Jaroslav Raška

19. 8. 1915 - 24.1 1945 Vratislav

Československý kamenosochař a odbojář.

Jaroslav Raška

Jaroslav Raška se narodil 19. 8. 1915 v Dubu nad Moravou. Po svém otci Osvaldovi získal domovské právo v Troubkách. V lednu 1923 Raškův otec zemřel, osmiletý Jaroslav se brzy poté odstěhoval se svou matkou z Dubu do Kojetína, kde navštěvoval obecnou i měšťanskou školu. Jaroslav Raška měl velice špatný zrak, prodělal sedm očních operací. Kvůli tomu neměl nijak zvlášť dobré školní výsledky. Začátkem 30. let se vyučil zahradníkem a absolvoval dvouletou hospodářskou školu v Kojetíně. Poté byl přijat do zaměstnání na školním statku, kde však pracoval velmi krátkou dobu. Při snižování počtu zaměstnanců statku byl propuštěn. Stalo se tak v období hospodářské krize. Jaroslav Raška měl však štěstí. Jeho matka se provdala za místního kamenosochaře Vladimíra Zelinku, který nevlastního syna Jaroslava zaměstnal ve své kamenosochařské dílně na částečný úvazek. Jaroslav Raška se kromě toho stal pojišťovacím agentem. Jezdil po okolních obcích, uzavíral majetková a životní pojištění a při těchto příležitostech nabízel také hřbitovní pomníky. Jaroslav Raška, předválečný člen Živnostenské strany, se nikdy neoženil.

Kdy se Jaroslav Raška zapojil do odboje, je dnes těžké stanovit. S odstupem několika desetiletí po válce se objevily zprávy, že se v počátečním období protektorátu napojil na přerovské odbojové organizace za pomoci Josefa Dřevojánka, který byl zaměstnán v advokátní kanceláři dr. Roubíčka v Kojetíně. V polovině 60. let 20. století Anastázie Zelinková uvedla o svém synovi Jaroslavu Raškovi mnohé údaje, které se nedají z dobových úředních dokumentů potvrdit. Tvrdila, že se nějakou dobu v jejich domě ukrýval odbojář Rajmund Navrátil, který údajně Raškovi předal vysílačku. Ta měla být Jaroslavem Raškou dopravena do nedaleké obce Hrušky a tam ukryta na zahradě jeho odbojového spolupracovníka Františka Nováka, aniž by byla použita. Podle jiného zavádějícího záznamu Jaroslav Raška vysílačku ukryl na stromě na kovalovickém kopci. Přeživší spolupracovníci Jaroslava Rašky a Františka Nováka se po válce o vysílací stanici vůbec nezmínili (více údajů k této historii viz publikace Kojetín v období protektorátu, s. 42).

Do začátku roku 2014 žil poslední pamětník Raškovy odbojové činnosti. Jedná se o Františka Smažinku, který 1. 1. 2012 oslavil sté narozeniny. Autor tohoto článku s ním 2 7. 2011 vedl rozhovor. Dle Františka Smažinky byl Raška odbojově činný již od začátku roku 1940, kdy se s několika muži včetně Smažinky scházel každý čtvrtek na hřbitově v Kojetíně. Jejich činnost spočívala v distribuci ilegálních tiskovin, v nichž byli občané Kojetína varováni před činností nebezpečné kolaborantské organizace tzv. zelených hákových křížů (Národně socialistická česká dělnická a rolnická strana), kterou založil František Mlčoch (1888–1946), rodák z Uhřičic.

Vojtěch Drbal, rovněž kojetínský odbojář, v sedmdesátých letech 20. století tvrdil, že o Raškově zapojení do komunistického odboje se dozvěděl někdy na přelomu let 1941/1942 od místní učitelky Anny Vrtělové.V případě správnosti tvrzení Smažinky a Drbala Jaroslav Raška možná spolupracoval již s místními komunistickými odbojáři, kteří začátkem nacistické okupace vedli s Mlčochovými přívrženci propagandistický boj. V průběhu března až června1940 byly na základě udání kolaborantů z Mlčochovy „strany“ zatčeny desítky komunistů z Kojetínska za šíření protinacistických letáků. Několik z nich se nedožilo konce války.

