Vojtěch Vladimír Klecanda
*15. listopadu 1888 Praha – †22. dubna 1947 tamtéž
Československý legionář, důstojník a generál.
Narodil se do vlivné pražské vlastenecké rodiny. Po maturitě na obchodní akademii, prezenční vojenské službě u rakousko-uherského pěšího pluku č. 11 a krátké praxi u několika firem odešel v roce 1910 na zkušenou do Ruska. V ruském Charkově přijal pravoslaví a při křtu získal druhé jméno Vladimír.
Jeho další život dostal gradaci s vypuknutím světové války. Klecanda mezi příslušníky České družiny proslul na frontě odvážnými rozvědkami a 3. dubna 1915 se se svými rozvědčíky podílel určitou mírou i na událostech, která skončily zajetím téměř 1 500 vojáků pražského 28. pěšího pluku, což vedlo císaře Františka Josefa I. k rozhodnutí tento pluk rozpustit a jeho prapor odevzdat vojenskému muzeu. Později z toho vznikla legenda, které se Klecanda později pohříchu nijak nebránil, že pluk přešel do zajetí dobrovolně s vyhrávající plukovní kapelou. Ale jeho válečná anabáze má i mnoho jiných a často zajímavějších kapitol.
V srpnu 1915 se Klecanda navíc stihl oženit se svou předválečnou láskou, českou dívkou Zdenkou Pintosovou. Tehdy byl také v hodnosti poručíka v Běrdičevě přidělen ke zpravodajskému oddělení Jihozápadního frontu carské armády, kde měl příležitost se v praxi i při studiu seznámit hlouběji se zpravodajským řemeslem. Zároveň se mu podařilo získat velitele frontu generála Brusilova pro myšlenku tvorby dalších československých jednotek z dobrovolníků z řad válečných zajatců.
V létě 1917 se však Klecanda během puče generála Kornilova snažil dojednat odblokování roty legionářů, držené v kasárnách revolučními vojáky. Došlo však ke střelbě a Klecandovi hrozil „revoluční soud“. Zásluhou českých vyjednávačů, mezi kterými byl i spisovatel (a tehdy ještě legionář) Jaroslav Hašek, čekala zatím Klecandu „jen“ internace v klášteře v Bychově. Jeho návrat do řad legionářů mu trval takřka rok, protože mu řadu měsíců bránil v nástupu služby politický zmocněnec legií bytostný levičák Prokop Maxa, který mu obstaral nálepku „kontrarevolucionáře a zpátečníka“, která mu již v očích české levice zůstala natrvalo. K legiím proto mohl opět nastoupit díky ruskému generálovi Diterichsovi až po konfliktu legií s bolševiky a dobytí Vladivostoku v červnu 1918!
Stal se náčelníkem rozvědky a v červenci sepsal v chvatu první české směrnice s názvem „Instrukce o službě rozvědky“. Tento důvěrný dokument s tištěným pokynem „Nenosit sebou do předních linií“ nám může připadat po desítkách let mírně cimrmanovský třeba kvůli větám, že zprávy o nepříteli nám může dodat i „vzduchoplavba a četba nepřátelských novin“, skutečností však zůstává, že se legionářská zpravodajská služba v Rusku v letech 1918 – 1920 vypracovala na velice dobrou úroveň.
Velkou zásluhu na tom měl právě ve funkci „generálního ubytovatele“ legií Vojtěch Klecanda, kterému od září 1918 podléhala rozvědka, kontrarozvědka i odposlech cizích radiostanic a tiskové oddělení. Tuto práci dělal (v neustálé řevnitosti s méně schopnějším velitelem Čs. vojska na Rusi generálem Janem Syrovým) až do 17. října 1919, kdy jej v Irkutsku zastihla zpráva, že jeho manželka, působící tehdy ve Vladivostoku jako zdravotní sestra legií, byla „stižena prudkým šílenstvím“. Choroba jeho ženy jej tedy přivedla předčasně do vlasti, když předtím rázně odmítl nabídku generála Gajdy zúčastnit se operetního eserského puče proti Kolčakovi ve Vladivostoku.
