Edvard Beneš

Edvard Beneš

*28. května 1884 Kožlany – †3. září 1948 Sezimovo Ústí

Československý politik a státník.

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843–1910), původem z Tříman, a jeho manželky Anny Petronily (1840–1909), rozené Benešové z Kožlan. Osm dětí se dožilo dospělosti. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojtěch Beneš, nejstarším byl Václav Beneš. Dalšími sourozenci, kteří se dožili dospělosti, byli: Regina, Jan, Barbora, Bedřich a Ladislav.

V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech v Praze (v letech 1896–1904); bydlel tehdy ve Vršovicích, v bytě svého nejstaršího bratra Václava. Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha.

Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (École libre des sciences politiques, dnešní Institut d'études politiques de Paris), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil s Annou Vlčkovou, která si na Benešovu žádost začala říkat Hana, a sám si změnil křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací na téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku. Tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). V témže roce mu v lednu zemřela matka a 6. listopadu uzavřel sňatek s Annou (Hanou) Vlčkovou. Svatba se konala na Vinohradech v kostele svaté Ludmily. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána jako Eduard a Anna. Manželství zůstalo bezdětné. Teprve v roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila.

Beneš vyučoval tři roky na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.

První československý odboj

Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Dne 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna.

Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti tamějších poměrů a celkové politické situace ve světě.

Beneš v roce 1919

Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině.

Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Ministr zahraničí

Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Během sedmidenní války s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 nastal jeden z řídkých sporů mezi Benešem a Masarykem. Zatímco Masaryk podporoval ozbrojený vstup na Těšínsko, Beneš naopak v Paříži vnímal nevoli vedoucích států Dohody k tomuto vstupu a byl proto proti němu.

Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva).

Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Samotného Beneše nicméně trápil fakt, že zatímco Československo uznávalo Sovětský svaz (nikoli však de iure, k tomu došlo až roku 1934); Rumunské vztahy s východním sousedem byly velmi špatné a jugoslávsko-sovětské vztahy v podstatě neexistovaly, neboť Království Jugoslávie SSSR neuznávalo.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku.

Coby ministr zahraničí navštěvoval Beneš často Ženevu v souvislosti s jednáním Společnosti národů. V roce 1932 se zde zúčastnil konference o konvenci o odzbrojení. Po návratu upozornil ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Jana Syrového, že skončí-li konference neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky.

Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Pro zvolení Beneše hlasovali i někteří poslanci KSČ a HSĽS.

Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. O samotné smlouvě mluvil i v rozhovoru pro sovětský deník Pravda, s tím, že ji považoval za symbol návratu Ruska do Evropy. Všechna média v SSSR dohodu s Československem, kterou Beneš podepsal, vřele vítala.

Sám Beneš se neobával, že by jeho kroky vůči SSSR ohrožovaly pozici Československa, nebo jej snad příliš přibližovaly k jeho vlivu. Byl přesvědčen, že vše, co činí, činí stejně tak, jako je tomu v případě Francie.

Abdikace a odlet do Londýna

Edvard Beneš s československými příslušníky RAF po jejich návratu ze Středního východu, cca 1943

Dne 5. října 1938, po přijetí Mnichovské dohody, Beneš na nátlak Němců abdikoval na funkci prezidenta. Nechal si převést nejméně milion korun v britských librách na konto v londýnské bance, a 22. října 1938 s manželkou do Londýna odletěl. Jednalo se o první Benešovu cestu letadlem. Chamberlainova vláda si vymínila, že Beneš nebude v Londýně politicky aktivní, čímž souhlasil, neboť měl v úmyslu přesunout se do Chicaga, kde měl přislíbeno místa profesora politických věd na Chicagské univerzitě.

Beneš po příchodu do Londýna obnovil kontakty s britskými přáteli a příznivci nezávislosti Československa (Henry Wickham Steed, Robert Hamilton Bruce Lockhart, Robert William Seton-Watson). Zároveň udržoval a prohluboval konspirativní spojení s domovem. Již 14. listopadu 1938 ho v Putney navštívil advokát Jaroslav Drábek, zástupce Politického ústředí, jedné z klíčových formujících se skupin domácího odporu. Beneš během prvních měsíců v exilu dbal, aby dodržel závazek, že na britské půdě bude vystupovat jako soukromá osoba. Zdržel se prohlášení, politických aktivit, odmítal veřejně komentovat činy a kroky britské a francouzské vlády, stejně tak vlády v Praze.

