Vladimír Fajnor
*23. října 1875 v Senici - †5. ledna 1952 v Bratislavě.
Československý právník slovenské národnosti. Svobodný zednář. Byl nejvýraznější slovenskou právnickou osobností první poloviny 20. století. Svou právnickou dráhu začal jako advokát ve Zvolenu. Vedle advokátní činnosti založil Zvolenské noviny a později s kolegy i Zvolenskou lidovou banku a knihtiskárnu. Po vzniku Československa a krátkém působení ve funkci zvolenského župana byl jmenován prezidentem Soudní tabule v Bratislavě. V roce 1920 byl spoluzakladatelem spolku Právnická jednota na Slovensku a členové ho zvolili za svého starostu. Uvedený spolek, kromě jiných aktivit, převzal vydávání časopisu Právní obzor a V. Fajnor byl 16 let jeho hlavním redaktorem. Působil i na nově vzniklé Právnické fakultě Univerzity Komenského V Bratislavě, kde v roce 1922 habilitoval av roce 1936 byl jmenován profesorem občanského práva. Zasloužil se o položení základů slovenského právního názvosloví a jeho rozvoj. Publikoval také v oblasti právní historie a soukromého práva. V. Fajnor byl dvakrát ministrem unifikace a jednou ministrem spravedlnosti. Působil v úřednických vládách, a vždy jako nestraník. V roce 1930 jej prezident TG Masaryk jmenoval prvním prezidentem Nejvyššího soudu ČSR. V roce 1939 odešel do penze a celou druhou světovou válku přežil v Čechách. Po osvobození byl jedním ze čtyř československých právníků, které nominovali a zapsali do seznamu členů Stálého arbitrážního dvora v Haagu.
Pocházel z právnické rodiny, otec Štefan Fajnor byl advokátem. Jeho bratrem byl slovenský evangelický biskup a spisovatel Dušan Fajnor. Vladimír od roku 1885 studoval na gymnáziích Hradec Králové, Uherské Hradiště, Banská Bystrica, Rimavská Sobota a Šoproň. Pak absolvoval studia práv na berlínské univerzitě a univerzitě v Budapešti. V roce 1900 získal titul doktora práv.
Zpočátku pracoval v letech 1901–1918 coby advokát ve Zvolenu. Už během studií se Vladimír Fajnor zapojil do veřejného a politického života, politicky měl blízko k Milanu Hodžovi a angažoval se v evangelické církvi. Ve Zvoleně také vydával Zvolenské listy. V letech 1918–1919 byl ve Zvolenu županem, v letech 1919–1930 prezidentem soudní tabule (vrchního soudu) v Bratislavě a v letech 1931–1939 zastával post prvního prezidenta Nejvyššího soudu Československé republiky se sídlem v Brně, věnoval se zde civilní agendě.
Vladimír Fajnor se podílel na kodifikaci slovenské právní terminologie, spolu s Adolfem Zátureckým vydali dvoudílný slovensko-maďarský právnický slovník (1921, 1923). Pro účely právnické výuky také zpracovali učebnici Nástin súkromného práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi (1924) a sbírku zásadních rozhodnutí uherské královské Kurie a československého Nejvyššího soudu v soukromoprávní oblasti do roku 1926. Fajnor také publikoval v dobových odborných časopisech, např. o dědickém právu. V letech 1920–1936 předsedal Jednotě právnické na Slovensku, byl členem Šafárikovy učené společnosti a v roce 1936 se stal profesorem na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
Od září 1920 zastával post ministra unifikací v úřednické první vládě Jana Černého. Na tomto postu setrval do září 1921. Do vlády se vrátil v samém závěru první republiky, kdy se stal v září 1938 ministrem spravedlnosti v první vládě Jana Syrového a portfolio zastával i krátce v následující druhé vládě Jana Syrového do října 1938. V druhé vládě Jana Syrového rovněž od 4. do 14. října 1938 působil i jako ministr unifikací. Ještě v roce 1945 Vladimír Fajnor působil jako zástupce Československa při Stálém mezinárodním soudu v Haagu.
Zdroj: