Josef Beránek: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „<nowiki>*</nowiki> 26. 2. 1892 Poštorná u Břeclavi, † 5. 11. 1978 Dobříš Československý voják, účastník 1. a 2. odboje Pocházel z rolnick…“) Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 3: | Řádek 3: | ||
Československý voják, účastník 1. a 2. odboje | Československý voják, účastník 1. a 2. odboje | ||
| − | Pocházel z rolnické rodiny. 1912 maturoval na reálce v Hodoníně, 1913 složil doplňující maturitu na českém učitelském ústavu v Brně, 1913–14 učil na obecné škole v Dolních Bojanovicích na Moravě. V srpnu 1914 narukoval k 25. zeměbraneckému pluku. V hodnosti desátníka velel družstvu, pak jako šikovatel četě. 28. 3. 1915 přeběhl v Haliči na ruskou stranu fronty. Pracoval v samosprávě zajateckého tábora v Nikolajevsku a 14. 6. 1916 byl na vlastní žádost zařazen do 1. československého střeleckého pluku. Účastnil se ihned průzkumných akcí. V bitvě u Zborova (2. 7. 1917) velel skupině úderníků a po smrti E. Podmola, F. Reisingra a zranění V. Holuba převzal zatímní velení 6. roty, pak se stal velitelem 7. roty a byl povýšen 17. 9. 1917 do hodnosti poručíka. Vyznamenal se v protisovětském tažení v létě následujícího roku. V srpnu 1918, už jako kapitán, převzal velení II. praporu 1. pluku a od 3. 2. 1919 velel také skupině obrněných vlaků. Byl povýšen do hodnosti majora a 20. 7. 1919 byl jmenován zástupcem velitele pluku K. Kutlvašra. Ve funkci zástupce velitele 13. transportu nastoupil v březnu 1920 cestu do ČSR. 1920–24 velel 23. pěšímu pluku (podplukovník), 1924–25 studoval na Válečné škole, 1925–29 znovu velel 23. pluku (plukovník), 1930–32 působil jako velitel u 28. pluku, 1932–37 u 22. pěší brigády v Rožňavě a Prešově. 1934 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. 1937–38 zastupoval velitele 17. pěší divize ve Spišské Nové Vsi, 1938 velel 22. pěší divizi, 1939 předsedal jako velitel 17. divize delimitační komisi pro východní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Penzionován byl v září 1940 ve funkci vrchního rady Zemského úřadu. Za protektorátu žil v Dobříši a 1944 tam vedl okresní velitelství obnovované ilegální organizace Obrana národa, od března 1945 ruskou parašutistickou skupinu Fakel, z níž jeho zásluhou vznikl dobříšský partyzánský oddíl. Za květnového povstání 1945 byl velitelem dobříšské oblasti, v létě se stal předsedou revolučního Národního výboru v Dobříši. Od září 1945 v hodnosti divizního generála velel VI. armádnímu sboru v Olomouci a 1. 7. 1948 odešel do výslužby. Patřil k demokratickému velitelskému kádru meziválečného Československa, aktivně pracoval v Československé obci legionářské, později ve Svazu protifašistických bojovníků. | + | Pocházel z rolnické rodiny. 1912 maturoval na reálce v Hodoníně, 1913 složil doplňující maturitu na českém učitelském ústavu v Brně, 1913–14 učil na obecné škole v Dolních Bojanovicích na Moravě. V srpnu 1914 narukoval k 25. zeměbraneckému pluku. V hodnosti desátníka velel družstvu, pak jako šikovatel četě. 28. 3. 1915 přeběhl v Haliči na ruskou stranu fronty. Pracoval v samosprávě zajateckého tábora v Nikolajevsku a 14. 6. 1916 byl na vlastní žádost zařazen do 1. československého střeleckého pluku. Účastnil se ihned průzkumných akcí. V bitvě u Zborova (2. 7. 1917) velel skupině úderníků a po smrti E. Podmola, F. Reisingra a zranění V. Holuba převzal zatímní velení 6. roty, pak se stal velitelem 7. roty a byl povýšen 17. 9. 1917 do hodnosti poručíka. Vyznamenal se v protisovětském tažení v létě následujícího roku. V srpnu 1918, už jako kapitán, převzal velení II. praporu 1. pluku a od 3. 2. 1919 velel také skupině obrněných vlaků. Byl povýšen do hodnosti majora a 20. 7. 