Pjotr Alexejevič Veličko

(rus. Пётр Алексеевич Величко; * 1911, Čubar, Ruské impérium – † 1984)

Byl důstojníkem Rudé armády a partyzánským velitelem.

Do roku 1935 pracoval jako učitel. Po studiu na vojenském tankovém učilišti v Uljanovsk a později Vojenské akademie M. Frunzeho. V roce 1938 přidělen k tankovým vojskům na Dálném východě SSSR.

V roce 1942 přidělen k 15. výsadkové brigádě, účastník bojů na Severozápadním frontě, ve kterých byl raněn. V letech 1943 - 1944 bojoval v rámci partyzánského svazku M. Naumova jako velitel diverzní skupiny. Od roku 1944 velitel 11-členné organizátorské partyzánské skupiny osázené v noci z 25. na 26. července 1944 při Liptovské Osade. Byla to první skupina sovětských partyzánů vyslaná Ukrajinským štábem partyzánského hnutí na Slovensko. V srpnu 1944 se přemístil do Kantorské Doliny a navázal spojení s oddílem Viliama Žingora (2. čs. part. brig. MRŠ), do kterého se včlenil. Tato jednotka měla  přes 1000 mužů. Na slovenském území se pohyboval ve slovenské nebo čs. uniformě.

Jednotky pod jeho velením odešly z Kantorské Doliny a přešly do Sklabině, kde spolu s místním Národním výborem vyhlásili Československou republiku.

Přímo ve Sklabiňi jednal s Jánem Golianem a přislíbil mu, že nebude podnikat žádné akce, které by vedly k předčasnému vypuknutí povstání. Své slovo však nedodržel.

Veličkův štáb přijal i výsadek Jána Ušiaka, kterému spolu s Viliamem Žingorem poskytli výraznou materiální i personální pomoc.

Po válce pracoval v Kyjevě, v letech 1950 - 1958 na výstavbě železnic v severních oblastech SSSR. Od roku 1958 invalidní důchodce v Charkově.

Vyznamenán Leninovým řadou, dvakrát Řádem rudého praporu, Československým válečným křížem 1939 (roku 1945), Řádem SNP I. třídy (roku 1945) jakož i dalšími sovětskými a česko-slovenský medailemi. Je také čestným občanem Žiliny, Martina, Ružomberka, Liptovského Mikuláše a jiných menších obcí.