Ivan Georgievič Bessonov

*24. srpna 1904 v Permu

Sovětský voják a později kolaborant s Němci. Narodil se v dělnické rodině. Ve 12 letech, po absolvování základní školy, začal pracovat na pile. V roce 1920 Bessonov dobrovolně vstoupil do Rudé armády (ve věku 16 let!) a sloužil v komunikačním praporu. V roce 1926 vstoupil do Tver Cavalry School a v roce 1930 byl převelen k jednotkám OGPU v Kazachstánu jako velitel čety. Již počátkem roku 1931 byl jmenován asistentem náčelníka štábu 13. alma-atského pluku OGPU. Zúčastnil se bojů o čínské město Gulja proti jednotkám povstaleckého generála Ma-Zhuinga, který se postavil proti vládě čínské provincie Sin-ťiang.

V březnu 1936 se Bessonov stal pohraničníkem (na hranici Leningradské oblasti a Estonska). Po zahájení represí, kdy byl vyřazen hlavní velitelský štáb, začala jeho kariéra růst. V roce 1938 absolvoval Vojenskou akademii. M.V. Frunze, načež byl jmenován velitelem 3. leningradského pluku, vyznamenán Řádem rudého praporu a přijat do řad KSSS(b).

V roce 1939 zastával Bessonov funkci vedoucího oddělení bojové přípravy Hlavního ředitelství pohraničních vojsk NKVD SSSR. V prvních dnech Velké vlastenecké války byl vyslán na post náčelníka generálního štábu 102. divize 21. armády. Divize měsíc bránila čtyřicetikilometrový úsek podél Dněpru z Rogačova do Bychova. Velitel divize plukovník Gudz byl udán a byl zatčen. 13. srpna 1941 převzal velení divize Bessonov.

102. divize se brzy ocitla v obklíčení, z níž se vynořilo jen několik. Bessonov se vzdal strážím německého zdravotnického praporu ve vesnici Ragi, okres Staroselský, oblast Gomel. Hned při prvním výslechu nabídl své služby v boji proti sovětskému režimu.

V hammelburském táboře pro důstojníky "Oflag-13D" Bessonov dostává pseudonym "Katulsky" a začíná pro něj nová etapa v jeho životě.

V Hammelburgu se vytvořila specifická atmosféra pro zajaté sovětské důstojníky, kteří souhlasili s prací pro Němce. Všichni vysocí důstojníci, kteří skončili v táboře, měli možnost vykonávat protisovětskou práci v tzv. „Úřadu vojenské historie“. Bývalí velitelé, kteří v tomto „kruhu“ pracovali, sestavovali rozsáhlé zprávy pro německou rozvědku, upozorňující na stav sovětské společnosti, armády a průmyslu. Bessonov se také podílel na práci tohoto úřadu.

Bessonova si rychle všimli Němci a nabídli mu, aby vedl takzvanou „Lidovou ruskou stranu socialistických realistů“, jejíž ideologií byl marxismus. Němci doufali, že se jim podaří vytvořit vlivnou a konsolidovanou komunistickou opozici vůči stalinismu. V zásadě marxističtí opozičníci později přinesli nacistům jako propagandistům určité výhody. Nejznámějším z nich byl „Milety Zykov“, který hrál klíčovou roli v návrhu propagandistického aparátu hnutí Vlasov. Pod tímto pseudonymem se skrýval zeť slavného dětského spisovatele Korneyho Chukovského, Caesar Volpe.

Bessonov vytvořil aparát Ruské lidové strany socialistů-realistů, strana měla asi 40 aktivistů, kteří měli sloužit k agitaci na okupovaných územích.

Po úspěšném dokončení tohoto úkolu vyslali Němci v květnu 1942 Bessonova, aby vytvořil druhou opoziční stranu, Ruskou lidovou stranu reformistů. Už to vycházelo z myšlenek národního liberalismu.

V ideálním případě Němci v té době viděli politický systém na okupovaných územích (po porážce SSSR) jako systém dvou stran, kde mezi sebou bojovali marxisté a národní liberálové. Je příznačné, že obě strany byly vytvořeny NKVD. O něco později, s příchodem Vlasova, se systém transformoval na systém tří stran – k výše uvedeným dvěma stranám se přidali levicoví nacionalisté.

Přísně vzato, první stranou, kterou Němci vytvořili pro Rusy, nebyla Ruská lidová strana socialistických realistů. Na začátku října 1941 3. vojenský důstojník Malcev a bývalý umělec Moskevského uměleckého divadla Sverčkov vytvořili „Ruskou národní stranu práce“ v táboře Hammelburg. K RTNP se připojilo více než 200 lidí. V polovině roku 1942 ale Němci stranu rozpustili a ta rychle sklouzla k národnímu anarchismu.

