Partyzánské hnutí v Čechách a na Moravě

— vrcholná forma boje proti nacistickým okupantům a významný faktor -národní a demokratické revoluce.

Jeho rozvoj a aktivita byly sice spjaty hlavně s politikou KSČ, ale v řadách partyzánů bojovali vlastenci napříč politickým spektrem. KSČ si po roce 1948, usurpovala veškeré zásluhy o budování ozbrojených skupin v protektorátu. Někdy se uchýlila i k manipulaci s fakty - kdy za oddíly založené KSČ vydával i skupiny konstituované mimo rámec KSČ. (Petráš) Nebo se na založení podíleli i nekomunističtí členové, ale po r.1948 se do nekomunistická část oddílu tajila.(Zelený kádr)

Základní otázky organizování party­zánského hnutí v našich zemích projed­návalo během r. 1942 - zahraniční vedení KSČ v Moskvě, které ve spolupráci s orgány Komunistické internacionály rozpracova­lo politickou linii pro období závěrečné a rozhodující fáze národně osvobozenec­kého boje. 5. ledna 1943 exekutiva KI přijala usnesení „O politické linii a nejbližších úkolech Komunistické strany Česko­slovenska v národně osvobozeneckém bo­ji", jež zdůrazňovalo nutnost celonárod­ního povstání proti fašistům a kolaboran­tům, budování -*národní fronty na širokém základě, zřizování sítí národních výborů a rozvinutí aktivních forem boje. V přijaté • odbojové koncepci KSČ zaujímalo party­zánské hnutí významné postavení, protože mělo zasazovat okupační moci nejtěžší údery na domácí frontě a zároveň vytvářet revoluční svazek pracujícího lidu, jeho jednotu a upevňovat vedoucí postavení dělnické třídy v národně osvobozeneckém boji. Přes složité podmínky v českých zemích (nedostatek kádrů, jejich nezkuše­nost z přímého bojového střetnutí s nepříte­lem a z partyzánské činnosti, nedostatek zbraní, munice a dalšího vojenského mate­riálu, hustota osídlení a komunikací, značná infiltrace německého obyvatelstva, které v drtivé většině podporovalo nacisty apod.) vznikaly první partyzánské jednotky v tomto prostoru již v r. 1942 (Zelený kádr, Jiskra). Pro formující se partyzánské hnutí měla pak zásadní význam zmíněná směrni­ce EKI z 5. ledna 1943, se kterou seznámil III. ilegální ústřední vedení ¨KSČ (Komunistická strana Československa — ústřední vedeni ilegální) paravýsadek R.Vetišky (-»Desanty ze SSSR). Ústřední orgán ilegální ¨KSČ projednal na svém zasedání 11. července 1943 tento dokument a rozpracoval program domácího odboje, ^v němž čelné místo náleželo rozvoji party­zánského hnutí. V intencích KSČ došlo záhy k jeho rozšíření na Podbrdsku. Za Podpory ilegálních organizací strany a národních výborů, řízených příbramským krajským národním revolučním výborem, se vytvořily a rozvíjely činnost jednotky Rudá stráž na Rožmitálsku, Brdy — Nelibá na Hořovicku a Srp a kladivo na Příbram­sku a Dobříšsku. Jejich aktivitu usměrňoval štáb v čele s J. Košťálkem, členem III. ilegálního ústředního vedení ¨KSČ. Tyto jednotky, stejně jako moravské - Štramberští partyzáni, Petráš—Olo­mouc, Prokop Holý, Partyzánský oddíl Jana Žižky (na Moravě působili od pod­zimu 1943 s úkolem podnítit rozmach partyzánského boje R. Peschel a R. Pro­cházka, parašutisté vyslaní zahraničním vedením KSČ v Moskvě), prováděly sabo­táže, diverze, agitační a propagandistickou práci mezi občany aj. Přímé bojové střety s nepřítelem měly vzhledem k nedostatku zbraní především obranný ráz. Partyzánské jednotky svou činností nacisty značně znepokojovaly, německý potlačovací apa­rát proto usiloval všemi prostředky o jejich zničení. Na přelomu let 1943 a 1944 postihlo rozsáhlé zatýkání partyzánské hnutí na Podbrdsku, na sklonku léta 1944 došlo k těžkým úderům fašistů proti moravským jednotkám Sever, Jiskra, Petráš - Olomouc a Partyzánskému oddílu Jana Žižky (R. Peschel). K novému rozmachu partyzánského hnutí v Čechách a na Moravě přispěl ohlas SNP (- Slovenské národní