Odbojová činnost Jaroslava Rašky, kterou lze spolehlivě doložit, se vztahovala na jeho aktivní účast v komunistické odbojové organizaci Moravská rovnost. Členem této ilegální skupiny se Jaroslav Raška stal v průběhu roku 1942 (do činnosti skupiny se zapojil rovněž František Smažinka). Moravská rovnost byla tiskovým orgánem ilegální KSČ na Moravě. V období okupace plnila tiskovina politické, informační a agitačně propagační úkoly. Označení Moravská rovnost přešlo i na síť rozvětvené ilegální komunistické organizace, která stejnojmennou tiskovinu distribuovala. Tiskovina vycházela v letech 1940–1945, v letech 1941–1942 pod názvem Hlasy z podzemí.

Jaroslav Raška během výslechů gestapu tvrdil, že jeho činnost v rámci Moravské rovnosti začala zkraje roku 1942, kdy se ve vlaku seznámil s jejím předním členem Rudolfem Rédrem (ročník 1901). Ten předal Raškovi několik ilegálních letáků s výzvou, aby je rozdal dalším osobám. Od té doby Raška od Rédra pravidelně dostával výtisky Moravské rovnosti, které dále šířil. Někdy Raška tiskoviny obdržel od Miroslava Hanzla, obchodníka z Kojetína, který se s Rédrem znal delší dobu. Za ilegální tiskoviny Raška vybíral peněžní obnosy, jež měly sloužit k podporování zatčených odbojářů a jejich rodin. Finanční částky Raška předával Rédrovi.

V létě 1942 se Jaroslav Raška u zahradníka Bohumila Hrabala seznámil s přerovským strojvůdcem  Františkem Bednaříkem, kterého rovněž zapojil do činnosti Moravské rovnosti. Později ho seznámil i s Rédrem. Jaroslav Raška a František Bednařík byli v průběhu let 1942–1943 významnými představiteli Moravské rovnosti. První z nich šířil ilegální komunistické tiskoviny na Kojetínsku, druhý v Přerově a jeho okolí. Přerovská skupina Moravské rovnosti se podílela rovněž na sabotážních akcích, poněvadž většina jejich členů pracovala na dráze. Spojkou mezi oběma skupinami se stal Bohumil Hrabal. František Bednařík (nar. 15. 2. 1911) byl do odboje proti nacistům zapojen již od dubna 1939, kdy pracoval v ilegální KSČ na přerovském nádraží. Byl napojen na vedoucího organizace ve služebnách ČSD, dílenského Rudolfa Spáčila, který byl 20. 3. 1940 ubit olomouckým gestapem. František Bednařík spolupracoval i s dalšími železničáři zapojenými do odboje, např. s Augustinem Bečákem a úředníkem Janem Ulmanem. Rovněž měl kontakty na Obranu národa v Přerově a odbojové skupiny v místních závodech.

Jaroslav Raška šířil Moravskou rovnost nejen v Kojetíně, ale i v jeho blízkém okolí. Tiskoviny od něho prokazatelně odebírali: zemědělec Antonín Dřímal z Bezměrova, zemědělec František Novák z Hrušky, hostinský Josef Los z Pavlovic u Kojetína, zahradník Antonín Sázel z Vrchoslavic, Augustin Nosek ze Žalkovic, obchodník Miroslav Hanzl, zubní technik Vlastimil Hnilica, dělník Rudolf Nesvadba, zemědělec Vladimír Nuc, zaměstnanec cukrovaru Rudolf Pavlík, dělník František Přikryl, pokrývač František Smažinka, svrškář Rajmund Zlámal (všichni z Kojetína). František Novák materiály dále předával jiným obyvatelům Hrušky (zemědělcům Bohumilu Celému, Františku Řezníčkovi, Aloisi Říhovi, kováři Karlu Tomaníkovi).