(Ruští „studenti SS“ skládají přísahu v Torgau (Německo). Fotografie z berlínských novin „New Word“. 26. července 1944)

Bessonov se jako aktivní byrokrat osvědčil a v rámci projektu Zeppelin se o něj začal zajímat Říšský bezpečnostní úřad (RSHA). Bessonov pod jeho vedením oznámil vytvoření „Politického centra pro boj proti bolševismu“ (PCB) – ve skutečnosti obdoby „Lidové fronty“, která měla sjednotit všechny ruské „strany“ před vítězstvím nad Stalinem. . Nejbližšími spolupracovníky velitele divize byli plukovník V.V. Brodnikov, plukovník N.N. Ljubimov, bývalý zástupce. Náčelník štábu 6. armády plukovník M.A. Meandrov, bývalý velitel 171. pěší divize, generálmajor A.E. Budykho. PCB zahájil svou činnost v červenci 1942 v SS Sondercamp Buchenwald.

Generálním tajemníkem PCB byl sám Bessonov. Ale samotná politika Němcům nestačila a PCB byla požádána, aby se zapojila do některých praktických aktivit. Byla vytvořena oddělení. Například oddělení spojů, které školilo radisty a vyvíjelo kódy, vedl kapitán Fesenko, oddělení logistiky, které připravovalo zásoby a vybavení pro skupiny, vedl A. Petrov. Na personální práci PCB dohlížel sám Bessonov.

Proč Středisko potřebovalo vojenské jednotky a radisty? Bessonov, který znal umístění táborů Gulag a jejich bezpečnostní systém, vypracoval plán výsadku až 6 tisíc lidí z řad bývalých válečných zajatců. Bylo plánováno vylodění v oblastech Severní Dviny a Ob a od Dálného severu k Sibiřské magistrále, obsazení táborů a vyzbrojení vězňů Gulagu a rozvinutí povstalecké aktivity jižním směrem. Hlavním úkolem je zmocnit se průmyslových center Uralu a přerušit spojení mezi evropskou částí SSSR a Sibiří a Dálným východem. Místa vylodění útočných praporů byla rozdělena do dvou zón – severní a východní.

Severní zóna by se nacházela v oblasti Syktyvkar-Solvychegodsk, jihovýchodně od Archangelska. Centrála PCB měla být umístěna v Petrozavodsku. Tato operace měla být provedena s podporou Finů.

Správnost Bessonovových plánů potvrdila následující událost. Začátkem roku 1942 v jednom z táborů na Pechora, kde chtěli přistát Bessonovi výsadkáři, vězni odzbrojili stráže a zahájili povstání. Povstání bylo brutálně potlačeno, hlavní roli v tom sehrál nedostatek zbraní mezi vězni.

V říjnu 1942 se začala formovat „armáda“ PCB. Bojová organizace centra zahrnovala 200 lidí, z toho stovka byla z řad nejvyššího velitelského personálu Rudé armády. Na této základně měl být pluk dislokován. Pro útočné oddíly bylo vycvičeno 60 radistů. Vojenská jednotka PCB byla umístěna v Sondercampu v bývalém klášteře Leibus u Breslau, počátkem roku 1943 byla formace přemístěna do města Linsdorf.

Ekonomická část programu PCB byla vyvinuta kandidátem ekonomických věd Massalovem. Po svržení sovětské moci se tedy plánovalo zavedení vojenské diktatury. konání všeobecných voleb. PCB vydala více než 10 titulů periodik a Bessonovovu programovou brožuru „Co je třeba udělat?“ a také Meandrovovu „Chartu vojensko-politického boje“.

Bessonov chtěl do svých řad přilákat některé ikonické postavy. Koncem roku 1942 napsal dopis maršálu Vasilevskému, kde mu nabídl místo ministra obrany v budoucí „Ruské republice“. Bessonov byl také umístěn s vězněm č. 1 z tábora Sachsenhausen, nadporučíkem Jakovem Džugašvilim. Pokusy přesvědčit Stalinova syna ke spolupráci také nepřinesly výsledky.

V květnu 1943 bylo rozmístění PCB dokončeno a Bessonov zamýšlel začít posílat vojáky do Gulagu. Od Němců by rád dostal záruky, že nemají agresivní cíle vůči Rusku. Bessonov viděl Rusko jako ideál v rámci hranic 1. září 1939, jako součást německé konfederace, ale s nezávislou vnitřní politikou. Ale představitel Zeppelinu, SS Hauptsturmführer Schmundt, se zajímal pouze o vojenské jednotky za sovětskými liniemi. Bessonov na druhé straně usiloval o to, aby byl vůdcem povstaleckých aktivit v sovětském týlu v celoruském měřítku.

