Jan Satorie

* 1. června 1894 Podmoky  -  † 6. dubna 1985 Praha

Československý legionář a odbojář.

Pozdější armádní generál Jan Satorie se narodil 1. června 1894 v Podmokách u Čáslavi v rodině drobného rolníka Josefa Satorie a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909-1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde 15. července 1913 úspěšně složil maturitní zkoušku. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze-Bubenči, kde působil až do 26. října 1914. Jeho další pedagogické působení na zmíněném ústavu totiž ukončilo vypuknutí první světové války. Jan Satorie byl již 2. října 1914 odveden a 8. listopadu téhož roku zařazen jako jedno-

roční dobrovolník k čáslavskému c. a k. zeměbraneckému pluku č. 12. Po vystrojení byl odeslán do školy na důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování odešel se svým plukem jako velitel čety v hodnosti kadeta aspiranta na ruskou frontu. Zde padl již 6. června 1915 do ruského zajetí a následně prošel zajateckými tábory v Tambově a později v Bobrově ve Voroněžské gubernii.

Do čs. legií v Rusku se Jan Satorie sice přihlásil již 3. února 1916, ale službu u Čs. záložního praporu v Kyjevě mohl nastoupit teprve 20. května 1916. Bezprostředně poté byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení byl zařazen k 8. čs. střeleckému pluku. Zpočátku ještě několik týdnů cestoval jako emisar OČSNR po zajateckých táborech po různých místech Ruska a prováděl nábor do čs. legií, avšak brzy se vrátil zpět ke svému útvaru, kde převzal funkci mladšího důstojníka 9. roty. Postupně prošel funkcemi velitele plukovní úderné roty, velitele půlroty 12. roty a zatímního velitele III. praporu. V mezidobí absolvoval v zimě 1917-1918 granátnický kurz při Francouzské vojenské misi ve městečku Jassy v Rumunsku a současně byl postupně povyšován, a to až do hodnosti kapitána ruských legií, jíž dosáhl v květnu 1919. Spolu se svým plukem se zapojil do bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského (zde byl 3. července 1918 raněn), srážek na řece Ussuri, krvavých bojů o Nižní Tagil, Kordon a Molebský závod. Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu mezi posledními čs. legionáři z Ruska - teprve 4. srpna 1920.

Po návratu z repatriační dovolené byl Jan Satorie 3.listopadu 1920 přidělen k pěšímu pluku 21 dislokovanému v Čáslavi, kde poté postupně konal službu jako velitel 2. roty, zástupce velitele praporu, zatímní velitel náhradní roty, velitel poddůstojnické školy, I. plukovní pobočník a zatímní velitel III./21. pěšího praporu až do poloviny září 1931. V mezidobí absolvoval na přelomu let 1921-1922 ekvitační školu pro pěchotu v Praze, na jaře 1924 informační kurz pro velitele rot v Milovicích, od června do srpna 1926 zkušenou u dělostřeleckého pluku 52 v Josefově, v první polovině roku 1927 kurz pro velitele oddílů v Praze a Milovicích a v roce 1931 zkušenou v pěchotní střelecké škole Pěchotního učiliště (PU) v Milovicích. Během tohoto relativně dlouhého období byl postupně povyšován: v prosinci 1921 na štábního kapitána, 4. prosince 1926 na majora a konečně 1. ledna 1931 do hodnosti podplukovníka. Dnem 15. září 1931 byl Jan Satorie přemístěn k pěšímu pluku 32 do Košic, kde působil jako velitel 1./32. pěšího praporu, a to až do počátku roku 1933. Od ledna 1933 až do konce září 1936 byl zařazen jako velitel pěchotní střelecké školy u Pěchotního učiliště v Milovicích. V mezidobí absolvoval v termínu od října do prosince 1935 Kurz pro velitele vojskových těles a oddílů v Praze, u kterého 1. října 1936 nastoupil jako řádný profesor taktiky pěchoty (od 1. ledna 1938 v hodnosti plukovníka).

