František Aubrecht

* 10. října 1896 Gjurgjevac - †23.1.1985, Praha.

Československý legionář, voják, odbojář a sportovec. Znám pod přeznívkou Franjo.

Dne 5.7.1913 s dobrým prospěchem absolvoval dvouletou Obchodní školu ve Dvoře Králové nad Labem. Dne 13.3.1915 byl odveden do Rakousko-uherské armády a následujícího měsíce narukoval. Od května 1915 byl na ruské frontě. Po zranění byl do 1916 hospitalizován. Od února toho roku působil jako poddůstojník na italském bojišti, kde 25.5.1917 padl u Jarmina do zajetí. Dne 18.9.1917 se v Padule přihlásil do československých legií a byl v činné službě až do 31.12.1919. Jako italský legionář získal v bojích čtyři válečné medaile. Od 1. 1.1920 působil jako velitel eskadrony v čs. jezdeckém pluku č. 5 v Košicích. Odtud byl 1.10.1923 odvelen jako frekventant vyššího jezdeckého kurzu do čs. jezdeckého učiliště v Hodoníně. Od 31.3.1924 byl určen v Košicích jako velitel čety a od 2.6.1924 jako velitel 2. eskadrony. Dnem 1.10.1925 byl zařazen do vyššího jezdeckého kurzu v pardubickém učilišti pro jezdectvo, které absolvoval 31.7.1926 s velmi dobrým prospěchem. Dne 2.12.1926 byl povýšen na štábního kapitána a velel 2. eskadroně. Mezitím se 7.9.1926 se oženil s Marií Ryšánkovou z Bohdanče. Manželé měli dva potomky: dceru Milenu Růženu Vladimíru (nar. 11.8.1927) a syna Franjo Borgio Vladimíra Bohumila (nar. 26.6.1930). V roce 1930 absolvoval Aubrecht školu pro velitele eskadron v Pardubicích s velmi dobrým prospěchem a v košické posádce poté velel nejprve 6. eskadroně a poté 2. eskadroně. Dnem 15.9.1933 byl přemístěn k jezdeckému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ ve Staré Boleslavi jako velitel 4. eskadrony. V roce 1935 se stal frekventantem přípravného střediska pro Olympiádu 1936 ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích. Za vynikající výkony v oboru vojenského jezdeckého sportu a polního ježdění obdržel od Ministerstva národní obrany pochvalné uznání. Dnem 16.8.1936 byl přemístěn v rámci přejmenovaného dragounskému pluku 8 do Dašic jako velitel 1. eskadrony. V letech 1937–1939 byl velitelem II. korouhve v Bohdanči a v jeho jednotce se objevil také poručík Alfréd Bartoš, budoucí velitel výsadku Silver A. František Aubrecht působil v armádním jezdectvu od roku 1920 až do roku 1946. Byl vynikajícím jezdcem, který se významně zapsal i do historie. Své jezdecké umění prokázal škpt. Aubrecht poprvé od ročníku 1928 i ve Velké pardubické steeple-chase. Jeho první start na polokrevné klisně Datli se příliš nevydařil, klisna doběhla 10. ze 14, protože neměla mnoho šancí proti extratřídě německých jezdců. V roce 1929 si sice Aubrecht již vybral lepšího koně, plnokrevnou maďarskou klisnu Széles I., bohužel měl však dva pády, jedno odepření skoku a klisna byla nakonec zadržena před dokončením závodu. V roce 1931 si Aubrecht vybral opět klisnu (Széles II.), opět dvakrát padl (z toho jednou na Taxisu). Nasedl však a skončil na dobrém 5. místě z 12 účastníků. V roce 1932 si vybral hřebce, plnokrevného ryzáka Renommé, s nímž padl již na 2. překážce. Nakonec dojel 8. ze 16 účastníků. Po roční přestávce si roku 1934 vypůjčil od pardubického majitele p. Drahoše plnokrevného valacha Upmana. Ten obstál dobře v konkurenci německých koní a skončil na 4. místě ze 12 účastníků. Rok 1935 byl pro F. Aubrechta rokem neúspěšným, neboť jeho plnokrevník příliš malý Monarch dvakrát padl. Jezdec vzdal dostih pro vyčerpání sil svého koně. Rok 1936 však Aubrechtovi vše vynahradil. Dojel 2. z 15 účastníků na valachu Hetze za německým koněm