Zdeněk Novák

Armádní generál, legionář, odbojář

2. 4. 1891 Paskov, okr. Frýdek-Místek t 23. 10. 1988 Zadní Třebáň, okr. Praha - západ

Narodil se jako syn Viktora Nováka a jeho manželky Angely, roz. Dorazilové. Po ukončení základní školní docházky studoval v letech 1901-1905 na nižším českém gymnáziu v Místku a poz­ději v Uherském Hradišti, kde také v následujících dvou letech absolvoval dvoutřídní obchodní školu. V roce 1908 složil doplňovací zkoušku střední školy na českém gym­náziu v Brně, čímž získal úplné středoškolské vzdělání a následně se zapsal na Vyso­kou školu zemědělskou (odbor agrárně-technický) v Berlíně. Zde v letech 1909-1910 absolvoval dva semestry a na jaře 1910 byl na rakousko-uherském konzulátu v Ber­líně odveden (odvodní řízení bylo následně přezkoušeno 5. 8. 1910 u DOV v Mladé Boleslavi). Na základě zmíněného odvodu se rozhodl, že prozatím studia zanechá a nejdříve vykoná voj. prez. službu, a proto 1. 10. 1910 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u c. k. dělostřeleckého pluku č. 27 v Josefově. Po základním výcviku byl odeslán do školy pro důstojníky dělostřelectva v záloze (při tamní 9. c. k. dělostře­lecké brigádě), kterou úspěšně absolvoval. Následně konal službu u jedné z baterií pluku v Hradci Králové, a to až do 30. 9. 1911, kdy odešel zpět do civilního života. Na berlínskou vysokou školu se však již nevrátil a nastoupil místo toho do zaměstná­ní (několik let pracoval jako sládek). V mezidobí byl dnem 1. 1. 1912 povýšen na ka­deta v zál. a současně přemístěn k c. k. dělostřeleckému pluku č. 39 v chorvatském Varaždinu, u něhož poté dvakrát absolvoval předepsaná měsíční cvičení ve zbrani. Kromě nich prodělal v roce 1913 i zimní kurs pro důstojníky v záloze v Pardubicích. Po vypuknutí první světové války nastoupil 1. 8. 1914 v rámci mobilizace službu u svého kmenového útvaru ve Varaždinu a již 11. 8. 1914 s ním odešel na frontu.

U své jednotky poté působil až do konce března 1916 (v roce 1915 byla přejmenová­na na c. k. polní dělostřelecký pluk č. 36) a postupně prošel všemi funkcemi od pá­trače a velitele čety, až po velitele baterie, a to zpočátku na srbské a od února 1915 na ruské frontě. V mezidobí byl dnem 1. 8. 1914 povýšen do hodnosti prap. a 1. 11. 1914 na por. v zál. Dnem 1. 4. 1916 byl přemístěn k záhřebskému c. k. domobraneckému pluku polních houfnic č. 42, u kterého poté konal službu na ruské frontě jako

velitel baterie (od 1. 5. 1916 v hodnosti npor. v zál.). Dne 4. 6. 1916 padl do ruského zajetí a následně byl až do září 1917 držen v zajateckém táboře v Bolchově v Orlovské gubernii. Zde se stal členem výboru zajatecké organizace a 13. 12. 1916 se přihlásil do čs. legií v Rusku. Z důvodu administrativních problémů však službu u našich jednotek nastoupil teprve 8. 9. 1917. Ihned byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení byl přidělen k 2. čs. samostatnému dělostřeleckému divizionu, kde poté působil jako mladší důstojník 3. baterie až do 9. 12. 1917, kdy byl přeložen k 2. čs. parkovému divizionu v Pirjatinu. Zde konal službu jako velitel 1. parku. Od 12. 1. 1918 do počátku dubna 1919 působil u 2. čs. dělostřelecké brigády, kde postupně prošel funkcemi staršího důstojníka 1. baterie, velitele 1. baterie a velitele II. divizionu. V mezidobí dosáhl 11. 9. 1918 přejmenováním hodnosti kpt. a 21. 12.

1918      byl povýšen na mjr. Od 3. do 25. 4. 1919 byl velitelem 3. čs. lehkého dělostřeleckého pluku, a současně zatímním velitelem dělostřelectva 3. čs. střelecké divize. Dnem 26. 4. 1919 převzal funkci velitele divizního dělostřelectva definitivně a 1. 5.

