Antonín Janošík

Bude doplněno

26. července 1926 v Lidečku, okres Valašské Klobouky, jako jediný syn zemědělců Antonína a Anny, rozené Šťotkové. Měl tři sestry: Annu, Františku a Marii.[1] Po vychození šesti tříd obecné a tří tříd měšťanské školy zůstal u rodičů a pracoval na jejich hospodářství v rodné vsi. Za Protektorátu byl několik měsíců vězněn pro podezření z pytláctví, na konci války se zapojil do partyzánského hnutí, které bylo na moravsko-slovenském pomezí poměrně aktivní. Přes napojení na partyzány, kteří ve většině inklinovali k politice KSČ, zůstával Antonín Janošík stranicky neorganizovaný, navíc v létě 1948 se po dohodě se svým známým[2] rozhodl odejít za hranice, přičemž se chtěl obrátit na strýce žijícího v USA. Na výzvu svého „komplice“ odjel 1. července 1948 společně s ním do Sobotína u Šumperka, kde se tajně formovala skupina lidí připravujících společný útěk do Německa. Hromadný „exodus“ vedl Jan Dobeš, majitel místní bobří farmy. Tento agilní muž objednal autobus(!), jímž byl Antonín Janošík s dalšími asi dvaceti lidmi převezen z Moravy do západních Čech.[3] Zde všichni, včetně Antonína Dobeše a jeho rodiny, v červenci 1948 šťastně přešli nedaleko Domažlic tehdy ještě stále propustné hranice.

V Bavorsku Antonína Janošíka němečtí celníci podrobili rutinnímu výslechu a poté jej spolu s ostatními odvezli do „lágru“ ve Furth im Wald, kde se identifikační procedury opakovaly. Ani zde se uprchlíci dlouho neohřáli; po čtyřech dnech putovali do tábora v Řezně a za další měsíc pak do tábora Wegscheide u Bad Orbu. Právě v tomto zařízení se Antonín Janošík sešel s Oldřichem Kojeckým a Viliamem Krajčírovičem, blízkými spolupracovníky Vávry-Staříka.[4] S těmi byl nakonec ubytován na jedné světnici a zřejmě částečně zasvěcen do jejich odbojových aktivit, které se nepřímo týkaly i záhadné vraždy majora Augustina Schramma.[5] Jak později Janošík vypověděl, psal tehdy Krajčírovič často dopisy Vávrovi-Staříkovi do Paříže a měl si dokonce vést o veškeré své exilové činnosti i jakýsi deník, který tou dobou tvořily již tři svazky. Možná by právě tento dokument vnesl více světla do mnoha událostí spojených s Vávrou-Staříkem a lidmi okolo něj, které zůstávají bohužel dodnes nezodpovězeny. Ty se konečně týkají i Antonína Janošíka a jeho role v založení Světlany, jedné z největších protikomunistických odbojových organizací v Československu.[6] Když se totiž mladý uprchlík rozhodl po dalším nuceném stěhování z Bad Orbu do tábora v Ludwigsburgu pro návrat do komunistického Československa, předal mu Krajčírovič adresu vedoucího zlínského Partkolu[7] Josefa Bureše spolu s jakýmsi heslem („čokoládka“). Janošík měl vše doručit bývalému partyzánovi Rudolfu Lenhardovi z Horní Lidče a vybídnout ho, aby se na Bureše napojil. Od jednoho Krajčírovičova známého pak nově získaný kurýr dostal ještě další adresu, a to na jakéhosi bratra ladiče pian Františka Slavíčka ze Zlína (heslo „Dodo posílá“).