Doma čekala Klecandu velice slibná kariéra. Po studiu v Paříži byl v červnu 1923 povýšen na generála. Byl členem zednářské lóže i místopředsedou Svazu junáků – skautů, napsal řadu odborných i vzpomínkových publikací, hovořil německy, rusky, francouzsky, anglicky, španělsky a italsky, přednášel na ČVUT. Hodně publikoval, byl zván na různá jednání Společnosti národů v Ženevě, kde zastupoval Československo ve vojenských komisích – a také se občas kriticky vyjadřoval k jiným českým generálům. Podle jeho nevydaných pamětí šlo sice často o úsudky velice fundované, ale ty málokdo z kritizovaných rád slyší. Patřil bezesporu mezi nejschopnější československé generály, byl však velice ambiciózní i nepříjemně kritický k méně schopným kolegům, měl proto i mnoho osobních i politických nepřátel.
Klecanda se již v roce 1924 ucházel o funkci 1. zástupce náčelníka hlavního štábu, ale svými neskrývanými ambicemi a zákulisním jednáním si znepřátelil tehdejší špičky čs. armády a ocitnul se tak v armádním světě v určité izolaci. Působil tedy jako vojenský diplomat v Paříži u francouzské (ale také belgické a švýcarské) vlády. Z té doby pocházejí jeho zprávy o začínajícím úpadku francouzské armády. Studoval také možnosti obrany hornatého Švýcarska, poté podnikl studijní cestu po státech Malé dohody, Turecku a Řecku, v roce 1926 působil jako pozorovatel francouzských válečných operací v rífských horách v Maroku proti Abdel Krimovi.
Když se v roce 1933 stal náčelníkem Hlavního štábu čs. armády generál Ludvík Krejčí, začalo se dokonce uvažovat o Klecandově penzionování, čemuž měly napomáhat i každoroční zcela neobjektivní, katastrofálně negativní posudky generála Krejčího. Ten Klecandovi nikdy neodpustil, že jej před časem kdesi v afektu označil za neschopného.
Řešení mu však nabídl vlivný ministr zahraničí Edvard Beneš a umístil jej opět do diplomatické sféry, což vedlo k jedovatým klepům, že se prý chce zbavit údajného milence své ženy. Klecanda však uspěl při své delikátní misi vojenského poradce v Kolumbii, která jej za to vyznamenala komturským křížem kolumbijského Ordero Boyacá. Od prosince 1935 do března 1939 působil jako československý vojenský atašé ve fašistické Itálii, sledoval zblízka italskou agresi v Habeši a získal mnoho cenných zpravodajských informací o síle italské armády a dislokaci jejího válečného průmyslu. Zavilá antipatie generála Krejčího k němu přesto vedla k posudkům, ve kterých psal zcela nepravdivě, že Klecandova práce v Itálii je „hodnoty nevalné“.
V březnu 1939 se po okupaci zbytku českých zemí nacisty vrátil generál Klecanda z Říma do Prahy po marném pokusu oslovit své známé kolegy z Velké Británie, USA i SSSR(!), aby vzali do svých služeb československé důstojníky a letce. Své rozhodnutí vysvětlil slovy: „Národ byl doma, moje místo tedy bylo zde, když ani nás, ani válku Spojenci nechtěli a války nebylo…“
V okupované Praze pracoval nejdříve v Anglobance a po roce přijal místo ředitele firmy Intex, zabývající se exportem skla a importem kartáčů a slámy. Využil svého postavení a vlivu k zaměstnání českých úředníků a zaměstnanců z řad legionářů (včetně členů jeho odbojové skupiny generálů Mejstříka a Untermüllera, kteří oba padli ve dnech Pražského povstání). Když firma zřídila výrobu náprsních tobolek v Terezíně, umožnil zaměstnaným Židům zlepšení jejich nelehkého osudu, včetně ochrany před deportací do vyhlazovacích táborů v Polsku. Dodal několikrát i velmi cenný zpravodajský materiál čs. vládě v exilu. Některé odbojové skupiny o něm dokonce kalkulovaly jako s velitelem Prahy pro povstání v závěru války.