Rozvíjející se distribuce protinacistických tiskovin na Přerovsku a Kojetínsku byla bohužel prozrazena. Začátkem roku 1943 předal František Bednařík ilegální tiskoviny studentovi Milanu Šarmanovi z Přerova, který do organizace zapojil mj. jistého Josefa Schuppa (ročník 1913), zaměstnance přerovské Optikotechny (dnešní Meopta). Tento však vykonával pro venkovní služebnu gestapa v Přerově úlohu konfidenta. Podílel se na odhalování ilegální činnosti Moravské rovnosti na Přerovsku. Zatýkání členů Moravské rovnosti na Přerovsku a Kojetínsku probíhalo následujícím způsobem: 6. 11. 1943 byl zatčen František Bednařík, 17. 11. 1943 Milan Šarman. K zatčení Jaroslava Rašky došlo 8. 12. 1943. Jeho matka Anastázie Zelinková v dubnu 1946 Okresnímu soudu v Přerově sdělila, že Jaroslava tehdy odvedli dva neznámí muži, kteří se představili jako zaměstnanci Pracovního úřadu v Přerově. Hodinu po odvlečení svého syna telefonicky zjistila, že se tento na pracovním úřadě nenachází. Poté se odebrala do Přerova na gestapo, kde jí bylo sděleno, že jejího syna skutečně zatkli. Jaroslav Raška, zvaný mezi členy Moravské rovnosti „Jaroš“, byl zatčen na základě udání, které učinil František Bednařík. Stalo se tak téměř jistě po sérii brutálních výslechů. K zatčení desítek dalších členů Moravské rovnosti z Přerovska a Kojetínska došlo zejména od poloviny ledna do března1944. Členové Moravské rovnosti z Přerovska, kteří přežili válku, většinou tvrdili, že jejich organizace byla prozrazena Josefem Schuppem, jenž udal Františka Bednaříka a Milana Šarmana. Tvrdil jim to ve vazbě František Bednařík, který pod tíhou brutálních výslechů uvedl jména mnoha svých spolupracovníků. Členové Moravské rovnosti z Kojetínska jméno Josef Schupp během války v drtivé většině neznali. Tvrdili, že jejich účast na šíření ilegálních letáků prozradil po tvrdých výsleších Jaroslav Raška, který jim to zřejmě během věznění i přiznal. Jejich názory na průběh zatýkání jsou velmi logické a podle všeho i pravdivé. Pouze jejich tvrzení, že Josef Schupp udal Františka Bednaříka a Milana Šarmana nejsou přesná. O účasti těchto dvou osob v Moravské rovnosti vědělo gestapo od někoho jiného, nikoliv od Schuppa. Ten gestapu „pouze“ pomáhal odhalovat podstatu a rozsah jejich odbojové činnosti. Kdo Františka Bednaříka a Milana Šarmana nacistům udal, se s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme.

Členové Moravské rovnosti z okolí Přerova a Kojetína byli zatčeni přerovským gestapem. Vyslýcháni byli nejprve v Přerově, po odvozu do Brna v Kounicových kolejích. Po skončení výslechů byli odbojáři většinou převezeni do Vratislavi. Miroslav Hanzl z Kojetína si po válce vzpomněl na drobnou příhodu, jak Jaroslav Raška odmítl během věznění v Kounicových kolejích přijmout od spoluvězňů dva kousky chleba. Údajně prý prohlásil: Hoši, já už to nepotřebuji, já se stejně nevrátím, ale vy se vrátíte, posilněte se!“  Tato dojemná věta byla nakonec prorocká.

