Josef Vávra-Stařík

škpt.Josef Vávra-Stařík

*19. říjen 1902 - †27. srpen 1953

Československý voják, partyzán, redaktor a pedagog.

Vávra se narodil před více než sto lety, 19. října 1902 ve Lhotě u Malenovic v zemědělské rodině Josefa a Marie Vávrových. Po absolvování vyšší lesnické školy v Hranicích a učitelského ústavu v Košicích se rozhodl pro učitelské povolání. Jako učitel působil na přelomu 20. a 30. let na Slovensku a od poloviny 30. let pak v Dubňanech na Moravském Slovácku, kam byl přeložen na vlastní žádost. Ještě v době působení na Slovensku se oženil s kolegyní učitelkou Marií Liškovou a jejich manželství přetrvalo přes dramatické osudy Vávrovy i osobní krize až do Vávrovy smrti. Na Slovensku se Josef Vávra seznámil také s gen. Josefem Šnejdárkem, rodákem z Napajedel, v 30. letech zemským velitelem armády na Slovensku (Košice, Bratislava). Spolu zakládají Moravsko‑slovenskou společnost, jejímž programem je pěstování česko‑slovenské vzájemnosti a národopisná činnost. Gen. Šnejdárek stojí v čele spo­lečnosti jako předseda, Vávra se stává jejím jednatelem a redaktorem národopisného časopisu, který společnost vydává. Moravsko­‑slovenská společnost působila od druhé poloviny 30. let až do zániku společného státu a do značné míry předurčila Vávrovy aktivity v krizových letech rozpadu Československa i za nacistické okupace.

Na přelomu let 1938/1939, v době hrou­tícího se Československa pracuje Vávra v intencích gen. Šnejdárka zpravodajsky pro pražskou vládu proti separatistické proluďácké iredentě, usilující o odtržení Slovenska od českých zemí, a po okupaci proti fašizujícím aktivistickým organizacím i pro protektorátní vládu gen. Eliáše. V duchu tohoto poslání působí zejména v nově vznikající Národopisné Moravě, kterou zakládají extremistické fašizující a proluďácky separatistické živly. Zatímco gen. Šnejdárek odchází do emigrace (Francie), Vávra z jeho pověření setrvává doma s úkolem dostat Národopisnou Moravu zpravodajsky pod svou kontrolu. Z počátku s úspěchem, zejména když docílil, aby se Moravsko‑slovenská společnost stala jádrem a základnou Národopisné Moravy. Její rozkladnou úlohu mohl ovšem ovlivnit jen zčásti (omezením vlivu některých osob jako Jana Ryby apod.) a nakonec se z pozice téměř rozhodující dostává do podezření o dvojí úloze jak uvnitř Národopisné Moravy, tak u okupačních úřadů. V roce 1940 je zbaven v Národopisné Moravě tajemnické funkce, poté (1941) funkce ve veřejných službách (osvětový referent) a nakonec je suspendován z učitelského místa.

Po ztrátě pozic, umožňujících zpravodajskou činnost v Národopisné Moravě, odchází uprostřed roku 1941 do ilegality a na Slovensko. Aktivně se podílí na organizování odbojového hnutí na západním a středním Slovensku (centrum v Hlohovci) . Existují prameny o jeho vazbách na komunistický odboj, ale také na probenešovsky orientovanými skupinami. Stává se členem organizace Mor ho ! Podařilo se získat prameny o jeho kontaktech Ludovíta Kukorelliho v dobách jeho ilegálních začátků. V prvních dnech povstání odchází Vávra s vlastním bojovým oddílem do Sklabiny a připojuje se k čerstvě vysazenému Ušiakovu paravýsadku, zárodku pozdější 1. československé brigády Jana Žižky (PBJŽ). S Ušiakovou skupinou se zúčastní bojů na západním Slovensku (Strečno, Vrútky, Priekopa, Štiavnik) a už ve funkci výkonného štábu přechází s jednotlivými složkami na Moravu v prostoru Javorníků u Lazů pod Makytou. Ihned však přechází přes Nový Hrozenkov - Hovězí - Leskovec - Valašskou Polanku - Prlov do prostoru Vartovny. Po ztrátě spojení se štábem v průběhu přechodu organizuje na Moravě (Zlínsko, Uherskohradišťsko) vlastní bojové skupiny, operující do posledních dnů okupace. Dokument štábu brigády, signovaný mjr. Murzinem a por. Nastěnkem vysoce oceňuje jeho partyzánskou činnost. Tyto informace je nutné podrobit dalšímu výzkumu, jelikož se zakládají na bázi zpolitizované, prokomunistické historiografie.

Po příchodu štábu brigády do osvobozeného Zlína je Vávra zvolen do čela revolučního národního výboru (RNV), i když na tuto funkci aspirovaly i jiné politicky vlivné osoby. Vávrova partyzánská minulost, ještě neočerněná estébáckými dezinformacemi, zde má svou váhu. Slavnostní inaugurace Vávry do funkce předsedy RNV se zúčastnil mj. i sám velitel PBJŽ mjr. D. B. Murzin, který po Ušiakově smrti v listopadu 1944 převzal velení brigády. Jak už bylo řečeno, Vávra nesetrval v čele radnice dlouho, 15. června 1945 rezignoval na svou funkci, kterou přejímá jeden z původních horkých kandidátů, komunista Vilém Morys. Vávra dává přednost úkolům vyplývajícím z jeho odbojové činnosti a z úsilí obhajovat a prosazovat zájmy účastníků partyzánského hnutí v mírovém životě. Ale objevují se první invektivy a obvinění, vyplývající patrně z nepochopení jeho faktické úlohy v Národopisné Moravě, které Vávru znechucují.

A tak raději z pověření MNO zajišťuje mimořádně náročnou „likvidaci“ brigády jako vojenského tělesa, organizuje na Moravě Sdružení českých partyzánů (SČP), je zvolen předsedou jaho krajské organizace a členem zemského vedení i pražského ústředí, jakož i členem česko‑slovenského koordinačního partyzánského výboru. Intenzivně se věnuje začleňování partyzánů do poválečného hospodářského a politického života, usiluje o zabezpečení jejich sociálních jistot i zajištění růstu jejich profesní a odborné kvalifikace. Jedním z výsledků tohoto snažení je vytvoření výrobního družstva PARTKOL se sídlem ve Zlíně s několika mimozlínskými pobočkami na severní Moravě, jehož se stává předsedou.

Zdroje: AVOS, L.Boháč - http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=044&clanek=040403