Jan Slavík

Jan Slavík

*12. dubna 1908 Slavičín u Uh.Brodu - † 30. listopadu 1944

Československý voják a odbojář.

Narodil se v rodině obvodního a železničního lékaře MUDr. Jana Slavíka a jeho manželky Zdenky. V letech 1919 - 1926 byl studentem české vyšší státní reálky v Pardubicích, na níž 16. 6. 1926 maturoval. Na základě úspěšně složených přijímacích zkoušek byl 9. 9. 1926 přijat jako vojenský akademik do Vojenské akademie v Hranicích. Dne 30. 9. 1926 byl odveden u doplňovacího okresního velitelství v Hranicích a následně prezentován v budově školy. Po dvou letech náročného studia byl 29. 7. 1928 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty a zároveň vtělen k hraničářskému praporu 1.

  V jeho posádkách v Podmoklech a Ústí nad Labem poté působil jako velitel čety a instruktor v poddůstojnické škole až do 6. 7. 1933. Mezitím absolvoval v termínu od 1. 10. 1928 do 15. 7. 1929 aplikační školu pěchoty v Milovicích. Od 7. 7. do 14. 9. 1933 konal službu jako instruktor ve škole na důstojníky pěchoty v záloze v Litoměřicích. V době od 15. 9. 1933 do 2. 1. 1935 byl přidělen k cyklistickému praporu 3 v Levicích, a to jako velitel cyklistické čety a správce automobilního materiálu. Dnem 3. 1. 1935 byl povolán jako frekventant do školy útočné vozby v Milovicích, kde u tamního praporu tanků prodělal praktický výcvik. Od 15. 9. 1935 do 30. 9. 1936 působil u pluku útočné vozby 1 v Milovicích, a to jako důstojník instrukční roty Učiliště útočné vozby a velitel čety tančíků Tč. vz. 33.

  Dnem 1. 10. 1936 se stal posluchačem Vysoké školy válečné v Praze a do 2. 5. 1938 absolvoval v rámci zintenzivněné výuky nejen zkušené předepsané pro I. ročník studia, ale i celé učivo I. a II. ročníku. Dnem 3. 5. 1938 byl dočasně přidělen k velitelství 3. divize v Litoměřicích, kde konal službu jako zástupce přednosty 4. oddělení jejího štábu. Původně se sice měl 3. 10. 1938 vrátit zpět do Vysoké školy válečné jako posluchač III. ročníku, avšak v důsledku mobilizace zůstal i nadále na svém místě a v rámci mobilizačního zařazení vykonával funkci přednosty 4. oddělení velitelství Hraniční oblasti 33 v Českém Dubu. Po mnichovských událostech již do III. ročníku VŠV povolán nebyl. Ministerstvem národní obrany mu bylo sděleno, že studium dokončí později a prozatím zůstane dnem 15. 12. 1938 trvale přidělen v místě svého dosavadního zařazení, tedy u velitelství 3. divize, sídlícího nyní v Poděbradech. Zde po demobilizaci zastával funkci přednosty 1. oddělení. Po likvidaci čs. branné moci byl dnem 14. 11. 1939 přidělen jako úředník k Zemskému úřadu v Praze (12. oddělení).

  Od prvních dnů okupace byl zapojen v odboji, a to jako člen Obrany národa i organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Od podzimu roku 1939 se společně s funkcionáři pražského Aeroklubu podílel na organizování odchodu čs. letců do naší zahraniční armády (čs. vojenští piloti sehráli jednu z klíčových úloh v bitvě o Británii v roce 1940). V souvislosti se svou odbojovou činností byl 3. 4. 1940 zatčen ve své kanceláři gestapem. Až do srpna 1940 byl vězněn v Praze na Pankráci, odkud jej vozili k výslechům do Petschkova paláce. Po skončení vyšetřování byl odeslán do Drážďan a odtud v dubnu 1941 do gollnowské káznice, kde byl vězněn až do června 1942. Po dobu soudního jednání konaného v Berlíně byl umístěn ve věznici Alt Moabit. Dne 5. 8. 1942 stanul spolu s dalšími obviněnými před senátem Volksgerichtu. Souzen byl v početné skupině Miloše Bondyho, spolu s plk.zdrav. MUDr. Janem Kesslerem, pplk.gšt. Rudolfem Feistmantlem, pplk.let. Josefem Hamšíkem, pplk.pěch. Josefem Řečinským, por.let. Josefem Žampachem, prap.kanc. Františkem Nepilým, Vladimírem Černým, Aloisem Pacoldem, Karlem Pajgrem, Emilem Bondym, Jaroslavem Novákem, Františkem Žáčkem a Vlastimilou Drozdovou.

  U soudu mu bylo kladeno za vinu, že od února 1940 prováděl zpravodajskou činnost proti říši, pomáhal organizovat převádění důstojníků a vojáků do zahraničí a sám činil přípravy k odchodu za hranice. Na rozdíl od většiny spoluobviněných, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, byl pro naprostý nedostatek důkazů (bylo mu prokázáno pouze to, že jej v únoru 1940 navštívil jeho známý kpt.děl. Václav Velínský z Brna, který později odešel za hranice a tam vstoupil do čs. zahraniční armády) odsouzen na "pouhých" patnáct let káznice - ovšem s poznámkou "návrat nežádoucí", což ve svém důsledku představovalo jen jinou formu rozsudku smrti.

  Trest si odpykával v káznici ve Wohlau a poté v Briegu u Vratislavi (Breslau) v dnešním Polsku. Zde vážně onemocněl a musel být převezen do vězeňské nemocnice ve Vratislavi (odtud 31. 1. 1943 rodině napsal, že přibral a váží již 51 kg!). Po vyléčení byl odeslán do Wohlau, kde byl často držen v samovazbě. Pracoval na párání kabátů, v knihařské dílně a v továrně na zpracování kůží. Na podzim 1944 se jeho zdravotní stav náhle zhoršil a musel být proto převezen do vězeňské nemocnice na Mírově. Odtud obdržela rodina 28. 11. 1944 zprávu od místního duchovního, že je velmi vážně nemocen. O dva dny později, ve čtvrtek 30. listopadu 1944, kapitán pěchoty Jan Slavík zemřel. V červnu 1946 byly jeho ostatky exhumovány, zpopelněny v olomouckém krematoriu a 18. 6. 1946 za vojenských poct uloženy do rodinné hrobky v Přelouči. Jeho odbojové zásluhy byly oceněny posmrtným udělením Československého válečného kříže 1939, jeho přeložením do skupiny důstojníků generálního štábu in memoriam a v roce 1946 povýšením do podplukovnické hodnosti.

Zdroj: Vlast a čest jim byla dražší nežli život - E.Stehlík