1919      se dočkal povýšení na pplk. Během svého působení v čs. legiích v Rusku se zúčastnil jak ústupových bojů s německou armádou při odchodu z Ukrajiny, tak krvavých srážek s bolševiky v Irkutsku, Vladivostoku, na ussurijské frontě a při obraně sibiřské magistrály. V době od 25. 8. do 1. 11. 1918 byl navíc velitelem čs. posádky v Čitě, kde se zapojil do bojů s vojsky atamana Semenova, od 20. 2. do 4. 3. 1920 byl předsedou čs. sekce komise československo-rusko-sovětské při předávání ruského zlatého pokladu v Irkutsku a od 27. 5. do 19. 6. 1920 vykonával funkci předsedy čs. sekce konfliktní komise japonsko-čínsko-československé v Charbinu. Do osvobozené vlasti se vrátil 15. 8. 1920.

Po krátké repatriační dovolené nastoupil službu v čs. armádě a dnem 17. 11. 1920 byl ustanoven velitelem 11. polní dělostřelecké brigády v Košicích. V této funkci působil nepřetržitě až do konce února 1929 (od 13. 10. 1924 byl vedle výkonu již zastávané funkce současně ustanoven i košickým posádkovým velitelem). V mezidobí absolvoval v roce 1921 aplikační a dělostřelecký taktický kurs v Bratislavě a Malackách, v roce 1923 informační kurs pro generály a vyšší důstojníky na Válečné škole v Praze a informační kurs pro vyšší důstojníky dělostřelectva v Olomouci. Velice bohatý byl z hlediska kursů, kterými prošel, i rok 1924. Kromě lyžařského kursu a dvouměsíčního informačního kursu pro generály v Paříži, prodělal i automobilní kurs pro vyšší velitele a důstojníky generálního štábu v Českých Budějovicích. Další vzdělávací kursy pokračovaly i v letech následujících. Od 13. 9. do 16. 10. 1926 tak absolvoval kurs ve Středisku taktických studií dělostřelectva v Metách ve Francii a 1. 10. 1928 byl povolán jako frekventant do Kursu pro vyšší velitele v Praze (navazující zkušenou u ZVV Bratislava absolvoval ve dnech 16. 8.-15. 9. 1929). V době svého působení v Košicích byl pochopitelně rovněž povyšován: 16. 12. 1921 se dočkal hodnosti plk. a 1. 5. 1928 byl povýšen na brig.gen. Dnem 28. 2. 1929 se stal velitelem 8. polní dělostřelecké brigády v Opavě (dnem 15. 10. 1931 přemístěné do Hranic na Moravě), u níž působil až do 15. 10. 1935, kdy převzal funkci velitele dělostřelectva IV. sboru v Olomouci. V hanácké metropoli však nepobyl dlouho. Již 31. 12. 1937 byl totiž přemístěn k ZVV Brno a ustanoven zemským velitelem dělostřelectva. Tuto funkci pak konal až do okupace ČSR v březnu 1939. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem dělostřelectva II. armády v Olomouci.

Ihned po německém vpádu odešel již 17. 3. 1939 na vlastní žádost do výslužby a ještě v dubnu 1939 se přestěhoval z Brna do Prahy. Zde navázal úzké styky s významnými představiteli právě se rodící ON, především generály Hugo Vojtou a Bedřichem Homolou, ale i protektorátním premiérem Ing. Aloisem Eliášem. Zároveň udržoval spojení s představiteli vojenského odboje na Moravě, zejména s brig.gen. Otakarem Zahálkou. Právě díky znalosti moravských poměrů pomáhal v roce 1940 Ústřednímu vedení ON obnovovat zatýkáním gestapa těžce postižené složky ON na východě protektorátu. Po další vlně zatýkání, která smetla tzv. druhou garnituru ON, byl na podzim 1941 tehdejším vrchním velitelem ON div.gen. Bedřichem Homolu postaven do čela Zemského velitelství ON - Čechy, což bylo následně schváleno Londýnem. Po zatčení gen. Homoly (31. 12. 1941) se stal jeho nástupcem ve funkci vrchního velitele ON. Jako takový začal na přelomu let 1942-1943 znovu budovat vojenskou odbojovou organizaci, z níž po heydrichiádě zbyly jen trosky. Do nové Obrany národa začleňoval nejen zbytky původní ON a nově vzniklé ilegální vojenské skupiny, ale i vojenské a bezpečnostní složky protektorátní správy (Vládní vojsko, četnictvo, policii, ale také hasiče a CPO). Shromážděné síly rozčlenil do pěti krajů: Západní Čechy - brig.gen. Valentin Pozdíšek, Severozápadní Čechy - plk.gšt. Jan Němeček, Velká Praha - brig.gen. Jindřich Bejl (výstavba nebyla dokončena), Severovýchodní Čechy - brig.gen. František Bláha (zároveň zástupce gen. Nováka) a Severní Morava - plk.gšt. František Rakovčík. Kromě výše uvedených důstojníků zaujímal v organizaci důležité místo 2. zástupce brig.gen. František Slunečko, který žil v ilegalitě od prosince 1939. Novákova ON byla budována s vědomím trpkých zkušeností získaných v první polovině okupačního období. Právě proto se od první ON odlišovala v celé řadě věcí. Její organizační struktura především počítala s menšími a poměrně samostatnými bojovými jednotkami a nelpěla tolik na organizačních schématech bývalé čs. armády, z nichž si však zachovala propracovaný mobilizační systém. Určitou podobnost mezi původní ON a Novákovou organizací je možné vysledovat i ve snahách dohodnout se na společném odbojovém programu s dalšími ilegálními organizacemi. 