Tento moment, tj. pověření Antonína Janošíka, je z hlediska určení skutečného pozadí Janošíkovy cesty za Lenhardem velmi důležitý. Přes pozdější tvrzení, že „agenta“ Janošíka vyslal Josef Vávra-Stařík, není totiž vůbec jasné, jestli tomu tak ve skutečnosti bylo. Oba muži se zřejmě v zahraničí nikdy osobně nesetkali. Sám Vávra-Stařík se ve svých výpovědích učiněných ve vazbě StB o Janošíkovi jako o „svém“ člověku nezmiňuje, naopak si v mnoha případech stěžuje na Krajčíroviče kvůli jeho samostatně vedeným akcím, ve kterých měl tento muž svévolně zneužívat Staříkova populárního jména. Někdejší přátelé z Partkolu se snad i díky tomu v zahraničí nenávratně rozešli. Z dostupných pramenů zároveň nijak nevyplývá, že by tehdejším Janošíkovým cílem bylo budování Světlany, jak se později často opakovalo.[8] V tomto smyslu se jeví pro vznik této odbojové organizace určujícím až napojení Antonína Slabíka[9] na Rudolfa Lenharda, k němuž došlo nedlouho po příchodu Antonína Janošíka ze zahraničí. Tato zvláštní „dvoukolejnost“, tzn. vyslání „agenta-chodce“ Janošíka za Lenhardem s instrukcemi pro napojení na Bureše a současně návštěva Lenharda Slabíkem s instrukcemi pro budování Světlany (obojí údajně z příkazu Vávry-Staříka), také vzbuzuje mnohé otazníky. Je příznačné, že tyto nejen zajímavé, ale i podstatné nuance později pod nánosem dalších událostí zapadly.

Antonín Janošík se v ČSR objevil v září 1948. Jeho příchod nezůstal bezpečnostními orgány bez povšimnutí, nicméně k jeho zatčení nedošlo díky tomu, že se skrýval. S pomocí své matky vyhledal Rudolfa Lenharda, který Josefa Bureše ve Zlíně skutečně navštívil. Tehdy snad také Janošík s Lenhardem jednal o možnosti zavraždit drogistu Vladimíra Hájka,[10] opět údajně z příkazu Josefa Vávry-Staříka, a žádal po něm, aby mu opatřil pistoli. Mezitím došlo k důležité návštěvě v Lenhardově vsetínském bytě, kam za jmenovaným přišel další bývalý partyzán Antonín Slabík, který Lenharda seznámil s programem Světlany tak, jak mu ho prý Vávra-Stařík předestřel ve svých dopisech. Na základě setkání pak Lenhard založil vlastní, valašskou skupinu Světlany, tzv. Světlanu-Makytu, do níž zapojil i Antonína Janošíka, který podepsal přísahu a přijal krycí jméno „Fred“. Tato podzemní organizace se během následujících měsíců rozrostla o desítky dalších členů či spolupracovníků (Ladislav Sýkora, Josef Matůš, František Mana, Alois Líbal, Bohumil Polách, Alois Pohůnek, Marie Vajdová, Josef Bureš a další) a stala se spolu s ostatními Světlanami jednou z největších protikomunistických odbojových organizací v Československu. Téměř od samého počátku však její aktivity monitorovala StB (agent AK-32 – Václav Kocourek), a její konec byl tudíž neodvratný. [11]

Pozice Antonína Janošíka v rámci Světlany nepatřila k nejexponovanějším. Nikdy se nestal blízkým spolupracovníkem Rudolfa Lenharda ani významněji nepronikl mezi lidi z vedení organizace. Zůstával tak poněkud mimo hlavní proud jejích odbojových aktivit. Příčinou bylo i to, že musel žít v ilegalitě. Kromě plánování vraždy Vladimíra Hájka prý chtěl stejně naložit i se členy místního národního výboru v Lidečku, s předsedou Pěrdochem a s jeho kolegou Brhelem. Zvjejich strany se totiž obával prozrazení: vinil je z toho, že po něm pátrají, a chtěl se jim pomstít. Přestože nakonec dostal od Rudolfa Lenharda k tomuto atentátu svolení, akci ani nadvakrát neuskutečnil. V prvním případě údajně proto, že se na místo schůzky v Horní Lidči včas nedostavili Lenhardem přidělení spolupracovníci František Maršalík a Ladislav Důbrava, v druhém případě rozkaz ke střelbě Lenhard jakožto velitel Světlany-Makyty odvolal. V obou případech se na nevykonání vražd spolupodepsala i důvodná obava odbojářů z odvety a následného rozkrytí celé organizace. [12] Kromě přípravy těchto atentátů se hlavní Janošíkovou starostí po jeho příchodu z Německa stalo především obstarání bezpečného úkrytu. Na popud Lenharda a jeho lidí mu přechodný azyl poskytli advokát Alois Líbal ve Valašských Kloboukách, mlynář František Liška ve Štítné nad Vlárou a po něm zemědělec Jan Skřipka v Horní Lidči.

