Bohumil Borecký

Bohumil Borecký

* 14. 7. 1891 Praha - † 14. 10. 1954 Tajšet, SSSR

Československý legionář a odbojář. Narodil se v rodině skladníka Josefa Boreckého a jeho manželky Marie, rozené Zavadilové. V letech 1902–1910 studoval na Českém vyšším reálném gymnáziu v Novém Bydžově, kde také na jaře 1910 maturoval. Po odvodu byl dnem 1. 10. 1910 prezentován k výkonu voj. prez. služby jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku 59 v Salzburgu. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a dne 1. 10. 1911 byl přeložen do zálohy. V letech 1911–1914 byl zaměstnán jako učitel. Po vypuknutí světové války nastoupil v rámci mobilizace 27. 7. 1914 službu u c. k. pěšího pluku č. 36, s nímž odešel po zdokonalovacím výcviku jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl 11. 3. 1915 u Sokové do ruského zajetí, v němž se 24. 6. 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Již 5. 7. 1916 byl prezentován u záložní roty České Družiny v Kyjevě, odkud byl v říjnu 1916 odeslán do Bělgorodu do pravomoci gen. Jaroslava Červinky a zároveň přidělen k učební komandě. Jako bývalý důstojník byl vybrán jako emisar k náboru nových dobrovolců a od 22. 6. 1917 prováděl nábor dobrovolníků do čs. legií v ruských zajateckých táborech ve Ferganské oblasti (dnem 23. 6. 1917 byl povýšen na ppor.). Po návratu nastoupil dnem 1. 7. 1917 službu u 8. čs. střel. pluku, u kterého pak působil až do návratu do vlasti a postupně prošel funkcemi velitele čety, zatímního velitele roty, velitele roty a velitele praporu. Dočkal se i povýšení: 29. 11. 1918 na kpt. a 26. 4. 1920 do hodnosti mjr. S 8. čs. střel. plukem se zúčastnil bojů proti bolševikům, koncem října 1918 potlačení dvojího bolševického povstání v Krasnojarsku, boje o Molebský závod, dobytí Kunguru, a řady dalších srážek při ochraně sibiřské magistrály. Dne 6. 6. 1920 odplul z Vladivostoku a po takřka dvouměsíční cestě přes Kanadu dorazil 31. 7. 1920 do Opavy, kde byl tehdy jeho pluk rozmístěn. Po návratu z repatriační dovolené nastoupil 13. 9. 1920 službu u p. pl. 8 v Českém Těšíně, odkud byl 5. 12. 1920 přemístěn k p. pl. 21 do Čáslavi, kde konal službu jako velitel praporu (od 22. 12. 1922 v hodnosti pplk.). Dnem 28. 3. 1923 nastoupil jako velitel praporu k šumperskému p. pl. 13, kde působil až do konce září 1923. Poté byl dnem 1. 10. 1923 odeslán na dovolenou s čekaným jako dočasně služby nezpůsobilý a do armády se opět vrátil teprve 1. 5. 1924, kdy nastoupil službu u p. pl. 14 v Košicích. Zde poté působil až do konce roku 1933, a to jako velitel praporu a současně velitel košické školy na důstojníky pěchoty v záloze 11. divize. V době od 31. 12. 1933 do 28. 2. 1936 byl zástupcem velitele p. pl. 25 v Lučenci a poté se stal velitelem cyklistického praporu 3 v Levicích. V mezidobí byl dne 23. 12. 1936 povýšen na plk. a ve dnech 2. 11.–11. 12. 1937 se jako hospitant zúčastnil Kursu pro zvláštní účely v Jincích. Dnem 1. 1. 1938 byl ustanoven velitelem hraničářského pluku 6 v Šumperku (od září 1938 v Červené Vodě), speciálního pevnostního útvaru, jehož úkolem byla obrana objektů těžkého opevnění na česko-moravském pomezí. Po Mnichovu, kdy došlo k rozpuštění pevnostních jednotek, nastoupil 15. 12. 1938 jako přidělený důstojník k velitelství IV. sboru v Olomouci, kde působil až do okupace a zániku čs. branné moci. Dnem 1. 7. 1939 odešel na dovolenou „na neurčito“ a 1. 1. 1940 byl přeložen do výslužby. Usadil se v Hradci Králové, kde se již na počátku okupace zapojil do odboje v řadách ON. Po rozsáhlé vlně zatýkání se stal v létě 1943 zástupcem brig.gen. Františka Bláhy, jenž byl v nové ON, budované brig.gen. Zdeňkem Novákem, velitelem Krajského velitelství severovýchodní Čechy. Z titulu své funkce úzce spolupracoval s pplk.pěch. Janem Hnilicou, pplk.pěch. Ervínem Maršákem, pplk.pěch. Rudolfem Gakschem, mjr. pěch. Františkem Novotným a škpt.pěch. Františkem Markalousem. Kromě funkce Bláhova zástupce byl zároveň v rámci organizace i velitelem politického okresu Hradec Králové. Po zatčení gen. Nováka na konci června 1944, kdy gen. Bláha převzal velení celé organizace, byl i nadále jeho zástupcem. Spolupracoval rovněž s výsadkem BARIUM z Británie (velitel npor.pěch. Josef Šandera). Právě v souvislosti s rozsáhlým zatýkáním spolupracovníků této skupiny padl v prosinci 1944 do rukou gestapa. Vězněn a vyslýchán byl zprvu v Hradci Králové, později v pankrácké věznici v Praze a nakonec v terezínské Malé pevnosti. Zde onemocněl tyfem, jeho zdravotní stav byl velice vážný, ale nakonec se šťastnou shodou okolností dočkal osvobození. Dnem 26. 5. 1945 nastoupil činnou službu v čs. armádě a byl ustanoven zatímním velitelem 14. divize v Hradci Králové. V době od 15. 2. 1946 do 31. 3. 1948 byl poté zástupcem velitele 5. div. v Českých Budějovicích. K jeho plánovanému povýšení do hodnosti brig.gen. nedošlo v důsledku intrik 5. odděl. hl. št. (OBZ). Ihned po únorových událostech byl dnem 1. 4. 1948 přeložen do výslužby. Žil v Hradci Králové, kde byl 9. 6. 1949 zatčen příslušníky krajského velitelství Státní bezpečnosti a následujícího dne předán v Praze orgánům NKVD. Byl odvlečen do věznice v Badenu v Rakousku a odtud převezen do SSSR. Zde byl 25. 3. 1950 odsouzen vojenským tribunálem k pobytu v nápravném pracovním tábore na 25 let (na základě obvinění z údajné protisovětské činnosti v době služby v čs. legiích v Rusku). Trest si odpykával ve zvláštním táboře Ministerstva státní bezpečnosti č. 17 v Tajšetu na východní Sibiři, kde také 14. 10. 1954 zemřel na komplikace po těžkém zápalu plic. Manželka Marie byla ihned po jeho zatčení vystěhována z bytu v Hradci Králové a až do své smrti šikanována (např. odebráním penze).

Zdroj: Vojenské osobnosti odboje 1939-45