Heliodor Píka

* 3. července 1897 Štítina– †21. června 1949 Plzeň

Československý voják a legionář, významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a po únorovém převratu oběť komunistického režimu.

Heliodor Prokop Píka - armádní generál in memoriam

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde v řadách 15. zeměbraneckého pluku byl pak 28. července 1916 ve Volyňské oblasti v Berestečku zajat ruskými jednotkami. Již za tři měsíce poté se přihlásil v Bobrujsku do Československých legií. Do legií, tehdy Československé střelecké brigády a jejího záložního praporu byl zařazen 21. července 1917 v hodnosti vojína.

V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu – přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Byl zařazen jako vojín k 33. střeleckému pluku. Vzhledem ke své lékárenské praxi byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci nejprve četaře a později poručíka obrany proti plynům. S plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě (jaro 1918), v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Byl několikrát vyznamenán; obdivován byl za obětavou lékařskou službu v prvních liniích.

9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii École spéciale militaire v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na Vojenské akademii v Hranicích.

V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan.

Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926–28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži. V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany. 1. ledna 1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu, se služebním pořadím k 30. září 1937.

V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých dobrovolníků, obzvláště těch, kteří dleli v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (na jehož osvobození měla důležitý podíl) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V prosinci 1943 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině; v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl povýšen na divizního generála (4. srpna 1945, s pořadím k 1. květnu 1944) a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními. Jako člen československé delegace se zúčastnil dojednávání mírových smluv s evropskými státy Osy během konference v Paříži. Po únorovém převratu byl 1. března 1948 odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května byl zatčen ve vojenské nemocnici, kde se zotavoval po operaci žlučníku. 1. června pak byl přeložen do výslužby. Byl nepravdivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti. Vyslýchán byl mimo jiné i v tzv. „Domečku“. Dne 29. ledna 1949 pak byl ve vykonstruovaném soudním procesu Státním soudem  odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Vyhovění žádosti o milost nebylo ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou doporučeno. Mimo rodiny a obhájce proti rozsudku protestovali pouze představitelé MNV ve Štítině a bývalý náčelník francouzské vojenské mise v ČSR Louis Faucher.

Tělo generála se po pitvě „ztratilo“ nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno. Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno. V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Příbrami konstatoval jeho nevinu a zrušil odsuzující rozsudek, k plné rehabilitaci však došlo až po roce 1989. Socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zavraždili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině před jeho domem. Po Píkovi je pojmenován i 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády České republiky v Opavě, náměstí v Plzni-Slovanech, ulice v Praze 6 – Dejvicích a také v Brně, Kroměříži, Liberci, Olomouci, Ostravě a na Kladně.

V roce 2001 byl Karel Vaš, poslední ještě žijící aktér justiční vraždy generála Píky, obžalován z trestného činu vraždy, a nejprve odsouzen k sedmi letům odnětí svobody, ale roku 2002 byl rozsudek nad ním zrušen a trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.

Zdroj: Wikipedie