Vojtěch Luža

celým jménem Vojtěch Boris Luža

divizní generál (armádní generál in memoriam), vojenský velitel odbojové organizace Rada tří

* 26. 3. 1891 Uherský Brod t 2. 10. 1944 Hřiště, okr. Havlíčkův Brod

Narodil se v rodině soukromého sluhy Václava Luži a jeho manželky Julie, rozené Holáskové (křestní jméno Boris přijal za války v Rusku při přestupu na pravoslaví). V letech 1902-1909 studoval na české vyšší reálce v Uherském Brodě, kterou zakončil 30. 8. 1909 maturitou. Poté se stal studentem elektrotechniky na České vysoké škole technické v Brně, kde v letech 1909-1913 absolvoval osm semestrů a 11. 11. 1912 složil s vyznamenáním první státní zkoušku. Školu však kvůli vypuknutí války nedokončil.

Dne 3.8. 1914 byl prezentován jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku č. 35 v Plzni. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a 14. 11. 1914 odešel jako velitel čety na ruskou frontu, kde byl 30. 8. 1915 v hodnosti ppor. (od 17. 7. 1915) zajat. Dobu od 30. 8. 1915 do 19. 7. 1916 strávil v ruském zajetí. Zde se 11. 4. 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize a 20. 7. 1916 nastoupil službu u jejího záložního praporu v Oděse. Zde byl zařazen k 1. pluku, u něhož nejdříve působil jako velitel pěší čety, poté velitel kulometné čety a nakonec kulometné roty, a to až do 15. 1. 1917. Se svým útvarem se v době od 16. 8. do 2. 10. 1916 zúčastnil bojů v Dobrudži. Dne 16. 1. 1917 přešel na vlastní žádost do čs. legií a byl zařazen ke 2. čs. střeleckému pluku. U tohoto útvaru pak sloužil nepřetržitě až do návratu do vlasti na jaře 1920 a prošel zde postupně funkcemi od instruktora - kulometčíka, přes velitele pěší roty, velitele kulometné roty, velitele kulometného praporu a velitele II. praporu

až po zástupce velitele pluku (postupně byl povýšen na kpt. 1. 8. 1918, mjr. 16. 11. 1918 a pplk. 1. 4. 1920). Zúčastnil se bitvy u Zborova, bojů při ústupu z Ukrajiny a srážek s bolševiky u Marjanovky, Kazaně, Čeljabinska, Trojicka a na mnoha dalších místech.

V   lednu 1920 vyplul z Vladivostoku jako zástupce velitele 19. lodního transportu na lodi Madawaska a 22. 4. 1920 se v hodnosti pplk. ruských legií vrátil do vlasti.

Po repatriační dovolené nastoupil 7. 6. 1920 službu u p. pl. 2 v Litoměřicích jako zatímní velitel pluku. Po necelých třech měsících byl však 3. 9. 1920 povolán jako frekventant do III. kursu školy generálního štábu v Praze. Ještě před jeho dokončením se však stal dnem 30. 10. 1920 velitelem pražského p. pl. 5. Jako takový navíc absolvoval v roce 1920 týdenní kurs pro velitele pluků v Chomutově a v roce 1921 informační kurs pro štábní důstojníky a generály v Praze. V době od 4. 11. 1922 do 30. 9. 1923 byl frekventantem II. ročníku pražské Válečné školy, po jehož absolvování byl přeložen do skupiny důstojníků gšt. Od 20. 9. 1923 do 30. 11. 1929 vykonával funkci přednosty 3. odděl. hl. št. v Praze (do funkce byl ustanoven 1. 1. 1924 a 10. 1. 1925 povýšen na plk.). V mezidobí prodělal v roce 1925 informační kurs pro plukovníky a generály v Paříži a 16. 7. 1929 byl povýšen do první generálské hodnosti. V době od 1. 12. 1929 do 28. 2. 1932 velel 1. horské pěší brigádě v Ružomberku (v mezidobí byl od 15. 10. 1930 do 1. 8. 1931 profesorem v Kursu pro vyšší velitele v Praze). Ve dnech 29. 2.-3. 4. 1932 byl na praxi u Válečné školy v Praze a od 4. 4. do 15. 6. 1932 absolvoval zkušenou na Vysoké škole válečné v Paříži. Dnem 31. 7. 1932 byl ustanoven velitelem Válečné školy, od 1. 10. 1934 VŠV, v Praze a tuto funkci vykonával až do 14. 10. 1935 (od 1. 7. 1934 jako div.gen.). Den poté se stal zatímním velitelem

V     sboru v Trenčíně. Již 15. 11. 1935 však převzal funkci velitele IV. sboru v Olomouci. Dne 30. 11. 1937 se stal zemským vojenským velitelem v Brně a tuto funkci vykonával až do likvidace čs. branné moci v létě 1939. Za branné pohotovosti státu byl od 25. 9. do 12. 10. 1938 velitelem II. armády (SV Olomouc). Dne 30. 6. 1939 byl propuštěn ze svazku čs. branné moci a dnem 3. 8. 1939 byl převeden do oboru Ministerstva veřejných prací a zařazen k Zemskému úřadu v Brně. Ve dnech 3. 7.-30. 11. 1939 byl na zdravotní dovolené, kterou využil ke studiu na ČVŠT v Brně. Vzhledem k uzavření vysokých škol nacisty však studia ani tentokrát nedokončil (inženýrem byl jmenován teprve posmrtně 18. 8. 1945). Od 1. 12. 1939 byl zaměstnán u brněnského Zemského úřadu jako zástupce zemského přednosty technické služby pro Moravu, a to až do 31.3. 1941, kdy odešel na vlastní žádost do výslužby.

Od samého počátku okupace byl zapojen do odboje. Spolupracoval s div.gen. Ing. Aloisem Eliášem, byl napojen i na Ústřední vedení ON, ale žádnou vedoucí funkci nezastával. Dne 29. 9. 1941 přešel do ilegality (den po zatčení gen. Eliáše). Nabídku k odchodu za hranice odmítl. Jeho manželka Milada byla ve dnech 30. 9.-12. 11. 1941 vězněna ve vazbě gestapa a po propuštění žila pod neustálým dohledem. Protože jí hrozilo opětovné zatčení odešla i ona 23. 9. 1942 se synem Radomírem do ilegality. Od října 1942 spolupracoval gen. Luža s kpt.gšt. Josefem Robotkou, kpt.gšt. Karlem Steinerem-Veselým a profesorem Josefem Grňou. Společně vybudovali na troskách ON a PVVZ, novou odbojovou organizaci, nazývanou nejdříve PRNV (Přípravný revoluční národní výbor), od dubna 1944 Jaro, poté Rada Tří. V ní se stal Luža vojenským velitelem. Generál Luža byl zavražděn na útěku před gestapem 2. 10. 1944 kolem 17:30 protektorátními četníky z Přibyslavi v hostinci obce Hřiště (při akci četníků byl zraněn i Lužův pobočník por. Josef Koreš, který poté spáchal sebevraždu). Na odvetu tento čin byli příslušníci přibyslavské četnické stanice 26. 10. 1944 popraveni skupinou partyzánů vedenou nadporučíkem Nikolajem Bachmutským a generálovým synem Radomírem Lužou. Po osvobození byly odbojové zásluhy gen. Luži oceněny jeho posmrtným povýšením do hodnosti armádního generála in memoriam.

Dovětek VOS - Přípravný rev.národní výbor, byl postaven kolem Kamila Krofty, Jaroslava Kvapila a Emila Lányho a vojensky byl propojen s organizací generála Nováka.

Zdroj: Vojenské osobnosti odboje 1939-45