První ON hledala dohodu s PÚ a po jeho rozbití se snažila profilovat v rámci ÚVOD. Gen. Novák zapojil svou ON do Přípravného revolučního národního výboru, v němž představovala hlavní bojovou sílu, s níž úzce spolupracovaly další členské organizace PRNV (Zpravodajská brigáda, hasičské jednoty vedené Josefem Císařem, dělnické odborové organizace a další).

Rozsáhlá odbojová činnost gen. Nováka pochopitelně nemohla zůstat ukryta před konfidenty gestapa. Právě díky jim se mu gestapo dostalo na stopu a 22. 6. 1944 ho v Praze zatklo. Vězněn byl poté v Praze na Pankráci, odkud byl dovážen k výslechům do sídla gestapa v Petschkově paláci. Přes týdny trvající týrání své spolupracovníky neprozradil, choval se statečně, a mnoho lidí zapojených do činnosti své organizace tím zachránil. Po vypuknutí Pražského povstání se ho již 5. 5. 1945 podařilo z pankrácké věznice vysvobodit a přestože byl v zuboženém stavu, ihned se zapojil do organizování bojových akcí velitelství „Alex“, v jehož čele až do té doby stál již zmíněný gen. Slunečko. Po osvobození byl 26. 5. 1945 ustanoven velitelem 3. oblasti v Brně a tuto funkci vykonával až do konce roku 1950. V mezidobí byl 1. 8. 1945 povýšen na div.gen a 1. 4. 1946 do hodnosti armádního generála. Přestože v armádě bezprostředně po únoru 1948 patřil díky své loajalitě mezi nezpochybnitelné osobnosti, proti nimž komunisté nevznesli závažnější připomínky, zasáhl nakonec totalitní režim bezprostředně i jeho.

Dne 3. 1. 1951 byl zatčen, 1. 3. 1951 zproštěn služby a dnem 31. 10. 1951 propuštěn z vojenské činné služby. Ve vězení poté čekal na soud až do 8. 4. 1954, kdy byl rozsudkem Nejvyššího soudu odsouzen pro vojenskou zradu a velezradu k odnětí svobody na 18 let, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a propadnutí celého jmění (degradován na vojína v záloze byl již 1. 11. 1951). Z výkonu trestu byl propuštěn na základě milosti prezidenta republiky 12. 9. 1956, následně byl 10. 4. 1958 zproštěn původní žaloby a trestní řízení proti němu bylo zastaveno. Definitivní soudní rehabilitace se dočkal 22. 4. 1963 a v tomtéž roce mu také prezident republiky vrátil svým rozkazem hodnost armádního generála. Po propuštění z vězení se usadil v Zadní Třebáni, kde také 23. 10. 1988 ve věku 97 let zemřel.

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1918, Československý řád Sokol s meči, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, Croix de Guerre avec palme, Orděn svjatogo Stanislava II. st. s mečami, Československý válečný kříž 1939, Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československá vojenská medaile Za zásluhy I. st., Polonia restituta - Krzyz Komandorski.

Zdroj: Vojenské osobnosti odboje 1939-45