Hlavním Janošíkovým útočištěm se však stala neobydlená chata ve Střelné patřící Josefu Ptáčkovi, který byl rovněž členem Světlany–Makyty. V ní Janošík pobýval spolu s dalším uprchlíkem Antonínem Martinkou z Lidečka, jehož předtím sám pro Světlanu získal (přidělil mu krycí jméno „Skřivan“). [13] Právě Střelná se změnila v jedno z center Světlany-Makyty, jelikož zde bydlela jedna z klíčových osob celé skupiny, obchodník Alois Pohůnek. U něj se Janošík účastnil ilegálních schůzek, na kterých přijímal instrukce pro svou další činnost. Vyplnil tak např. rozkaz a pomohl ukrýt dva uprchlíky z Nedašova, kde předtím došlo k incidentu mezi místními obyvateli a příslušníky SNB, kteří tam přijeli zatknout nedašovského faráře. [14] Pohůnek Janošíkovi ve Střelné zajišťoval potraviny avpeníze a opatřil mu i falešné doklady na jméno Štefan Sýkora. Když v lednu 1949 vznikl u Antonína Slabíka v Komořanech u Vyškova jakýsi ilegální štáb celé Světlany (velitel Antonín Slabík, náčelník štábu Rudolf Lenhard, výkonný štábu Bedřiška Slavíková, poradní členové štábu Pravoslav Melichárek a František Řičánek), byl Janošík tímto novým orgánem povýšen na poručíka a pověřen úkolem vybudovat na Slovensku navazující odbojovou síť a distribuovat zde protikomunistické letáky. Na Pohůnkův příkaz se tam v průběhu února 1949 v doprovodu Antonína Martinky skutečně vypravil (měl operovat v příhraničí, tj. Púchov, Považská Bystrica), nicméně výsledek byl diskutabilní. Pro podzemní práci získal v podstatě pouze bývalého partyzána z Považského Podhradí Lukáče Kuklíka. Neřešitelným problémem se ukázalo získání ubytování. O nějakém trvalém zakonspirování na slovenské straně hranice tak Janošík nemohl vůbec uvažovat. V jednom případě pak dvojice jen náhodou unikla zatčení. Antonín Martinka možná pod dojmem těchto neúspěchů pochopil, že se jedná o odbojovou „agonii“, a odjel za příbuznými do Hrušovan nad Jevišovkou.

Tečku za Janošíkovou odbojovou činností učinilo dlouho připravované zatýkání, které spustilo Krajské velitelství StB Uherské Hradiště 11. března 1949. Janošíkovy „kontakty“ obstarávající mu úkryt a předávající mu pokyny od vedoucích činitelů Světlany byly buď zatčeny, nebo na útěku, sám organizační velitel Světlany-Makyty Alois Pohůnek spáchal ve vazbě StB sebevraždu (podle některých informací však byl ve skutečnosti orgány StB zavražděn). Někdejší Krajčírovičův kurýr se tak ocitl v izolaci a jeho jediným cílem bylo přežít. V situaci, kdy mu chyběly i základní potraviny, se stal doslova štvancem. Přesto vydržel StB unikat ještě celých 23 dní. Přálo mu i štěstí. Na schůzku, kam ho lákal dopis ze štábu Světlany, ve skutečnosti falzum podstrčené Státní bezpečností, přišel pozdě, takže auto, které ho mělo „odvézt do bezpečí“, bylo již pryč. Konec nastal až po další provokaci 5. dubna 1949. Zaskočenému Janošíkovi tehdy nepomohlo ani to, že byl vyzbrojen třemi ručními granáty, pistolí a samopalem. Ovšem příslušníci StB to s ním v žádném případě neměli lehké: zoufale zápasícímu partyzánovi jen s vynaložením všech sil zabránili v použití granátu. Vezmeme-li v úvahu okolnosti tohoto činu, šlo v podstatě o Janošíkův pokus zabít nejen útočníky, ale i sebe sama. Neméně statečně se choval i během následujících krutých výslechů a dlouhého věznění. Dokonce připravoval útěk z věznice v Uherském Hradišti, po jehož odhalení dostal okovy i na nohy.[15]