Působení v USA a obnovení veřejné politické činnosti

Dne 2. února 1939 E. Beneš s manželkou odplul ze Southamptonu lodí SS Washington do New Yorku, kde ho osobně přivítal a podpořil starosta Fiorello H. La Guardia. Po okupaci zbytku Československa a vyhlášení Slovenského státu zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností.

Od února do července 1939 přednášel jako hostující profesor na Chicagské univerzitě (cyklus přednášek Modern Democracy); zároveň zde učinil první kroky k utvoření zahraničního odboje. 18. března 1939 vystoupil s prvním politickým projevem po odchodu do exilu. V něm konstatoval, že v Evropě je válka a varoval, že „celý svět je v nebezpečí, že bude zničena všechna koncepce lidské mravnosti rozbitím všech vznešených pojmů poctivosti a slušnosti“.[zdroj?] Zároveň Beneš cestoval a navázal úzký kontakt s řadou krajanských organizací v řadě amerických měst: vedle Chicaga, kde žila nejpočetnější česká menšina v USA, to byl Pittsburgh, Detroit či Minneapolis. Dne 18. dubna 1939 Beneš v Chicagu oznámil zástupcům několika českých a slovenských krajanských organizací, že přijímá jejich výzvu, aby se ujal vedení československého zahraničního odboje. Dne 28. května 1939 přijal Beneše americký prezident F. D. Roosevelt k soukromému a před tiskem utajenému rozhovoru (Roosevelt nechtěl popudit americké izolacionisty) ve svém letním sídle, schůzka trvala více než tři hodiny. Dne 31. května 1939 Beneš slavnostně otevřel československý pavilon na Světové výstavě v New Yorku. Znovu se při té příležitosti setkal se starostou La Guardiou. Dne 12. července 1939 manželé Benešovi odpluli z USA a vrátili se do Londýna. Winston Churchill v Londýně 27. července 1940 na Benešovu počest uspořádal slavnostní oběd, kterého se účastnilo asi 40 předních britských osobností (např. Lloyd George, Anthony Eden nebo Basil Liddell Hart). Churchill slíbil Benešovi odčinit zločin na Československu.

V čele zahraničního odboje

Beneš a americký prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1943

Beneš se postupně stal vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly. Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády. V červnu 1942 Velká Británie nakonec souhlasila s odsunem německého obyvatelstva z Československa po skončení války.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a naopak), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka). Uzavřením této smlouvy se Beneš nicméně pokoušel získat podporu Sovětského svazu pro obnovu Československa po skončení války.

Na jaře roku 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu. Aby oslabil pozici komunistů, požadoval, aby Prahu osvobodila Armáda Spojených států amerických, nikoliv Sovětský svaz. Američané ale tento požadavek odmítli. Když v květnu 1945 vstoupila 3. americká armáda generála Pattona do západních Čech, přivítal to s nadšením. Doufal, že by Američané mohli dorazit do Prahy dříve než Sověti, to se ale nestalo.

Třetí republika (1945–1948)

Edvard Beneš v Praze po návratu z Velké Británie 16. května 1945

16. května přijel Beneš do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval[35] a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes[zdroj?] kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti.

Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR,[31] směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu. K vítězství komunistů přispěl i zákaz agrární strany, čímž byl venkov vehnán do náruče komunistů. Na tom měl svou část viny i prezident Beneš.[36] Beneš byl sám zklamán z vývoje situace na Slovensku, kde se začal ustalovat systém dvou politických stran.[37]

V době jeho výkonu funkce od roku 1945 do roku 1948 bylo vyneseno 730 rozsudků smrti. Jednalo se rozsudky na základě dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů z 19. června 1945.[38]

Únorová krize, abdikace a smrt

Dne 20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři[39][40][41] (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk. Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize. Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici.Komunisté v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku). Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením. Podle českého historika Václava Vebera tak prezident Beneš učinil údajně v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13.

V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami.[zdroj?] Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení.[zdroj?] V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo.

Hrobka manželů Benešových v Sezimově Ústí

V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948 (abdikační listinu podepsal 2. června[53]), abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.