Antonín Bartoš: Porovnání verzí

Z Valašský odbojový spolek
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
 
[[Soubor:Bartoš Antonín.jpg|náhled]]
 
[[Soubor:Bartoš Antonín.jpg|náhled]]
 +
[[Soubor:Bartoš A..jpg|náhled]]
 
12. října 1910 Lanžhot - 13. prosince 1998 New York  
 
12. října 1910 Lanžhot - 13. prosince 1998 New York  
  
Řádek 10: Řádek 11:
 
Po pádu Francie přesunut do Velké Británie, kde sloužil v 2. pěší prapor ve Walton Hall, jako ochrana letiště. Po té co prodělal kurz pro důstojníky v Moreton Paddox a také speciální výcvik v rámci SOE, byl vybrán jako velitel výsadku Clay.
 
Po pádu Francie přesunut do Velké Británie, kde sloužil v 2. pěší prapor ve Walton Hall, jako ochrana letiště. Po té co prodělal kurz pro důstojníky v Moreton Paddox a také speciální výcvik v rámci SOE, byl vybrán jako velitel výsadku Clay.
  
Po prvním neúspěšném pokusu byl s ostatními příslušníky desantu vysazen 13. dubna 1944 poblíž obce Hostišová. Skupina pod jeho velením prováděla rozsáhlou výzvědnou činnost a zorganizovala síť spolupracovníků v mnoha Moravských okresech.
+
Po prvním neúspěšném pokusu byl s ostatními příslušníky desantu vysazen 13. dubna 1944 poblíž obce Hostišová. Skupina pod jeho velením prováděla rozsáhlou výzvědnou činnost a zorganizovala síť spolupracovníků v mnoha Moravských okresech. Jeho druhy ve zbrani, byli [https://encyklopedie.vosprlov.cz/index.php?title=%C4%8Cestm%C3%ADr_%C5%A0ikola&venotify=created Čestmír Šikola] a Jiří Štokman. Všichni tři parašutisté výsadku Clay měli hodnosti četař aspirant.
 +
 
 +
. Skupina CLAY udržovala spojení Londýna s domácím odbojem a stala se jednou z nejúspěšnějších operací z Velké Británie. Získal řadu vyznamenání, mj. čtyři čs. válečné kříže.
 +
 
 +
Štábní kapitán Bartoš demobilizoval v listopadu 1945 a navázal na svoji předválečnou sounáležitost s národními socialisty. Jako záložní důstojník byl politicky aktivní, což nebylo tehdy příliš běžné. Doplnil za národní socialisty Prozatímní národní shromáždění a po zvolení v roce 1946 byl poslancem Ústavodárného národního shromáždění až do února 1948. Využil tak svoji popularitu úspěšného odbojáře. Po převratu byl neprodleně zatčen, z vazby ale uprchl a odešel i s rodinou do zahraničí.
 +
 
 +
Zprvu žil v Paříži a jako generální sekretář Výboru pro pomoc československým uprchlíkům v Paříži řídil hotel Maryša, který se stal tehdy uprchlickým střediskem. Roku 1949 na žádost generála Sergeje Ingra přesídlil do Německa. Do roku 1952 tak zpravodajsky pracoval ve třetím odboji v Německu, zejména vysílal na československé území kurýry se zpravodajskými úkoly. Užíval tehdy krycí jméno Brauner. V srpnu 1952 přesídlil do USA, kde pracoval v továrně jako kreslič. Nadále zůstal aktivní v exilovém hnutí a mimo byl členem Rady svobodného Československa. Již v roce 1952 inicioval, spoluzakládal a stal se tajemníkem Svazu československých důstojníků v exilu, což byla skutečně reprezentativní organizace vojáků – exulantů. Roku 1990 byl v Československu rehabilitován, byť polistopadové Československo bylo jiné, než si v exilu on sám i řada jeho souputníků představoval. Odmítl proti i povýšení do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Zemřel 13. prosince 1998 v New Yorku.

Aktuální verze z 19. 3. 2024, 15:10

Bartoš Antonín.jpg
Bartoš A..jpg

12. října 1910 Lanžhot - 13. prosince 1998 New York

Byl československý voják, člen odboje druhé světové války, poválečný člen Národního shromáždění za Československou národně socialistickou stranu a pozdější účastník protikomunistického odboje.

Narodil se v rodině železničáře, jako nejstarší ze tří synů.

Maturoval na gymnáziu v Břeclavi a začal pracovat jako poštovní úředník. Do zahraniční armády se dostal na jaře 1940 tzv. Balkánskou cestou  a to ve francouzské Marseille. Byl zařazen do 4. kulometné roty 2. pěšího pluku čs. vojenské zahraniční jednotky.

Po pádu Francie přesunut do Velké Británie, kde sloužil v 2. pěší prapor ve Walton Hall, jako ochrana letiště. Po té co prodělal kurz pro důstojníky v Moreton Paddox a také speciální výcvik v rámci SOE, byl vybrán jako velitel výsadku Clay.

Po prvním neúspěšném pokusu byl s ostatními příslušníky desantu vysazen 13. dubna 1944 poblíž obce Hostišová. Skupina pod jeho velením prováděla rozsáhlou výzvědnou činnost a zorganizovala síť spolupracovníků v mnoha Moravských okresech. Jeho druhy ve zbrani, byli Čestmír Šikola a Jiří Štokman. Všichni tři parašutisté výsadku Clay měli hodnosti četař aspirant.

. Skupina CLAY udržovala spojení Londýna s domácím odbojem a stala se jednou z nejúspěšnějších operací z Velké Británie. Získal řadu vyznamenání, mj. čtyři čs. válečné kříže.

Štábní kapitán Bartoš demobilizoval v listopadu 1945 a navázal na svoji předválečnou sounáležitost s národními socialisty. Jako záložní důstojník byl politicky aktivní, což nebylo tehdy příliš běžné. Doplnil za národní socialisty Prozatímní národní shromáždění a po zvolení v roce 1946 byl poslancem Ústavodárného národního shromáždění až do února 1948. Využil tak svoji popularitu úspěšného odbojáře. Po převratu byl neprodleně zatčen, z vazby ale uprchl a odešel i s rodinou do zahraničí.

Zprvu žil v Paříži a jako generální sekretář Výboru pro pomoc československým uprchlíkům v Paříži řídil hotel Maryša, který se stal tehdy uprchlickým střediskem. Roku 1949 na žádost generála Sergeje Ingra přesídlil do Německa. Do roku 1952 tak zpravodajsky pracoval ve třetím odboji v Německu, zejména vysílal na československé území kurýry se zpravodajskými úkoly. Užíval tehdy krycí jméno Brauner. V srpnu 1952 přesídlil do USA, kde pracoval v továrně jako kreslič. Nadále zůstal aktivní v exilovém hnutí a mimo byl členem Rady svobodného Československa. Již v roce 1952 inicioval, spoluzakládal a stal se tajemníkem Svazu československých důstojníků v exilu, což byla skutečně reprezentativní organizace vojáků – exulantů. Roku 1990 byl v Československu rehabilitován, byť polistopadové Československo bylo jiné, než si v exilu on sám i řada jeho souputníků představoval. Odmítl proti i povýšení do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Zemřel 13. prosince 1998 v New Yorku.