Soud s Janošíkem a dalšími odbojáři zařazenými do „jeho“ skupiny (souzených skupin Světlany bylo mnoho) proběhl za masové účasti zmanipulované veřejnosti a intenzivní kampaně v tisku před tribunálem Státního soudu oddělení Brno v sále zlínského Velkého kina. Stalo se tak 24.–27. dubna 1950, rozsudek byl vynesen poněkud atypicky až 29. dubna 1950. V souladu s tehdejší praxí se k verdiktům předem vyjádřily i příslušné „instituce“. Bezpečnostní pětka a Bezpečnostní oddělení KV KSČ v Gottwaldově i samotné Bezpečnostní kolegium svorně požadovaly pro Antonína Janošíka i Rudolfa Lenharda tresty nejvyšší, což nemohli soudci, jimž předsedal JUDr. Horňanský, nevyslyšet.[16] Odvolání obou mužů odsouzených za zločin velezrady a vyzvědačství (§ 1 a 5 zák. č. 231/1948 Sb.) k trestu smrti se odbylo 30. června 1950. O čtyři měsíce později, 24. října 1950, byl Antonín Janošík v Uherském Hradišti vydán katovi. Téhož dne zde vyhasly i životy Rudolfa Lenharda a Františka Many.

V následujících měsících a letech došlo k dalším popravám členů Světlany: Jaromír Vrba (19. 12. 1950), Karel Zámečník a Alois Šimara (27. 4. 1951), Josef Vávra-Stařík (27. 8. 1953). Ještě před Janošíkovou exekucí byli popraveni bratři Karel a Antonín Daňkovi (14. 10. 1950) a také Jan Sedláček a Benjamin Urban (3. 10. 1949). Poslední dva jmenovaní však se Světlanou souvisí jen vzdáleně.

Mgr. Petr Mallota

http://www.ustrcr.cz/cs/antonin-janosik

Archivní dokumenty:

1. Antonín Janošík ve vazbě KV-StB Gottwaldov (Uherské Hradiště) – duben 1949 (zdroj: ABS).
2. Záznam oblastní úřadovny StB ve Vsetíně o udání Františka Brhela. Tento agilní komunistický funkcionář z Lidečka potkal dne 11. září 1948 na okraji Vsetína ze zahraničí se navrátivšího Antonína Janošíka a neváhal celou záležitost hlásit. Zajímavé je chybné datum 18. srpna 1948 uvedené v záhlaví této zprávy. Janošíkovým společníkem, který s ním přešel hranice a který ho tehdy doprovázel, byl údajně jakýsi Julius John (zdroj: ABS).
3. Úřední záznam StB č. 50/48 z 9. prosince 1948 sepsaný s jejím spolupracovníkem Václavem Kocourkem (krycí značka AK-32), členem Světlany-Makyty. Tajný dokument ukazuje, že StB díky Kocourkovi věděla o odbojářích a jejich aktivitách od samého počátku téměř vše, včetně osoby Antonína Janošíka – 1. část (zdroj: ABS).
4. Úřední záznam StB č. 50/48 z 9. prosince 1948 sepsaný s jejím spolupracovníkem Václavem Kocourkem (krycí značka AK-32), členem Světlany-Makyty. Tajný dokument ukazuje, že StB díky Kocourkovi věděla o odbojářích a jejich aktivitách od samého počátku téměř vše, včetně osoby Antonína Janošíka – 2. část (zdroj: ABS).
5. Úřední záznam StB č. 51/48 z 15. prosince 1948 obsahující další informace od číšníka Václava Kocourka (krycí značka AK-32). Objevuje se zmínka o plánovaném přepadení Františka Brhela, které měl provést Antonín Janošík – 1. část (zdroj: ABS).
6. Úřední záznam StB č. 51/48 z 15. prosince 1948 obsahující další informace od číšníka Václava Kocourka (krycí značka AK-32). Objevuje se zmínka o plánovaném přepadení Františka Brhela, které měl provést Antonín Janošík – 2. část (zdroj: ABS).
7. Úřední záznam StB č. 62/48 z 23. prosince 1948 o činnosti Světlany-Makyty. Zatímco ve zprávě Kocourkův „řídící orgán“ Rudolf Bezděk poněkud tápe v identifikaci „brněnského“ Jarmila, v přípisu v horní části dokumentu, který později kdosi učinil rukou, je již tento muž správně ztotožněn s Antonínem Slabíkem z Komořan. Hovoří-li se hned v prvním odstavci dokumentu o štábu ilegální skupiny Světlana-Makyta, nejedná se o štáb „celé“ Světlany, který Slabík ustavil v lednu 1949 v Komořanech. Zajímavý je také naznačený spor mezi Janošíkem a Lenhradem ve věci odstranění Františka Brhela – 1. část (zdroj: ABS).
8. Úřední záznam StB č. 62/48 z 23. prosince 1948 o činnosti Světlany-Makyty. Zatímco ve zprávě Kocourkův „řídící orgán“ Rudolf Bezděk poněkud tápe v identifikaci „brněnského“ Jarmila, v přípisu v horní části dokumentu, který později kdosi učinil rukou, je již tento muž správně ztotožněn s Antonínem Slabíkem z Komořan. Hovoří-li se hned v prvním odstavci dokumentu o štábu ilegální skupiny Světlana-Makyta, nejedná se o štáb „celé“ Světlany, který Slabík ustavil v lednu 1949 v Komořanech. Zajímavý je také naznačený spor mezi Janošíkem a Lenhradem ve věci odstranění Františka Brhela – 2. čás (zdroj: ABS).
9. Titulní strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950, jmenný seznam obžalovaných (zdroj: ABS).
10. Druhá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
11. Třetí strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
12. Čtvrtá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950, vynesené tresty (zdroj: ABS).
13. Pátá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
14. Šestá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
15. Sedmá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
16. Osmá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
17. Devátá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).
18. Desátá strana rozsudku Státního soudu oddělení Brno z 29. dubna 1950 (zdroj: ABS).

