Milada Horáková

rozená Králová

Česká politička, právnička, protifašistická a protikomunistická bojovnice

(25. prosince 1901 Královské Vinohrady – 27. června 1950 Praha), byla česká právnička, politička, národní demokratická socialistka a feministka, manželka zemědělského inženýra a novináře Bohuslava Horáka. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stala nežádoucí osobou a o dva roky později obětí justiční vraždy v důsledku jednoho z nejznámějších politických procesů v komunistickém Československu, ve kterém byla odsouzena za spiknutí proti republice. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení.

Již během studií práv na vysoké škole se Horáková zasazovala za ženská práva v Ženské národní radě. V roce 1929 vstoupila do národně sociální strany a začala pracovat na pražském magistrátu, kde se věnovala sociálním otázkám. Během nacistické okupace byla aktivní v antifašistickém odboji. Stručný popis jejího odbojového působení.

JUDr.Milada Horáková

V roce 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši, a Horáková proto musela odejít ze zaměstnání. Skrze ŽNR organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí, ale po Mnichovské dohodě v roce 1938 i českým uprchlíkům z pohraničí ČSR. Po roce 1939 se zapojila do antifašistické odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Aktivně spolupracovala s prof. Josefem Grňou.

Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, ne však za aktivity v odboji, ale za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová starší. Dva roky byla vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou na Kobyliské střelnici. Z Malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovou se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku blízko Dachau), odkud ji osvobodila americká armáda

Po konci druhé světové války vstoupila do znovu obnovené národně sociální strany a stala se poslankyní Národního shromáždění. Byla kritičkou nedemokratických tendencí komunistické strany, za což byla sledována StB a později v roce 1950 i zatčena v rámci vykonstruovaného politického procesu. Během něho byla odsouzena k trestu smrti a popravena.