Za okupace si tedy Klecanda s Němci rozhodně nezadal, až 24. dubna 1945 jej jeho neklidná a ambiciózní povaha přivedla do budoucích velkých problémů, když neodmítl žádost K. H. Franka, aby jako diplomatický prostředník odjel s delegací protektorátní vlády přes Švýcarsko k velení angloamerických vojsk s cílem projednat možnost obsazení protektorátu americkou armádou. Mise zkrachovala na neústupnosti švýcarských pohraničních orgánů a Klecanda se musel vrátit do Prahy s nálepkou zrádného „českého Quislinga“, protože se o jeho cestě dozvěděli „revoluční odboráři“ v čele s Evženem Erbanem, kterým se podařilo prostřednictvím vysílačky dostat tuto zprávu do londýnského rozhlasu! Pokusy vyjednávat „na účet Sovětského svazu“ česká levice prostě neodpouštěla.
Klecanda byl v květnu 1945 zatčen a dlouhé měsíce vězněn. Národní soud jej zprostil všech obvinění až v srpnu 1946 po jeho brilantní obhajobě, ve které vysvětloval, že považoval za svou povinnost šetřit životy a urychlit konec války, protože „krev vojáků není barvou na reklamu“. Ve své obhajobě Klecanda také řekl: „Pan národní prokurátor mi připisuje podporu nacismu v dubnu 1945! Za plných vítězství Němců jsem odmítl jakoukoliv spolupráci. Proč, z jakých pohnutek, bych v poslední chvíli, kdy Německo se hroutí, já se propůjčil k zločinům a chtěl zachraňovat nacismus, projev ducha, proti kterému jsem celý život bojoval…“, a svou řeč potom zakončil slovy: „Letěl bych zas…“
Jeho osvobození vyvolalo hysterickou kampaň „pokrokového“ tisku v čele s Rudým právem, dostal se do hledáčku agentů neblaze proslulého 5. oddělení Hlavního štábu komunisty Bedřicha Reicina a na rozkaz ministra národní obrany Ludvíka Svobody s ním zavedl řízení kárný výbor ministerstva pro „delikty“, kterých byl již zmíněným Národním soudem v Praze zproštěn! K tomu se přidaly obtíže s navrácením zabaveného majetku, ale podle řady svědků si generál udržoval stále optimistickou náladu.
Generál Klecanda zemřel tragicky 22. dubna 1947 ve věku nedožitých 59 let za okolností, které jedni označují za sebevraždu, další (s největší mírou pravděpodobnosti) za nešťastnou náhodu a někteří (např. jeho druhá manželka Anna) dokonce za politickou vraždu.
Podle dostupných dokumentů generál Klecanda v úterý 22. dubna 1947 vstal časně ráno a v dobré náladě se připravoval na schůzku s jedním svým známým. V místnosti, kde se holil, se nacházela pod nízko položeným oknem leštěná skříňka se šikmým povrchem. Z generálova malostranského bytu, který ležel na spojce ulic Loretánská a Úvoz, byl nádherný pohled na Prahu a zejména na Petřín. Podle všeho si v nádherném slunečním dnu chtěl otevřít okno, které mělo vadný uzávěr a těžce se otvíralo. Proto – ještě v ponožkách a nedostrojen – po prudším opření do vzdorovitého uzávěru při jeho náhlém otevření patrně ztratil na leštěné skříňce rovnováhu a vypadl z výše čtvrtého patra na ulici.
Zdroje: Jindřich Marek, VHÚ, AVOS