Heroldem s jezdcem Lengnikem. Šlo zatím o největší Aubrechtův úspěch. Roku 1937 (poslední ročník před válkou) byl však také úspěšný. Jeho Gagger dojel 4. z 15 účastníků, vyhrála Lata Brandisová na Normě. Škpt. Aubrecht začal být považován za houževnatého jezdce a tvrdého soupeře. Jezdil i v armádních soutěžích. Během mobilizace velel Aubrecht v době od 27.9. do 12.11.1938 Smíšenému přezvědnému oddílu 35. Oddíl působil v prostoru Hraniční oblasti 35, které velel brig. gen. Karel Kutlvašr, jeden z prvních československých legionářů na ruské frontě, jenž v roce 1945 velel Pražskému povstání a po válce se stal podobně jako Aubrecht obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu. Smíšený přezvědný oddíl 35 působil v prostoru Vamberka a následně i Žamberka, kde po odstoupení příhraničních území Německu zajišťoval hlídkovou a pořádkovou službu. Důstojnický sbor dragounského pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ v letech 1938–39 vedla trojice důstojníků. Velitelem pluku se stal plk. gšt. Josef Tacl, velitelem I. korouhve v Dašicích pplk. jezd. Václav Krupka a II. korouhve v Bohdanči mjr. Aubrecht. Všichni tři se již krátce po okupaci 15.3.1939 rozhodli pro odbojovou činnost. Za tu byl plk. Tacl později zatčen a popraven, pplk. Krupka se svým synem se roku 1942 stali blízkými spolupracovníky skupiny Silver A. Majora Aubrechta oslovil na jaře roku 1939 zpravodajský důstojník bývalého Ministerstva národní obrany (MNO) pplk. Jan Třebický, který založil celostátní kartotéku zrádců a odpadlíků z armády a požádal Aubrechta o spolupráci ve východních Čechách a v Pardubicích. Aubrecht seznam vytvořil a předal Třebickému, který jej uložil do zinkové krabice a před svým zatčením zakopal. Po válce na žádost Aubrechta vdova krabici našla a předala přednostovi 2. oddělení MNO gen. Karlu Palečkovi, který ji postoupil šéfu Obranného zpravodajství (OBZ) gen. Bedřichu Reicinovi. V roce 1939 se Aubrecht zapojil do struktury Obrany národa (ON) a jejího Krajského vojenského velitelství v Pardubicích. Krajským vojenským velitelem ON byl plk. gšt. Josef Tacl, poslední velitel dragounského pluku 8. František Aubrecht a Oldřich Beneš pro plk. Tacla zhotovili seznam spolehlivých lidí. Aubrecht pro ON zajišťoval přístup do semtínské továrny a předal plány jejích skladů, které byly kurýrem dopraveny přes Švýcarsko do Anglie. V červnu 1945 podal Aubrecht hlášení na MNO v němž uvedl, že se do jeho bytu v Bohdanči na adrese Šípkova čp. 187 dostavil velitel paraskupiny Silver A poručík Bartoš asi dva dny před Silvestrem 1941 v noci, tedy bezprostředně po jejich seskoku (tento časový údaj Aubrecht v 70. letech uváděl jako „v noci kolem Silvestra 1941“ a podle svědectví zaměstnanců bohdanečské záložny p. Věříše a p. Bucka k setkání mohlo dojít až v druhé polovině ledna 1942). Bartoš jej žádal o ubytování pro tři muže s radiostanicí. Aubrecht se obrátil na Adolfa Hrabu, správce rybničního hospodářství, se žádostí o jejich ubytování. Ten však požadoval souhlas svého nadřízeného, ředitele Velkostatku Pardubice ing. Josefa Jánského. Aubrecht Jánského neznal, ale věděl, že je přítelem Arnošta Košťála – majitele hotelu Veselka v Pardubicích. Spolu s Košťálem zašel k Jánskému, který řekl: „…pro nás je to rozkaz!