Ve Vratislavi bylo v průběhu druhé poloviny roku 1944 proti členům Moravské rovnosti z Přerovska a Kojetínska vedeno několik trestních řízení. Jaroslav Raška byl souzen spolu s Františkem Bednaříkem a Milanem Šarmanem. V jejich věci rozhodl 4. senát Lidového soudního dvora ve Vratislavi na základě hlavního přelíčení z 28. 9. 1944 takto: František Bednařík a Jaroslav Raška se v průběhu let 1942–1943 ve větší míře podíleli na rozšiřování letáků ilegální KSČ a na sbírce peněz z toho plynoucí. Za činnost, kterou nacisté vyhodnotili jako přípravu velezrady a podporování nepřátel třetí říše, byli oba odsouzeni k trestu smrti a trvalé ztrátě cti. Milan Šarman byl kvůli přípravě velezrady odsouzen k pěti letům káznice. Kromě Františka Bednaříka a Jaroslava Rašky byli k trestu smrti odsouzeni také Theodor Ondráček z Přerova (pocházel ze Sobíšek) a koncem listopadu 1944 František Novák z Hrušky. Ostatní členové Moravské rovnosti z Přerovska i Kojetínska obdrželi za činnost kvalifikovanou jako příprava velezrady tresty ve výši odnětí svobody na několik let. Zbytek války strávili v káznicích, většina z nich v Bavorsku.

Provedení rozsudků smrti proběhlo více než dramaticky. Odsouzenci pobývali ve vratislavské věznici. Mezitím se velmi rychle přibližovala Rudá armáda, která postoupila až k Odře. Proto došlo 24. 1. 1945 k evakuaci vratislavských vězňů směrem na západ. Ve věznici zůstalo pouze 71 takzvaných kandidátů smrti. Čtyřicet z nich Němci zastřelili týž den odpoledne na vězeňském nádvoří. Mezi oběti patřili v drtivé většině odbojáři z Moravy, kteří byli odsouzeni koncem roku 1944 nebo v lednu 1945, takže většinou nemohlo ani proběhnout řízení o milost. Očitý svědek František Kudělka tvrdil, že poprava proběhla okolo 17. hodiny. Druhého dne ve 4 hodiny ráno provedlo sedm zbývajících vězňů včetně Kudělky zasypání hromadného hrobu, kterým se stala betonová nádrž na vodu nacházející se u zámečnické dílny. V nestřeženém okamžiku skočil František Kudělka do hrobu, kde spatřil nahá na kost vyhublá, zmrzlá těla v různých skrčených polohách, slabě posypaná vápnem a pískem. Z toho usoudil, že odsouzenci byli postříleni nazí ve velkém mrazu. Tak se tedy naplnil osud čtyř desítek vlastenců, mezi nimiž se nacházeli i čtyři členové Moravské rovnosti z Přerovska a Kojetínska: František Bednařík, Jaroslav Raška, František Novák a Theodor Ondráček.  

Spolupracovníkovi gestapa Josefu Schuppovi byla po válce dávána vina za zmaření celkem sedmi lidských životů. Zbývající trojici představovali Bohumil Hrabal (ročník 1915), který se 18. 6. 1944 oběsil ve vratislavském vězení. Podle tvrzení Františka Smažinky však Hrabala umlátili tři němečtí dozorci, kteří pak jeho tělo pověsili, aby to vypadalo, že si na život sáhl sám. Dále se jednalo o Františka Keprta, který nepřežil pochod smrti a Vojtěcha Hrbka, který zmizel při návratu domů. Obžaloba však zapomněla na Antonína Dřímala z Bezměrova, který zemřel 1. 3. 1945. Karel Tomaník, kterého chtěli nacisté původně popravit, byl dne 9. 6. 1945 převezen z pražské nemocnice do Hrušky, kde 18. 6. 1945 podlehl tuberkulóze, na kterou onemocněl během věznění v nacistické káznici. Zemřel tedy pouhých šest týdnů od konce války. Josef Schupp byl Mimořádným lidovým soudem v Olomouci odsouzen k trestu smrti. Jeho poprava proběhla 9. 8. 1946 v Olomouci.

Na domě, kde bydlel Jaroslav Raška, se dlouhou dobu nacházela pamětní deska.

SOkA Přerov, Petr Jirák, AVOS