Bohumil Buzek

*20.červenec 1910 v Květově (okres Milevsko v Čechách) – †4. květen 1945 Police (okr. Vsetín)

Narodil se do rodiny poštovního úředníka Bohumila Buzka a Anny rozené Hejlové. Po absolvování základní školní docházky nastoupil mladý Bohumil na státní gymnázium v Českých Budějovicích a později v Písku, které úspěšně zakončil 21. června 1929 maturitou.

Vedle úspěchů ve škole se mladý Bohumil aktivně věnoval sportu v Sokole a dle některých pramenů byl i členem Skautu. Bohumil Buzek byl rovněž nábožensky založený praktikující katolík. V devatenácti letech byl odveden na vojnu, konkrétně k 5. dělostřeleckému pluku v Jindřichově Hradci, a krátce poté byl přijat ke studiu na důstojnické škole v Košicích.

Po roce přešel na prestižní vojenskou akademii do Hranic a zavázal se k šestileté službě u čs. armády. Na samém konci července 1932 byl jmenován poručíkem pěchoty ve Valašském Meziříčí. Dalším jeho působištěm se stala Opava a nedlouho poté Prostějov, kde v srpnu 1935 absolvoval kurz pro letecké pozorovatele. V listopadu téhož roku byl převelen k leteckému pluku do Piešťan, kde se etabloval jako nižší důstojník v 10. letce Leteckého pluku 3. Ve funkci nižšího důstojníka a pozorovatele pěchoty setrval až do 30. září 1936.

Na krátko se služebně ocitl v Nitře, kde od 1. října 1936 dosáhl hodnosti nadporučíka pěchoty. V polovině roku 1937, již jako nadporučík letectva, byl určen k létání v noci a stal se druhým pobočníkem velitele posádky v Piešťanech. Co říci o vojenských schopnostech, povaze a charakterových vlastnostech Bohumila Buzka? Regionální historik PhDr. Aleš Naňák o něm ve svém článku píše:

"V jeho posudcích vyhotovených v tomto období čteme, že byl svými nadřízenými shledán jako voják velmi svědomitý, kamarádský a spravedlivý. Velmi kladně byla hodnocena jeho snaha o vzdělávání a znalost cizích řečí, tedy němčiny, francouzštiny a maďarštiny."

V jeho kvalifikačních listinách se dále dočítáme, že byl mimo jiné hodnocen jako velmi svědomitý, přímý a schopný reprezentace. V rámci leteckých schopností nese jeho posudek hodnocení „odvážný letec“, přičemž jeho další zaměření mělo směřovat ke zpravodajské službě. Ve funkci druhého pobočníka velitele jej v září roku 1938 zastihla mobilizace. Od 24. září 1938 byl veden jako nižší důstojník u letky 16 „v poli“, v listopadu téhož roku se vrátil zpátky do Piešťan. Zde patrně Buzek zůstal až do stažení armády ze slovenského území.

Již během studia v Hranicích se seznámil s Vojtěškou Ivánkovou, dcerou hostinského z Nedašova a studentkou učitelského ústavu ve Valašském Meziříčí. Vojtěšku si vzal za manželku 10. července 1939 na Velehradě.

Po demobilizaci se dostal na místo obecního tajemníka na Hovězí, kde s milovanou Vojtěškou usadili na samotě u Zetochů. Manželům se postupně narodily dvě dcery, Vojtěška (1940) a Ivanka (1944).

O jeho začátcích v odboji nevíme nic a zřejmě to tak zůstane. Ovšem vzhledem k jeho zpravodajskému výcviku můžeme oprávněně předpokládat, že byl na místo tajemníka v příhraniční obci dosazen úmyslně s cílem zapojit jej na tomto místě do odboje. Je to sice do jisté míry spekulace, ale podepřená skutečností, že jeho jméno figuruje v seznamech spolupracovníků výsadku Silver A resp. v síti spolupracovníků Otty Kacetla. V dokumentech sice figuruje jméno V. Buzek npor. letectva, ale žádný V. Buzek na Hovězí nepůsobil, jde o nepřesnost při zápisu. Můžeme se proto domnívat, že působil již v prvních iteracích Obrany národa, která byla na Vsetínsku velmi silná a nebyla úplně rozbita.

Jak bylo výše uvedeno, Bohumil se stal součástí odbojové sítě Otty Kacetla a později spolupracoval s příslušníky 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky.

Byl několikrát zatčen, naposledy 26. dubna 1945, kdy byl vzat jako rukojmí. Na ústupu jej pak zastřelil neznámý důstojník „Vlasovec“ za asistence gestapáka Danzmeyera u Polic na Valašskomeziříčsku.

Zdroje: PhDr. Aleš Naňák - Osud štábního kapitána Bohumila Buzka aneb Příběh vyprávěný obrazem - Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 13 (2012), Vojenský historický archiv - Bohumil Buzek čj. 313 038/94 Osvědčení dle zákona. 255/1946 Sb.