Prameny:

• Archiv bezpečnostních složek
  • f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno; V-2671/Brno (navazující skupiny Světlany); V-2646/MV (Vávra-Stařík)
  • f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1
  • f. Inspekce ministra vnitra ČSR-ČSSR, I. díl,Vávra-Stařík Josef a spol., inv. č. 1365; Světlana, inv. č. 156, 157, 459, 492, 1420.
• Moravský zemský archiv v Brně
  • f. Státní soud Brno, sp. zn. Or IIa 599/49.
• Národní archiv
  • f. Nejvyšší soud, sp. zn. To 435/50
  • f. Správa sboru nápravné výchovy, osobní spis Antonína Janošíka.

---

[1] Sestry Anna (provdaná Mišůnová) a Františka (provdaná Poláchová) žily v době bratrova zatčení v Lužné na Vsetínsku. Nejmladší Marie (tehdy šestnáctiletá) bydlela u rodičů v Lidečku, kde jim vypomáhala na rodinném hospodářství.

[2] Jednalo se o Vladislava Skřipku z Horní Lidče.

[3] Cesta tohoto „autobusu svobody“ z Moravy na západní hranice trvala podle Janošíkových údajů celé dva dny.

[4] Oldřich Kojecký byl pokladníkem partyzánského družstva Partkol, Viliam Krajčírovič vykonával ve Zlíně funkci krajského tajemníka Svazu českých partyzánů (SČP). Oba muži uprchli z ČSR spolu s Josefem Vávrou- Staříkem na konci března 1948. Důvodem byla jejich obava ze zatčení. Viliam Krajčírovič byl posléze jedním ze šesti lidí (Miloslav Choc, Jan Hradil, Vitold Opletal, Jiří Červenka, Karel Ševčík), kteří se v dubnu 1948 vypravili z Řezna, kde byl vytvořen tzv. Český komitét, zpět za železnou oponu. Úkoly, kterými byli tito muži Vávrou-Staříkem a dalšími členy řezenského komitétu (Bohumír Bunža, František Kovárna, Štěpán Benda, Vratislav Bušek) pověřeni, jsou dodnes předmětem dohadů. Do Německa se vrátil pouze Krajčírovič, ostatní skončili v rukou StB.