Bessonov neuznal Vlasova jako vůdce osvobozeneckého hnutí, protože věděl, že za sebou nemá žádnou vojenskou sílu, a snažil se konkurovat bývalému veliteli 2. šokové armády. Odmítl s Vlasovem spolupracovat a prohlásil, že on sám je nad Vlasovem vojensky i politicky. "Vlasovovo místo je maximálním zástupcem v budoucím ruském ústavodárném shromáždění," řekl Bessonov. Označil se za fašistu a solidaristu a všemi možnými způsoby se distancoval od slova „nacismus“.

Němci nereagovali na Bessonovovy politické požadavky a pozvali ho na návštěvu Berlína; cestou ho spolu s několika důstojníky zatkli za „protiněmecké aktivity“. Určitou roli v tom sehrála výpověď, kterou gestapu napsali Vlasovovi nejbližší spolupracovníci, generálmajor Blagoveščenskij. Udání gestapa uvádělo, že Bessonov dříve patřil k operačnímu štábu NKVD, a proto je dnes agentem sovětských speciálních služeb.

(Ruští sabotéři skupiny Zeppelin před nasazením za liniemi SSSR)

PCB bylo rozpuštěno a Bessonov a jeho kolegové byli umístěni v SS-Sondercampu Sachsenhausen, ostatní členové Centra byli posláni do tábora Letzen. Bessonovův nejbližší spojenec Budykho přijal místo styčného důstojníka ROA na velitelství 16. armády a 13. října 1943 přešel k partyzánům. V roce 1950 byl zastřelen v SSSR.

Z pozůstatků vojenské organizace PCB byly vytvořeny dvě skupiny pod velením Oberleutnanta Fürsta a plukovníka Sokolova. Měli být používáni jako sabotéři v sovětském týlu. V červenci 1943 byly obě jednotky přemístěny do Kalininské oblasti (město Sebezh) k plnění úkolů německého velení.

Po příjezdu na místo se skupina důstojníků vedená bývalým praporovým komisařem Čugunovem a podplukovníkem A. Pastušenkem vydala k partyzánům. Do lesa se vydal i poručík Bončkovskij, pracovník kontrarozvědky PCB. Po dezerci byla Sondergruppe evakuována do města Radom a skupina Fürst. do Kielců. Poté byly obě skupiny rozpuštěny, část personálu byla zatčena a distribuována do táborů, druhá policii a bezpečnostním společnostem SS.

Přes neúspěch celého snažení německá rozvědka přesto provedla experiment. června 1943 byla výsadková síla 12 lidí oblečených v uniformách NKVD vysazena v oblasti státního statku Kedrovy Shor v okrese Kozhvinsky v autonomní sovětské socialistické republice Komi. 9. června v bitvě parašutisté ztratili dva zabité lidi, deset parašutistů bylo zajato. Během výslechu vůdce skupiny Godov naznačil, že to byla zkouška síly k realizaci Bessonovova plánu.

Druhý výsadek o 40 lidech byl koncem roku 1943 vysazen poblíž Syktyvkaru, ale nekontaktoval velení.

Je spolehlivě známo o vylodění několika dalších „Bessonových“ skupin. Takže v červnu 1944 bylo 7 výsadkářů zvláštní skupiny „Ulm“ vysazeno z letadla do povodí Pechora. I oni byli okamžitě objeveni. Pět bylo zabito při přestřelce, dva byli zajati.

Bessonov zůstal v Sachsenhaus až do dubna 1945. Na konci dubna 1945 Němci odvezli Bessonova a skupinu válečných zajatců do Jižního Tyrolska. K této skupině byla přidána i skupina vězňů, bývalých spiklenců proti Hitlerovi. Po příjezdu na místo byl konvoj SS odzbrojen jednotkou Wehrmachtu a zatčení byli propuštěni a o několik dní později přešli k Američanům.

15. května 1945 se Bessonov, který byl v té době již v táboře pro vysídlené osoby v americké okupační zóně, obrátil na Američany s žádostí... o jeho návrat do SSSR. Američtí představitelé se ho dlouho snažili od této akce odradit, ale Bessonov byl neoblomný. Sám Bessonov vysvětlil, že byl „vinen před sovětským lidem“ a požádal, aby mu byla dána příležitost k odčinění.

Vyšetřování jeho případu trvalo čtyři roky. 18. dubna 1950 ho Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR odsoudilo k trestu smrti. Bessonov byl zastřelen další den.

(Citáty jsou z knihy Sergeje Chueva „Prokletí vojáci. Zrádci na straně Třetí říše“)

https://mosmonitor.ru/articles/army/fashist_iz_nkvd_bessonov_i_ego_plan_zavoevaniya_sssr/

https://russian7.ru/post/ivan-bessonov-sudba-predatelya-kotor/