Dnem 30. dubna 1938 byl Jan Satorie dočasně přidělen k velitelství pražského I. sboru, kde poté působil až do všeobecné mobilizace na podzim 1938, kdy nastoupil službu u Prezidiálního odboru MNO jako přednosta 3. oddělení (vše-obecného). Poté byl přeložen k pěšímu pluku 47 do Mladé Boleslavi, kde zpočátku působil jako zástupce velitele a po okupaci ČSR od 8. dubna do 17. července 1939 jako velitel pluku v likvidaci. V rámci rozpouštění čs. branné moci byl dnem 18. července 1939 převeden do služeb Státního úřadu statistického. Tam však již nenastoupil. Shodou okolností byl právě toho dne vyhledán zmíněnou spojkou generála Ingra, která ho vyzvala k odchodu za hranice. Plukovník Satorie výzvy uposlechl a již 21. července 1939 překročil v Dolních Domaslavicích na Těšínsku polské hranice. Dne 25. července 1939 byl prezentován v Krakově, odkud odjel do Varšavy a již 29. července 1939 odplul na lodi „Chrobry“ z Gdyně do Francie. Po překvapivě chladném přivítání byl v Paříži ustanoven pomocníkem našeho tamního vojenského atašé plukovníka generálního štábu Václava Kaliny, avšak ne nadlouho. Již 15. září 1939 byl odeslán do čs. vojenského tábora v Agde, kde se začala rodit 1. čs. pěší divize. Zde byl hned druhého dne ustanoven velitelem čs. pěšího pluku 2, s nímž na jaře 1940 zasáhl do bojů s Němci. Jeho tehdejší nadřízený, velitel čs. divizní pěchoty generál Jaroslav Čihák-Znamenáček hodnotil Jana Satorie veskrze pozitivně. Mimo jiné uvedl: „Velmi dobrý velitel pluku v zázemí i na frontě. Jeho starostlivost o podřízené je velká, aniž sleduje demagogické cíle. Dávání příkladu v péči o vojáky zdá se někdy až přemrštěné, ale dociluje tím dobrých výsledků, i když snad se zdá, že by mohl ponechati více iniciativy podřízeným velitelům. Lze to vysvětliti určitou nedůvěrou k velitelským schopnostem některých mladších velitelů. Na frontě vedl pluk velmi dobře a vyvedl ho svým klidem celkem neporušený i z těch nejtěžších situací Po porážce Francie byl Jan Satorie spolu se svým plukem evakuován na lodi „Rod el Farag“ do Velké Británie, kam připlul 12. července 1940. Po reorganizaci 1. čs. divize na 1. čs. smíšenou brigádu ve Velké Británii, k níž došlo 14. srpna 1940, byl ustanoven velitelem pěšího praporu 2 a v této funkci působil až do

2. července 1941, kdy převzal velení pěšího praporu 3. Kromě toho se 1. října 1942 stal i velitelem výcvikového střediska náhradního tělesa a tuto funkci pak zastával až do září 1944. V mezidobí absolvoval v listopadu 1943 britský informační tankový kurz v Bowingtonu a na něj přímo navazující stáž v britské výcvikové škole. Dne 28. září 1944 byl plukovník Satorie odeslán z Velké Británie k čs. vojenské jednotce v SSSR. Jak se brzy ukázalo, měl opět štěstí a tato zdánlivě bezvýznamná změna zásadně ovlivnila jeho další vojenskou kariéru. Po příjezdu na východní frontu byl sice v listopadu 1944 nejprve přidělen Velitelství osvobozeného území, ale již 12. ledna 1945 se stal velitelem 1. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž se zapojil do osvobozování Slovenska (od 15. března 1945 v hodnosti brigádního generála) .Jeho válečná kariéra vyvrcholila v dubnu 1945, kdy byl na návrh košické vlády ustanoven zástupcem velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR, s nímž v květnu 1945 dorazil do osvobozené Prahy.

Po ukončení bojů byl generál Jan Satorie 28. května 1945 ustanoven velitelem IV. sboru dislokovaného v Táboře a již 1. srpna 1945 se dočkal povýšení na divizního generála. Další postup ve vojenské hierarchii přišel dne 15. března 1946, kdy se stal velitelem táborské 2. vojenské oblasti. V této vysoké funkci působil až do konce roku 1948 (od 1. listopadu 1947 již jako sborový generál). V mezidobí absolvoval na přelomu let 1947-1948 Informační kurz pro generály v Praze a v roce 1948.

Převzetí moci v Československu komunisty a nástup totalitního režimu se Jana Satorie nijak negativně nedotkl. Na otázku, proč se tak stalo, dává odpověď hodnocení z té doby, které na něj 30. listopadu 1948 vypracoval tehdejší náčelník Hlavního štábu armádní generál Bohumil Boček. Mimo jiného se v něm uvádí: „Velmi vyvinutý smysl pro povinnost a odpovědnost, iniciativní, samostatný. Věnuje všechen čas a život oddaně vojenské službě. Vojensky nadaný, dobré paměti, duševně pružný, rychle chápe, logicky uvažuje a důsledně provádí svá rozhodnutí. Všeobecné vzdělání velmi značné, ovládá a sleduje vývoj událostí. Politicky pokrokově velmi vzdělán. Stále studuje a jeví velký zájem o všechny poznatky z poslední války. Účastnil se velmi činně budovatelského úsilí. Naprosto kladný a vyhraněný postoj k lidově demokratickému zřízení a vymoženostem národní a demokratické revoluce, k přátelství a spojenectví se SSSR a k únorovým událostem uvnitř republiky. “

Na rozdíl od stovek svých spolubojovníků z Francie a Velké Británie se tak kariérní postup generála Jana Satorie únorem 1948 nezastavil. Naopak. Na počátku ledna 1949 se stal přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky a v těsné blízkosti Klementa Gottwalda působil až do svého přeložení do výslužby, ke kterému došlo 1. října 1952 (o tři roky dříve se dokonce dočkal povýšení do hodnosti armádního generála). Po odchodu z armády žil Jan Satorie zpočátku v rodišti své manželky v Habrech u Havlíčkova Brodu, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil dvě následující desetiletí svého života. Od ledna 1958 mu byl vyplácen osobní důchod, byl pravidelným hostem vojenských přehlídek i státních recepcí a nositelem vysokých řádů komunistického režimu. Zemřel v Praze 6. dubna 1985 ve věku nedožitých jedenadevadesáti let.

Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí II.