Felix Tarbuk
3. srpna 1893 Vídeň -Hietzing - † 16. června 1982 Vídeň -Ottakring
Německý voják, zpravodajec a inženýr rakouského původu. V první světové válce působil jako železniční inženýr a důstojník železniční společnosti kuk , později plukovník obrany německého Wehrmachtu , od roku 1955 ředitel Rakouského dřevařského výzkumného ústavu.
Tarbuk pocházel z původně chorvatské rodiny „vojenských pohraničníků“ na vojenské hranici , pohraniční oblasti mezi Rakouskem a Osmanskou říší na Balkáně, jejíž rodová linie začala Cirilem Tarbukem v Tušilović (zmíněno 1803–1815), a byl syn kukského polního maršála poručíka Johanna Tarbuka, který se tam narodil (1853–1919; vnuk zmíněného Cirila) a Mathilde Josefa, rozená Bayrhammer (1856–1926). 18. listopadu 1904 byl rod povýšen na rakouskou šlechtu se jménem „Edle von Sensenhorst“ . Zrušením vrchnostenského zákona z dubna 1919 toto opět ztratili.
Prvním manželstvím Felixe Tarbuka byla Consuelo von Putti († 1926), poté od roku 1939 Maria Seillerová , rozená Grazzer (nar. 14. srpna 1892 v Terstu ; † 25. prosince 1947) a nakonec od roku 1962 Yolanta Przibil, 1962. Všechna tři manželství zůstala bezdětná, i když adoptoval syna své druhé manželky, Maria Seiller-Tarbuk (* 1925). Měl čtyři bratry Karla , Hanse , Roberta a Fritze Tarbukových a dvě sestry.
28. železniční společnost, prohlídka ministra války Feldzeugmeistera Freiherra von Krobatina a nadporučíka Felixe Tarbuka von Sensenhorsta
Felix Tarbuk von Sensenhorst navštěvoval vojenskou střední školu v Mährisch-Weißkirchen , poté absolvoval Císařskou a královskou technickou vojenskou akademii v Mödlingu a byl vyřazen z Císařského a Královského železničního pluku. Sloužil v první světové válce jako pionýrský důstojník u 28. železniční společnosti a mimo jiné vedl v roce 1915 rekonstrukci zničeného mostu přes Prut u Černovic . Tarbuk také spolupracoval s 28. železniční společností na obnově železničního mostu v Zalescziki, železničního mostu Sáva Bělehrad - Semlin a na přelomu let 1914 a 1915 na stavbě Prislopské železnice (úzký rozchod s rozchodem 750 mm, větev Tereziánské železnice) v Severních Karpatech z Borșa v Maramures přes průsmyk Prislop (1416 metrů) do Bukoviny . Později – díky dobrému svršku a 400 metrů dlouhým průjezdům – tato železnice zajišťovala efektivní odvoz bohatých zásob dřeva až do roku 1998 , protože železnice spotřebovala méně paliva než kamionové přepravníky. Kvůli bouřkám na podzim roku 1998 byla zničena a vyřazena z provozu většina sítě lesních železnic .
V roce 1916 byl přestavěn vyhořelý most přes Vislu u Ivangorodu a nakonec byl v letech 1916 až 1917 postaven první 45kilometrový úsek železnice z údolí Fiemme z Auer do Cavalese ( Trentino ) se šesti tunely, sedmi viadukty , osm mostů a největší úzkorozchodná železniční stanice v zemi dunajské monarchie. Na stavbě se podílelo celkem 6 000 mužů, z toho 3 600 - většinou srbských - válečných zajatců . Plánování a výstavba těchto vojenských železničních staveb z první světové války byla – na dnešní poměry – dokončena v rekordním čase, během několika týdnů a měsíců.
Po první světové válce vstoupil Felix Tarbuk do Rakouské národní banky . V únoru 1939 byl reaktivován jako důstojník, aby se vyhnul vstupu do Německé říšské banky a nestal se členem strany NSDAP . Později sloužil v oddělení „Zahraničí/Obrana“ ve Vrchním velení Wehrmachtu (OKW) pod vedením admirála Wilhelma Canarise a od roku 1941 byl přidělen k zahraničnímu/obrannému oddělení v OKW.
Pro vojenskou službu byl v letech 1942 až 1944 umístěn v Itálii , jako zpravodajský důstojník v hlavním italském průmyslu, v Defence and Front Reconnaissance Command 150 (Defense I, Espionage ) v Roveretu . Tarbuk nebyl součástí odboje, ale patřil k širšímu okruhu v podstatě zasvěcených důstojníků wehrmachtu, kteří si od roku 1943 uvědomovali bezvýchodnost vojenské situace a nutnost omezit škody a vyhnout se zbytečným ztrátám.
Nakonec, na konci války, byl zajat Brity v severní Itálii. Po propuštění ze zajetí byl Tarbuk v roce 1947 unesen ze svého bytu ve Vídni do sovětské okupační zóny politickými komisaři Rudé armády NKVD . Ve zrychleném procesu byl za údajnou špionáž odsouzen k 25 letům vězení v zajateckém táboře GULAG na Sibiři , kterým sloužil od roku 1947 až do svého propuštění ve Vorkutě v roce 1955 . Tam utrpěl těžké omrzliny a poškození zdraví v důsledku podvýživy .
Tarbuk se vrátil do Vídně ze sovětského zajetí v roce 1955 a stal se ředitelem Rakouského dřevařského výzkumného ústavu (dnes: Holzforschung Austria ), založeného v roce 1953, a věnoval se vývoji alternativních motorových paliv vyrobených ze dřeva a motorů na zplyňování dřeva . Zemřel ve Vídni v roce 1982 a byl pohřben s vojenskými poctami na hřbitově Ober Sankt Veiter ve Vídni.