povstání a české země) a zejména příchod zkušených sovětských partyzánů a čs. vojáků ( Desanty partyzánské organizátorské ze SSSR). Hlavními partyzán­skými oblastmi se postupně stala území, která svými přírodními podmínkami a demografickým složením umožňovala rozvoj hnutí (Moravskoslezské Beskydy, Vsetínské vrchy, Hostýnské vrchy, Česko­moravská a Drahanská vrchovina, Dokská pahorkatina, Brdy, Železné hory aj.). Cha­rakter vznikajících partyzánských skupin, oddílů a brigád (- Partyzánské jednotky v českých zemích — přehled) byl různorodý: od jednotek klasického lesního typu (tvoře­ných odbojovými pracovníky, uprchlými sovětskými válečnými zajatci, uprchlíky z totálního nasazení apod.) až po jednotky tzv. městského typu (působili v nich legálně žijící odbojoví pracovníci). Od podzimu 1944, především však po neúspěšné protipartyzánské ofenzívě okupantů v zimě 1944—1945 (-Protipartyzánské operace, Zimní protipartyzánská ofenzíva nacistů 1944—1945), se markantně zvýšila aktivita partyzánských jednotek. Stupňoval se počet sabotáží a diverzí, rozšířila se agitace proti okupační moci, vzrostl počet revolučních národních výborů, zakládaných z iniciativy partyzánů (jen brigáda Mistr Jan Hus jich v prostoru svého působení spoluvytvořila více než sto). Zároveň prudce stoupal počet ozbrojených střetů s fašisty, jež současně ztrácely ráz obranného boje. Zatímco v předchozích měsících se partyzáni soustředili hlavně na drobné přepady četnických stanic, lesního personálu a jednotli­vých nacistů s cílem získat potřebné zbraně, znepokojovat nepřítele a trestat kolaboran­ty a zrádce národa, na jaře 1945 přešli na vyšší formy boje — přepadávali nacistické kolony, ničili a znehodnocovali pohonné hmoty a svedli úspěšnou „bitvu o koleje". Výrazem jejich stupňující se aktivity byly mj. destrukce na železnicích; v závěrečném období války, v dubnu 1945, jich uskuteč­nili na 130 a doprava v poškozených úsecích byla přerušena na 2000 provozních hodin. Posléze partyzáni výrazně zasáhli do celkového průběhu - Květnového po­vstání českého lidu. Ačkoliv se v této době nepodařilo ustavit jednotné řídící centrum (štáb) partyzánského hnutí v českých ze­mích, jednotlivé jednotky v květnu 1945 svou iniciativou a bojovým nasazením úspěšně zasáhly do závěrečného účtování s okupanty. Některé, operující v těsné blízkosti sovětsko-německé fronty (přede­vším na Moravě), přímo osvobodily řadu míst a obcí. Vojenský efekt hnutí, jež pomáhalo vytvářet předpoklady pro dů­slednou realizaci programu národní a de­mokratické revoluce, prosazovaného KSČ, nebyl dosud zcela vyčíslen. Zástupce náčel­níka Ukrajinského štábu partyzánského hnutí v Kyjevě genmjr. V. A. Andrejev však sdělil v dopise K. Gottwaldovi z 9. června 1945, že příslušníci různých jednotek v Československu jen od června 1944 do ledna 1945 vykolejili na 250 vlaků, zničili nebo poškodili 230 lokomotiv a 2062 vagónů, 180 železničních a silničních mostů a okolo 8000 aut. Údery proti železniční a silniční dopravě i ostatní bojové akce partyzánů zejména narušovaly nacistický frontový týl a bránily okupantům uskuteč­ňovat taktiku „spálené země" podle plánu - ARLZ. Uvádí se. že v Československu bojovalo v partyzánském hnutí asi 25 000 osob, z toho okolo 7500 v Čechách a na Moravě, přibližně 6000 z tohoto počtu byli Češi; dále potom antifašisté různých národ­ností, především Rusové, Ukrajinci a Slo­váci. Podle nejnovějších výzkumů bylo v partyzánském hnutí v Československu zapojeno 52,26 % dělníků (čs. občanů), v českých zemích spoluvytvářelo jeho so­ciální strukturu 50,29 % dělníků, 7,20 % rolníků, 6,28 % živnostníků, 14,85 % úřed­níků a státních zaměstnanců civilní správy, 4,89 % příslušníků ozbrojených sil atd.

Zdroj: Český antifašismus a odboj 1988(mírně tendenční),Doplněno komentářem VOS (Kurzíva)