Ivan Insitoris

*9. února 1914, Hybe – †14. ledna 2012, Nové Mesto nad Váhom

Brigádní generál ve výslužbě Ing. Ivan Institoris byl slovenský důstojník spojovacího vojska, účastník Slovenského národního povstání a poválečný vojenský pedagog.

Studium a začátky služby

Narodil se v Hybiach, okres Liptovský Svätý Mikuláš. V letech 1925–1933 studoval na reálném gymnáziu v Bratislavě a v roce 1933–1934 absolvoval Státní pedagogickou akademii, po níž tři roky působil jako učitel. Do armády byl zařazen 1. října 1936, přičemž nástup do prezenční služby mu byl o rok odložen. Od října 1937 sloužil u telegrafního praporu 7 v Turčianském Sv. Martině. Odbornou kvalifikaci získal na Škole pro důstojníky telegrafního vojska v záloze v Turnově.

Druhá světová válka

Po vzniku Slovenského štátu pokračoval ve službě v jeho armádě. V září 1939 se stal poručíkem telegrafního vojska a od roku 1940 sloužil u telegrafního praporu 3 (později spojovací prapor 1) v Novém Městě nad Váhom, kde zastával funkce od velitele čety až po velitele roty. K 1. lednu 1942 byl povýšen na nadporučíka a 23. března téhož roku odešel s Rychlou divizí na východní frontu, kde působil jako automobilový důstojník a velitel divizního spojovacího parku. Účastnil se postupu divize přes Rostov na Donu na Kavkaz a jejího ústupu na Krym. Na Slovensko se vrátil v červenci 1943.

Po léčbě ve vojenské nemocnici nastoupil opět ke spojovacímu praporu 1 a stal se velitelem radiotelegrafní roty. Od 1. ledna 1944 byl přidělen na ministerstvo národní obrany, kde působil v šifrovací skupině zpravodajského oddělení a na podnět Rudolfa Fraštackého se zapojil do ilegálního odboje jako šifrant a radista. (Jako radista obsluhoval tajnou vysílačku Anna, později známou jako Ivo, která měla původně sloužit ilegální Slovenské národní radě. Jeho úkolem bylo zajišťovat šifrované spojení domácího odboje s československým MNO v Londýně). Koncem května 1944 se vrátil do Nového Mesta nad Váhom a v srpnu odešel k kombinované spojovací rotě v Radvani nad Hronom. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se stal velitelem telefonního praporu velitelství 1. československé armády na Slovensku. V říjnu 1944 byl povýšen na štábního kapitána, krátce nato byl však při ústupu do hor zajat a vězněn v Ružomberku a Trnavě.

Za účast v povstání byl 20. října 1944 ministerstvem národní obrany Slovenské republiky degradován a propuštěn z armády. Po propuštění z vazby v lednu 1945 se ukrýval v Bratislavě až do osvobození.

Poválečná kariéra

Dne 8. května 1945 vstoupil do československé armády a stal se velitelem strážní roty a posádky v Novém Městě nad Váhom. Krátce nato přešel k 4. spojovacímu pluku v Turčianském Sv. Martině, kde byl nejprve dočasným a od listopadu 1945 stálým velitelem. V říjnu 1946 byl povýšen na majora.

Absolvoval řadu velitelských kurzů – v Praze a v Novém Městě nad Váhom – a od roku 1950 do 1954 byl náčelníkem Spojovacího učiliště v Novém Městě nad Váhom. V letech 1954–1959 působil jako náčelník katedry organizace spojení na Vojenské technické akademii v Brně. Roku 1951 byl povýšen na podplukovníka a v roce 1954 na plukovníka.

Po odchodu z armády v roce 1960 působil jako středoškolský profesor a zástupce ředitele na Střední průmyslové škole strojní v Novém Městě nad Váhom a učitel na místním zemědělském učilišti. Do důchodu odešel v roce 1977.

Pozdější život

Prezident Slovenské republiky jej 7. května 2004 jmenoval brigádním generálem ve výslužbě. Zemřel 14. ledna 2012 v Novém Městě nad Váhom.

Zdroj: plk.v.v.PhDr. Josef Bystrický