[5] Major Augustin Schramm, významný komunistický funkcionář, byl za nejasných okolností zastřelen 27. května 1948 ve svém pražském bytě. Z vraždy StB obvinila nejen „řezenského“ Miloslava Choce, který do ní byl skutečně zapleten, ale i členy tamějšího Českého komitétu, zejména pak Vávru-Staříka (označen jako ideový původce vraždy). V zinscenovaném procesu v listopadu 1948 vynesl Státní soud Praha celkem sedm trestů smrti. Z těch bylo však pět v nepřítomnosti (Josef Vávra-Stařík, Bohumír Bunža, František Kovárna, Štěpán Benda, Vilém Krajčírovič). 19. února 1949 došlo k popravě mladíků Miloslava Choce a Slavoje Šádka. Obětí třetí vykonané exekuce se stal v srpnu 1953 i Josef Vávra-Stařík, kterého StB unesla na podzim 1949 z Vídně.

[6] Světlana: Jedna z největších protikomunistických odbojových organizací v ČSR působící na Moravě, tvořená jednotlivými podzemními skupinami (Světlana-Jarmila na Slovácku, Světlana-Makyta na Valašsku atd.). Jejími

členy se stávali především bývalí partyzáni, tedy účastníci druhého odboje. Jejich aktivity spočívaly v organizování odbojových skupin a zapojování nových členů do jejich činnosti, tištění a rozšiřování ilegálních letáků, pomoci lidem na útěku, opatřování zbraní, získávání informací špionážního charakteru a v některých případech i plánování ozbrojených akcí. Za zakladatele je obecně považován v Paříži dlící Josef Vávra-Stařík, za skutečného vedoucího v ČSR pak bývalý partyzán Antonín Slabík. Okolo vzniku Světlany, její činnosti, ale i tragického konce (v zinscenovaných procesech odsouzeno téměř 300 lidí, z toho 9 později popraveno) se objevuje mnoho různých, často radikálně odlišných interpretací, v nichž stěžejní úlohu hraje hodnocení motivů hlavních protagonistů (Josef Vávra-Stařík, Antonín Slabík) a jejich skutečné role v celém případu. Jisté je, že Světlana byla od počátku infiltrována agenty StB (Václav Kocourek jako AK-32) a později zlikvidována pomocí provokační kombinace (příslušník StB Jaroslav Tureček alias francouzský agent Henry či Jindra Tabara). Pod kontrolou StB se navíc ocitla i Vávrova korespondence s domovem, minimálně jeden dopis útvar MV 701 A padělal. Objevují se ale i úvahy jdoucí ještě dál a tvrdící, že dokonce již samotní „zakladatelé“ Světlany, tj. Josef Vávra-Stařík či Antonín Slabík, mohli od počátku pracovat pro československou stranu. Jasné důkazy pro toto tvrzení však neexistují. V této souvislosti je bezesporu zajímavý i fakt, že varování před Světlanou jako volavčí sítí StB se objevilo již poměrně záhy, a to v kruzích československé emigrace. Josef Vávra-Stařík si je podle svých slov vysvětloval snahou „konkurentů“ za hranicemi (generál Ingr, Antonín Bartoš, Luža) znemožnit mu vybudování jeho vlastní ilegální sítě či nad ní převzít kontrolu. Pravdou je, že takovýto způsob očernění protivníků byl tehdy za hranicemi poměrně běžný a nevyhýbal se mu ani Vávra-Stařík (viz Krajčírovičův případ). Samostatnou a poněkud záhadnou kapitolou pak zůstává skutečná Staříkova angažovanost ve věci Světlany. Ve svých výslechových protokolech po únosu do ČSR tento muž uváděl, že Světlanu založil spolu s Oldřichem Fischmeistrem a dalšími emigranty v Paříži jako jakousi ideovou a programovou platformu především pro bývalé partyzány. Kopii tohoto programu měl poslat jak Slabíkovi do ČSR, tak Krajčírovičovi a Kojeckému do Německa. Prvního jmenovaného též instruoval, že se má z jeho pověření ujmout vedení Partkolu, o jehož budoucnost se obával. Antonín Slabík však podle Staříka tyto úkoly pochopil tak, že má zahájit budování odbojových struktur. V dalším vývoji událostí měl Stařík ztratit na další aktivity Světlany jakýkoli vliv ve prospěch generála Ingra a jeho lidí, byť se představitelé Světlany jeho jménem dále zaštiťovali (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2646/MV, Choc Milan a spol. – podsvazek 12/2, výslechový protokol Josefa Vávry-Staříka z 8. 2. 1950 na KV StB Praha). S touto verzí je však samozřejmě nutno pracovat velmi opatrně, Vávrova snaha ukázat StB svou roli ve Světlaně jako mizivou je vcelku pochopitelná. Na druhou stranu však stojí přinejmenším za zmínku, že podle jedné z tajných zpráv z provenience vojenského obranného zpravodajství, která se odvolává na informace nejmenovaného agenta této organizace působícího ve Vídni, se uvádí, že Vávra-Stařík Světlanu neřídí, že jejím skutečným vedoucím je generál Ingr (ABS, f. Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky, sign. 302-192-5, zpráva pro 5. oddělení štábu velitelství 3. oblasti z prosince 1949, s. 59). Název Světlana byl odvozen od jména nemanželské dcery Josefa Vávry-Staříka Světlany, kterou měl tento partyzán se svou kolegyní z odboje a pozdější sekretářkou v Partkolu Aloisií Doležalovou. I role této ženy, jak se stalo pro tento zapeklitý a smutný příběh již téměř pravidlem, je velice problematická a rozporuplná.

