti poté předával dalším. V období od 3.11.1930 do 30.5.1931 a poznovu od 3.11.1931 do 30. 5.1932 působil totiž jako učitel v ekvitačním kursu důstojníků dělostřelectva v Košicích. Od 5. 1932 až do 15. 7. 1933 vykonával funkci velitele remontního oddělení 12.dělostřelecké brigády v Košicích, v mezidobí byl dnem 30.9.1932 přemístěn ke košickému dělostřeleckému pluku 11 j ponecháním v dosavadním služebním přidělení. Dnem 16. 7. 1933 konečně nastoupil službu u dělostřeleckého pluku 11 v Košicích, kde poté až do 14.12.1933 působil jako velitel čety u 1. baterie. V období od 15.12,1933 do 3.11.1935 konal službu u dělostřeleckého pluku 1. Nejdříve u jeho III. oddílu v Bílině jako I. důstojník S. baterie, od 1.1.1935 jako zatímní velitel 1. baterie u I. oddílu pluku v Ruzyni. Dnem 4.11.1935 byl povolán do I. ročníku Vysoké školy válečné v Praze, kterou ukončil po absolvování I.-III. ročníku dnem 9.4.1938. Od 19.4.1938 byl v rámci předepsané roční zkušené absolventů Vysoké školy válečné přidělen k velitelství V. sboru v Trenčíně jako důstojník generálního štábu v 1. oddělení štábu sboru. Na podzim 1938 byl za branné pohotovosti státu v rámci svého mobilizační zařazení přidělen ke studijní skupině 2. oddělení (zpravodajského) III. armády v Kremnici. Po vzniku samostatného Slovenska se vrátil do Čech, kde po skončení likvidace čs. branné moci nastoupil jako vrchní ministerský komisař u Ministerstva sociální a zdravotní péče v Praze. Ještě předtím byl však rozhodnutím ministra národní obrany z 20. 3. 1939 dnem 15.3.1939 přeložen v hodnosti štábního kapitána do skupiny důstojníků generálního štábu. Ihned po příchodu ze Slovenska do Prahy navázal spolupráci s příslušníky Obrany národa. Byl napojen na štáb Oblastního velitelství ON - Velká Praha a jako bývalý dělostřelec spolupracoval s podplukovníky dělostřelectva Josefem Balabánem a Josefem Mašínem.

Když po rozsáhlém zatýkání gestapa v řadách Obrany národa převzal funkci velitele Zemského velitelství ON - Čechy brig.gen. Václav Šára, stal se v rámci tzv. druhé garnitury přednostou jednoho z oddělení jeho nového štábu řízeného pplk.gšt. Františkem Ambrožem. Kromě něj spolupracoval pochopitelně i s dalšími členy Šárova štábu: plk.gšt. Josefem Dvořákem a mjr.pěch. Janem Peterou. Zároveň udržoval velice úzké kontakty s novým vrchním velitelem Obrany národa div.gen. Bedřichem Homolou. Gestapo jej zatklo 21.3.1941 v jeho vlastním bytě v Divišové ulici 5 v Praze XVI. Vězněn byl ve věznici v Praze na Pankráci, odkud byl pravidelně odvážen k výslechům do Petschkova paláce. Za tzv. prvního stanného práva vyhlášeného po příchodu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl škpt.gšt. Otmar Růžek dne 1. října 1941 odsouzen stanným soudem při řídící úřadovně gestapa v Praze k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán téhož dne v půl páté večer v jízdárně bývalých dělostřeleckých kasáren v Praze - Ruzyni, tedy na místě, které tak důvěrně znal ze svého zdejšího působení v roce 1935. Dne 28. září 1945 byl na Staroměstském náměstí v Praze předán paní Alvíně Růžkové a jejímu synovi Alexandrovi Československý válečný kříž 1939, jenž byl škpt.gšt. Otmaru Růžkovi posmrtně udělen prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem. Ten jej také v roce následujícím posmrtně povýšil na pod-plukovníka generálního štábu.

Zdroj: Vlast a čest byla jim dražší....... - E.Stehlík