Vladimír Ležák-Borin
* 2. 6. 1902 Libice nad Doubravou u Chotěboře, † 11. 1. 1970 Praha, novinář, účastník 2. odboje
Syn lidového beletristy a dramatika Josefa Ležáka (1874 až 1947), laického kazatele jednoty bratrské, pracujícího často v dělnických profesích, po 1918 redaktora Českobratrských hlasů. Nevlastní bratr Martin Ležák (1913–1986) byl znám jako dramatik Milan Jariš. B. s rodiči v mládí často cestoval z místa na místo, žil porůznu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku, byl vychován k antimilitarismu a protiválečnému vzdoru. Z tercie reálného gymnázia ve Valašském Meziříčí utekl na východní Slovensko s rozhodnutím přeběhnout k Rusům a vstoupit do legií, byl chycen četníky a vyloučen z gymnazijních studií. 1918–19 bojoval na Těšínsku s Poláky, 1920 odcestoval do Paříže, vstoupil do Cizinecké legie, ale po roce se ze zdravotních důvodů vrátil a pracoval v dělnických profesích v Sudetech. V mládí byl českým nacionalistou, vstoupil do Československé strany socialistické a 1923–28 byl volontérem a redaktorem jejího krajinského tisku v pohraničí. 1928 přestoupil do KSČ. Působil v redakcích Rudého práva (do 1930), Rudého večerníku (do 1933) a nakonec Haló novin (do 1936). Vynikl jako kurzivkář a fejetonista, zpravoval o Sovětském svazu, vedl antifašistickou agitaci, ovládal žurnalistickou satiru a měl značný výchovně propagační vliv na dělnické čtenáře, zejména v období velké hospodářské krize. Knižně vydal reportážní prózu Na smetišti světa (1926), výbory Používejte krisolu (1931) a Trabanti mají také čest (1932), scénicky uvedl v Proletkultu politickou satiru Bankovní závod Bankrot a spol. (1933). 1934 se účastnil 1. sjezdu sovětských spisovatelů, 1936 chtěl v Moskvě vstoupit do Rudé armády jako zpravodaj o válce s Japonskem, byl však uvězněn, obviněn z trockistické úchylky a vypovězen do ČSR. Následně byl vyloučen z KSČ. Stal se redaktorem Večerního Českého slova a stoupencem nacionalistické pravice v národně socialistické straně. Na podzim 1939 emigroval do Paříže, kde podpořil protibenešovskou opozici Š. Osuského a L. Prchaly. Od ledna do června 1940 působil jako jednatel Československé národní rady ve Francii, 1940–42 byl v Anglii internován, po propuštění pracoval jako tajemník České národní jednoty, 1945–48 byl místopředsedou Českého národního výboru v Londýně. Od 1948 žil v Austrálii, kde organizoval odborové centrály, uskutečnil cestu kolem světa, 1952–63 byl na Tasmánii nájemcem pily. 1963 odejel do Skotska, kde byl do 1968 soukromníkem a kde vydal publicistickou futurologickou práci Civilisation at Bay. Na jaře 1968 se vrátil do Československa, po srpnové okupaci se uchýlil do Vídně, odkud navštěvoval Prahu. Při poslední návštěvě podlehl zápalu plic.
Během první světové války chtěl coby student gymnázia ve Valašském Meziříčí utéct k Rusům a dát se do Československých legií, za což byl po dopadení vyloučen ze školy. Po válce bojoval na Těšínsku s Poláky (1917−1918) a v roce 1920 odjel do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie. Po roce se vrátil a pracoval jako dělník v pohraničí. V letech 1923−1928 byl členem Československé strany socialistické a redaktorem jejího tisku. V roce 1928 přestoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), kde také působil jako redaktor jejích periodik (např. Rudé právo, Haló noviny). Ve 30. letech se živil jako žurnalista, jenž svým vlivem mířil zejména do dělnického prostředí. V roce 1936 za pobytu v Sovětském svazu (SSSR) chtěl vstoupit do Rudé armády jako válečný zpravodaj v konfliktu s Japonskem. Byl uvězněn, obviněn z tzv. trockismu a vypovězen. Jako důsledek následovalo vyloučení z KSČ. Poté začal pracovat jako redaktor Večerního českého slova. Politicky se přeorientoval k nacionalistické pravici, s níž koketoval již ve 20. letech. Po nacistické okupaci odešel na podzim 1939 do exilu, kde v Paříži podporoval protibenešovské křídlo odboje ztělesněné Štefanem Osuským a gen. Lvem Prchalou. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 odjel do Velké Británie, kde byl do roku 1942 internován. Poté se stal tajemníkem České národní jednoty. Po válce působil jako místopředseda Českého národního výboru v Londýně (1945−1948) a v roce 1948 se přestěhoval do Austrálie, kde se angažoval v odborech.
V letech 1952−1963 byl nájemcem pily v Tasmánii. Poté odjel do Skotska, kde se živil jako publicista. V roce 1968 se nakrátko vrátil do Československa (ČSR). Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy zvolil exil ve Vídni, odkud zajížděl do ČSR. Při poslední návštěvě Prahy zemřel na zápal plic.
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BORIN_Vladim%C3%ADr_1902%E2%80%931970