[7] Partkol: svépomocné partyzánské výrobní družstvo založené ve Zlíně záhy po osvobození. Mělo zajišťovat materiální a sociální jistoty bývalých partyzánů. Hlavním iniciátorem jeho vzniku byl Josef Vávra- Stařík, který se také stal jeho prvním předsedou.

[8] Otázku, tj. jestli se v zahraničí Vávra-Stařík s Janošíkem vůbec setkal a jak to bylo s oním pověřením, si v roce 1965 položila i Generální prokuratura, která případ znovu otevřela (ABS, f. Inspekce ministra vnitra ČSR-ČSSR, I. díl, inv. č. 1365, dožádání GP ze dne 8. 6. 1965). Janošík ve vazbě StB tvrdil, že byl Vávrou-Staříkem pověřen nepřímo přes Krajčíroviče, respektive bylo mu řečeno, že vykonává Staříkovu vůli (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Lenhard Rudolf a spol. – 1. část, výslechový protokol Antonína Janošíka z 5. 4. 1949 na KV StB Uherské Hradiště). Sám Vávra-Stařík toto nepřímé Janošíkovo úkolování ve svých výpovědích pro StB nepotvrdil, o Janošíkovi se vyjadřoval jen letmo, a to v tom smyslu, že se jednalo o člověka, který pracoval pro Krajčíroviče, na nějž ho upozornil dopisem z Německa Oldřich Kojecký: […] odpověděl znovu dopisem, kde si stěžoval znovu na Krajčíroviče a uváděl, že je s ním nějaký Janošík z Horní Lidče, že se stýká s pluk. Nekolou z Prahy a že skupina jeho známých chce se vrátit do ČSR, dále, že z obav před Krajčírovičovými dalšími svévolnými kroky poslal Lenhardovi dopis s varováním, že […] Janošík s jeho druhy se vrátil do ČSR, že jsou nespolehliví a aby si na ně dávali pozor. Ve stejné výpovědi se naopak Vávra-Stařík hlásil k vyslání kurýra Jana Trna, který prý měl sehnat vysílačku, peníze a navštívit Vávrovy známé z partyzánského hnutí (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2646/MV, Choc Milan a spol. – podsvazek 12/2, výslechový protokol Josefa Vávry-Staříka z 8. 2. 1950 na KV StB Praha). O údajném Janošíkově úkolu budovat Světlanu nenalezneme ve výpovědi, kterou Janošík učinil 5. 4. 1949, ani slovo, jeho pouhou roli kurýra s instrukcemi potvrzoval i Rudolf Lenhard (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V- 2670/Brno, Lenhard Rudolf a spol. – 1. část, nedatovaný výslechový protokol Rudolfa Lenharda na KV StB Uherské Hradiště). Přes to vše se v trestním oznámení podaném dne 21. září 1949 Krajským velitelstvím Státní bezpečnosti Gottwaldov se sídlem v Uherském Hradišti objevuje tvrzení o Janošíkově pověření vytvořit a organizovat Světlanu.