“ Ve spolupráci s ředitelem Všeobecné záložny v Bohdanči si Aubrecht nechal zřídit ilegálně bez souhlasu poštovního úřadu telefonní linku ze záložny v přízemí do svého bytu v prvním patře. Po pracovní době v záložně mu telefon byl přepojován pro potřebu odbojové činnosti. Správce Hraba za Aubrechtem pravidelně a často chodil. Na přelomu března a dubna 1942, kdy byla radiosouprava Libuše umístěna na Sádkách v Bohdanči, viděli zaměstnanci záložny v její blízkosti člena gestapa a informovali Hrabu i Aubrechta. Radistu bylo nutno urychleně přemístit. Aubrecht informoval Košťála, který zajistil příjezd ing. Jánského a odvoz radiosoupravy i s Potůčkem. Na základě zkušeností, které získal v Obraně národa, ÚVODu a spoluprací se Silver A se Aubrecht rozhodl v roce 1944 vybudovat vlastní vojenskou odbojovou skupinu, která čítala až 400 osob, a zachránila řadu objektů, které měla za úkol ustupující německá armáda zničit. Šlo o cenné sklady léčiv, pohonných hmot, leteckých skladů, dílen (např. Kokešov, Seč, Pardubice) nebo sklady vozidel (Jezbořice, Seč či Holice). Vzhledem ke svým předchozím zkušenostem v odboji přísně utajoval jména velitelů, a nedošlo tak k prozrazení skupiny. Naopak pod Aubrechtovým velením docházelo k přiřazení dalších skupin. Blízkým Aubrechtovým spolupracovníkem byl Josef Mísař zvaný „Job“, který zajistil navázání na organizaci Bílá Hora. Mísař působil ve skupině jako politický komisař a také zajistil spojení se členy partyzánské brigády Mistr Jan Hus, s níž Aubrechtova skupina spolupracovala. Aubrecht se však za všech okolností distancoval od politiky a otevřeně prohlašoval, že jako voják se v politice angažovat nebude, což vyvolalo ostrý spor mezi ním a Mísařem. V červenci 1945 byl přidělen jako přednosta pátrací skupiny 2. oddělení MNO ke gen. Karlu Palečkovi. Toto oddělení se dostalo do přímého střetu s 5. oddělením (OBZ) vedeným Bedřichem Reicinem. To pod vlivem sovětské NKVD tvrdě potíralo jakékoli vlivy odbojářů ze západu. Aubrecht na Reicina podal v srpnu 1945 trestní oznámení, později též hlášení na MNO, nejvyššímu vojenskému soudu a brannému výboru parlamentu dne 16.1.1946. Skrze svého přítele Jana Masaryka také o těchto špinavých metodách OBZ informoval prezidenta Beneše, avšak bezúspěšně. V září 1945 byl zatčen, tři měsíce vyšetřován a vězněn v tzv. hradčanském domečku, kde nechal Bedřich Reicin zřídit vyšetřovací věznici OBZ, která se však stala krutou mučírnou. Vyšetřovací metody pracovníků věznice zahrnovaly odpírání spánku a stravy, ale i psychické týrání a mučení zimou, bití, škrcení, topení a další. František Aubrecht byl po krutém mučení převezen v zuboženém stavu 22.12.1945 do chrudimské nemocnice. Až do 10.5.1946 se léčil z následků věznění a byl na „zdravotní dovolené“. Symbolicky byl sesazen z koně a přemístěn od jezdectva k pěšímu pluku 36. Spolu s Karlem Palečkem se 14.7.1946 zúčastnil slavnostního odhalení pomníku radio-telegrafisty Jiřího Potůčka v Trnové u Pardubic. I po druhé světové válce jel František Aubrecht Velkou pardubickou. V ročníku 1946 jeho kůň Svatopluk skončil 2. – za vítězným Titanem M. Svobody, roku 1947 tentýž Svatopluk padl na Taxisu a došel jen k irské lavici, kde Aubrecht vzdal. Poslední účastí byl rok 1948, kdy si vybral bělouše, rychlého plnokrevníka Petruse. Po dramatickém vývoji dostihu (pády koně i s jezdcem, který si zlomil klíční kost) Petrus doběhl 3. za vítězným plnokrevníkem Varem. Mjr. Aubrecht byl odměněn od obecenstva velkými ovacemi. Dnem 1.6.1948 byl dán do výslužby s tím, že „nenašel kladný poměr k lidově demo-kratickému řádu republiky.“ V prosinci 1948 byl zatčen znovu a v politickém procesu odsouzen k 25 letům odnětí svobody podobně jako Kutlvašr, Paleček a desítky dalších. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného. Teprve roku 1965 byl jeho rozsudek uznán jako nezákonný.