Stanislav Janeček
*14. srpen 1900, Jestřebí - 29. říjen 1941, Kounicovy Koleje
jako syn řídícího učitele. Dětství prožil ve Štítné nad Vláří, kam byl jeho otec přeložen. Začal navštěvovat gymnázium v Kyjově, ale to bylo pro rozšiřování protiválečných letáků uzavřeno. Ve studiu pokračoval na náchodském gymnáziu, kde se aktivně zapojil do vlastenecké práce v Sokole.
Už jako sedmnáctiletý chlapec musel narukovat do první světové války na italskou frontu.
V době poválečné obrany mladé Československé republiky se dobrovolně, jako člen Sokola přihlásil ke službě na Slovensku. Proti Maďarům bojoval v řadách IV. sokolského praporu.
Za věrnou službu obdržel poděkování Československé obce sokolské.
Následně absolvoval základní vojenskou službu a po jejím ukončení nastoupil na místo učitele v Lidečku. Posléze vyučoval v Nedašově, potom působil v rodném Jestřabí jako správce školy a dále následovalo místo řídícího učitele na Pulčinách.
Velkou zálibou pana řídícího učitele bylo hasičstvo, v jehož zdravotním – samaritánském programu vykonával v jednotlivých obcích našeho regionu vzdělávací a přednáškovou činnost. Taktéž v rámci osvěty popularizoval a v jednotlivých obcích napomáhal v zakládání družin Čs. červeného kříže. Druhou jeho velkou láskou byla příroda. Poblíž Vysokého Pole si pronajímal honitbu a tam se vyžíval v myslivosti. Doma, na školní zahradě, pěstoval velké množství všech možných druhů květin a zeleniny a ve zbývajících chvílích byl u svých milovaných včeliček. O své odborné znalosti a zkušenosti se rád podělil se sousedy. Radil, co a jak pěstovat a ošetřovat, aby měl hospodář radost a užitek. Poukazoval na pokrok v zemědělství, nechtěl, aby se Valašsko opozdilo. Odbojovou činnost započal převáděním vlasteneckých vojáků přes protektorátní hranici na Slovensko. Organizoval přechody od Nedašova přes Vlárský průsmyk a Štítnou nad Vláří až po Velkou Javořinu. Významnou měrou mu v jeho odbojové činnosti pomáhala zejména manželka , paní Magda. Nebyla to jen péče o vyhladovělé odbojáře spěchající přes Slovensko a Maďarsko do Francie, ale také pomoc manželovi s převozem zbraní z bohuslavických zbrojních skladů a jejich ukrýváním pod uhlím a bramborami ve školním sklepě, či jejich konzervování a následné zakopání v lomu pod obcí. Důležitou pomocnicí při všech těchto činnostech byla služebná v janečkově rodině Aloisie – Lojzinka Dubcová. Bezesporu nejvýznamnějším činem, který kpt. Stanislav Janeček vykonal pro československý zahraniční odboj, bylo uspořádání společné schůzky se slovenskými odbojáři 8. srpna 1939 v chatě Holubyho na Velké Javořině. Tam byla dohodnuta organizace a způsob převádění včetně systému záchytných adres a předávání hesel. Cesta po Slovensku nebyla jednoduchou záležitostí, neboť po uprchlících z protektorátu pátrala slovenská štátná bezpečnost za spolupráce se členy Hlinkových gard. Také protektorátní hranice byla pečlivě střežena německou pohraniční policií, gestapem, SD a finanční stráží. I když se ilegální přechod hranice trestal smrtí proud prchajících vlastenců ochotných jít položit vlastní život za svobodu vlasti neustával. Uvádí se, že zvláštní skupina řízená kpt. Stanislavem Janečkem zabezpečila přechod na Slovensko pro více než osm set osob. Práci pro odboj a svobodu okupované vlasti přerušilo 8. listopadu 1940 zatčení gestapem. Stanislav Janeček byl nejdříve uvězněn v Uherském Hradišti, potom převezen do Brna. Zde byl nelidsky mučen a týrán. „Trpím pro vlast“, psal tajně v jednom dopise, „a to je to nejkrásnější, co může být“. Ale nezradil.
Neprozradil ani jména svých spolupracovníků, ani úkryty zbraní. Ty z lomu pod Vlachovou Lhotou později vyzvedli a použili partyzáni. Jeho utrpení bylo ukončeno 29. října 1941 kdy byl v Kounicových kolejích popraven zastřelením.