[9] Antonín Slabík: narozen 26. 7. 1914 v Bylnici (okres Uherské Hradiště), bývalý partyzán – zástupce velitele partyzánské skupiny Olga, občanským povoláním stolař, po válce národní správce stolařství Komořany. Po únoru 1948 ústřední postava vznikající rozvětvené odbojové organizace Světlana, krycí jméno major Vlárský. V březnu 1949 těsně unikl zatčení StB a se svou švagrovou Bedřiškou Slavíkovou se dostal do Rakouska, odkud se pokoušel dál řídit zbytky Světlany. Zde zřejmě ze zištných důvodů sám inicioval spolupráci s StB. Ilegálně se vrátil do Československa a na několikátý pokus se mu odtud podařilo dostat za hranice manželku s dětmi, s nimiž později odešel do Austrálie.

[10] Vladimír Hájek: narozen 21. 12. 1912 ve Zlíně, bývalý partyzán, občanským povoláním drogista, majitel drogerie ve Zlíně. Do konfliktu s Vávrou-Staříkem a jeho lidmi se dostal zejména díky své roli v odstranění Staříkova akčního partyzánského výboru ve Zlíně v únoru 1948.

[11] Kromě Václava Koucourka (krycí značka AK-32), triumfu vsetínské StB, kterého do konstitující se Světlany- Makyty přivedl sám Rudolf Lenhard, docházelo i k dalším zpravodajským průnikům do blízkosti Světlany, viz například nešťastné napojení Antonína Doležala na jistého úředníka ministerstva vnitra v Praze Svaťu, jehož syn Jindřich studoval ve Francii (zde se s ním seznámil Vávra-Stařík, který Svaťovu adresu podstoupil Doležalovi). S pomocí Svati StB rozehrála s Doležalem vlastní hru, na jejímž konci došlo k jeho zatčení (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2646/MV, Choc Milan a spol. – podsvazek 12/2, záznam o návštěvě Antonína Doležala u Svati; poznatky z poslední schůzky s Antonínem Doležalem). Pro StB byla důležitá i kontrola Vávrovy korespondence s domovem. Té dokázal útvar MV 701 A obratně využít k další zpravodajské provokační hře, jejímž hlavním aktérem se stal příslušník KV-StB Uherské Hradiště Jaroslav Tureček, vystupující před odbojáři jako Vávrův agent Henry či Jindra Tabara. Právě jemu se podařilo s pomocí Aloisie Doležalové vylákat hlavní činovníky Světlany z ilegality, kam se tito odbojáři uchýlili po první, březnové vlně zatýkání.

[12] Janošík ve svých výpovědích připisoval hlavní iniciativu ve věci chystané vraždy Pěrdocha a Brhela Rudolfu Lenhardovi, jenž mu prý měl k tomu dávat direktivní příkazy. V dodatku k protokolu sepsanému dne 26. 8. 1949 ve věznici krajského soudu v Uherském Hradišti uvádí Janošík na „pravou“ míru i své údajné zmocnění k vraždě Hájka, respektive navádění Lenharda a Matůše: […] při této schůzce jsem řekl Matůšovi a Lenhardovi, že Krajčírovič nadával na bývalého partyzána Hájka ze Zlína a že by ho bylo záhodno odstranit. Rozhodně však jsem neříkal Lenhardovi, že mám přímo rozkaz od Vávry-Staříka, že bych Hájka měl já přímo odstranit (ABS, f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Lenhard Rudolf a spol. – 1. část, dodatkový výslechový protokol Antonína Janošíka z 26. 8. 1949).

[13] Antonín Martinka přišel s Janošíkovým souhlasem do jeho úkrytu ke Skřipkovi. Azyl mu zde vyjednal farář z Lidečku Antonín Urban. Důvodem pro jeho ukrývání byly jeho protistátní řeči, za které mu hrozilo zatčení.

[14] Jednalo se o Josefa Fojtíka a Josefa Húdka.

[15] ABS, f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-23-1 (Bezpečnostní kolegium); f. Vyšetřovací svazky, arch. č. V-2670/Brno, Lenhard Rudolf a spol. – Trestní oznámení z 21. 9. 1949.

[16] Prokuraturu zastupoval nechvalně proslulý JUDr. Mikyska.