1919 byl jmenován zástupcem velitele pluku K. Kutlvašra. Ve funkci zástupce velitele 13. transportu nastoupil v březnu 1920 cestu do ČSR. 1920–24 velel 23. pěšímu pluku (podplukovník), 1924–25 studoval na Válečné škole, 1925–29 znovu velel 23. pluku (plukovník), 1930–32 působil jako velitel u 28. pluku, 1932–37 u 22. pěší brigády v Rožňavě a Prešově. 1934 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. 1937–38 zastupoval velitele 17. pěší divize ve Spišské Nové Vsi, 1938 velel 22. pěší divizi, 1939 předsedal jako velitel 17. divize delimitační komisi pro východní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Penzionován byl v září 1940 ve funkci vrchního rady Zemského úřadu. Zapojil se do odboje, kdy spolupracoval s ON, zejména s [[Miloslavem Berkou]]. Za protektorátu žil v Dobříši a 1944 tam vedl okresní velitelství obnovované ilegální organizace Obrana národa, od března 1945 ruskou parašutistickou skupinu Fakel, z níž jeho zásluhou vznikl dobříšský partyzánský oddíl. Za květnového povstání 1945 byl velitelem dobříšské oblasti, v létě se stal předsedou revolučního Národního výboru v Dobříši. Od září 1945 v hodnosti divizního generála velel VI. armádnímu sboru v Olomouci a 1. 7. 1948 odešel do výslužby. Patřil k demokratickému velitelskému kádru meziválečného Československa, aktivně pracoval v Československé obci legionářské, později ve Svazu protifašistických bojovníků. |
Aktuální verze z 24. 11. 2022, 16:05
* 26. 2. 1892 Poštorná u Břeclavi, † 5. 11. 1978 Dobříš
Československý voják, účastník 1. a 2. odboje
Pocházel z rolnické rodiny. 1912 maturoval na reálce v Hodoníně, 1913 složil doplňující maturitu na českém učitelském ústavu v Brně, 1913–14 učil na obecné škole v Dolních Bojanovicích na Moravě. V srpnu 1914 narukoval k 25. zeměbraneckému pluku. V hodnosti desátníka velel družstvu, pak jako šikovatel četě. 28. 3. 1915 přeběhl v Haliči na ruskou stranu fronty. Pracoval v samosprávě zajateckého tábora v Nikolajevsku a 14. 6. 1916 byl na vlastní žádost zařazen do 1. československého střeleckého pluku. Účastnil se ihned průzkumných akcí. V bitvě u Zborova (2. 7. 1917) velel skupině úderníků a po smrti E. Podmola, F. Reisingra a zranění V. Holuba převzal zatímní velení 6. roty, pak se stal velitelem 7. roty a byl povýšen 17. 9. 1917 do hodnosti poručíka. Vyznamenal se v protisovětském tažení v létě následujícího roku. V srpnu 1918, už jako kapitán, převzal velení II. praporu 1. pluku a od 3. 2. 1919 velel také skupině obrněných vlaků. Byl povýšen do hodnosti majora a 20. 7. 1919 byl jmenován zástupcem velitele pluku K. Kutlvašra. Ve funkci zástupce velitele 13. transportu nastoupil v březnu 1920 cestu do ČSR. 1920–24 velel 23. pěšímu pluku (podplukovník), 1924–25 studoval na Válečné škole, 1925–29 znovu velel 23. pluku (plukovník), 1930–32 působil jako velitel u 28. pluku, 1932–37 u 22. pěší brigády v Rožňavě a Prešově. 1934 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. 1937–38 zastupoval velitele 17. pěší divize ve Spišské Nové Vsi, 1938 velel 22. pěší divizi, 1939 předsedal jako velitel 17. divize delimitační komisi pro východní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Penzionován byl v září 1940 ve funkci vrchního rady Zemského úřadu. Zapojil se do odboje, kdy spolupracoval s ON, zejména s Miloslavem Berkou. Za protektorátu žil v Dobříši a 1944 tam vedl okresní velitelství obnovované ilegální organizace Obrana národa, od března 1945 ruskou parašutistickou skupinu Fakel, z níž jeho zásluhou vznikl dobříšský partyzánský oddíl. Za květnového povstání 1945 byl velitelem dobříšské oblasti, v létě se stal předsedou revolučního Národního výboru v Dobříši. Od září 1945 v hodnosti divizního generála velel VI. armádnímu sboru v Olomouci a 1. 7. 1948 odešel do výslužby. Patřil k demokratickému velitelskému kádru meziválečného Československa, aktivně pracoval v Československé obci legionářské, později ve Svazu protifašistických bojovníků.