Bohumil Borecký

Z Valašský odbojový spolek
Verze z 24. 10. 2021, 17:37, kterou vytvořil DanielGargulak (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „BORECKÝ Bohumil plukovník pěchoty (generálmajor in memoriam), příslušník Obrany národa, zástupce jejího předposledního vrchního velitele brig…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

BORECKÝ Bohumil plukovník pěchoty (generálmajor in memoriam), příslušník Obrany národa, zástupce jejího předposledního vrchního velitele brigádního generála Františka Bláhy, vojenský velitel okresu Hradec Králové, spolupracovník skupiny BARIUM * 14. 7. 1891 Praha † 14. 10. 1954 Tajšet, SSSR Narodil se v rodině skladníka Josefa Boreckého a jeho manželky Marie, rozené Zavadilové. V letech 1902–1910 studoval na Českém vyšším reálném gymnáziu v Novém Bydžově, kde také na jaře 1910 maturoval. Po odvodu byl dnem 1. 10. 1910 prezentován k výkonu voj. prez. služby jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku 59 v Salzburgu. Zde absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a dne 1. 10. 1911 byl přeložen do zálohy. V letech 1911–1914 byl zaměstnán jako učitel. Po vypuknutí světové války nastoupil v rámci mobilizace 27. 7. 1914 službu u c. k. pěšího pluku č. 36, s nímž odešel po zdokonalovacím výcviku jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl 11. 3. 1915 u Sokové do ruského zajetí, v němž se 24. 6. 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Již 5. 7. 1916 byl prezentován u záložní roty České Družiny v Kyjevě, odkud byl v říjnu 1916 odeslán do Bělgorodu do pravomoci gen. Jaroslava Červinky a zároveň přidělen k učební komandě. Jako bývalý důstojník byl vybrán jako emisar k náboru nových dobrovolců a od 22. 6. 1917 prováděl nábor dobrovolníků do čs. legií v ruských zajateckých táborech ve Ferganské oblasti (dnem 23. 6. 1917 byl povýšen na ppor.). Po návratu nastoupil dnem 1. 7. 1917 službu u 8. čs. střel. pluku, u kterého pak působil až do návratu do vlasti a postupně prošel funkcemi velitele čety, zatímního velitele roty, velitele roty a velitele praporu. Dočkal se i povýšení: 29. 11. 1918 na kpt. a 26. 4. 1920 do hodnosti mjr. S 8. čs. střel. plukem se zúčastnil bojů proti bolševikům, koncem října 1918 potlačení dvojího bolševického povstání v Krasnojarsku, boje o Molebský závod, dobytí Kunguru, a řady dalších srážek při ochraně sibiřské magistrály. Dne 6. 6. 1920 odplul z Vladivostoku a po takřka dvouměsíční cestě přes Kanadu dorazil 31. 7. 1920 do Opavy, kde byl tehdy jeho pluk rozmístěn. Po návratu z repatriační dovolené nastoupil 13. 9. 1920 službu u p. pl. 8 v Českém Těšíně, odkud byl 5. 12. 1920 přemístěn k p. pl. 21 do Čáslavi, kde konal službu jako velitel praporu (od 22. 12. 1922 v hodnosti pplk.). Dnem 28. 3. 1923 nastoupil jako velitel praporu k šumperskému p. pl. 13, kde působil až do konce září 1923. Poté byl dnem 1. 10. 1923 odeslán na dovolenou s čekaným jako dočasně služby nezpůsobilý a do armády se opět vrátil teprve 1. 5. 1924, kdy nastoupil službu u p. pl. 14 v Košicích. Zde poté působil až do konce roku 1933, a to jako velitel praporu a současně velitel košické školy na důstojníky pěchoty v záloze 11. divize. V době od 31. 12. 1933 do 28. 2. 1936 byl zástupcem velitele p. pl. 25 v Lučenci a poté se stal velitelem cyklistického praporu 3 v Levicích. V mezidobí byl dne 23. 12. 1936 povýšen na plk. a ve dnech 2. 11.–11. 12. 1937 se jako hospitant zúčastnil Kursu pro zvláštní účely v Jincích. Dnem 1. 1. 1938 byl ustanoven velitelem hraničářského pluku 6 v Šumperku (od září 1938 v Červené Vodě), speciálního pevnostního útvaru, jehož úkolem byla obrana objektů těžkého opevnění na česko-moravském pomezí. Po Mnichovu, kdy došlo k rozpuštění pevnostních jednotek, nastoupil 15. 12. 1938 jako přidělený důstojník k velitelství IV. sboru v Olomouci, kde působil až do okupace a zániku čs. branné moci. Dnem 1. 7. 1939 odešel na dovolenou „na neurčito“ a 1. 1. 1940 byl přeložen do výslužby. Usadil se v Hradci Králové, kde se již na počátku okupace zapojil do odboje v řadách ON. Po rozsáhlé vlně zatýkání se stal v létě 1943 zástupcem brig.gen. Františka Bláhy, jenž byl v nové ON, budované brig.gen. Zdeňkem Novákem, velitelem Krajského velitelství severovýchodní Čechy. Z titulu své funkce úzce spolupracoval s pplk.pěch. Janem Hnilicou, pplk.pěch. Ervínem Maršákem, pplk.pěch. Rudolfem Gakschem, mjr.

pěch. Františkem Novotným a škpt.pěch. Františkem Markalousem. Kromě funkce Bláhova zástupce byl zároveň v rámci organizace i velitelem politického okresu Hradec Králové. Po zatčení gen. Nováka na konci června 1944, kdy gen. Bláha převzal velení celé organizace, byl i nadále jeho zástupcem. Spolupracoval rovněž s výsadkem BARIUM z Británie (velitel npor.pěch. Josef Šandera). Právě v souvislosti s rozsáhlým zatýkáním spolupracovníků této skupiny padl v prosinci 1944 do rukou gestapa. Vězněn a vyslýchán byl zprvu v Hradci Králové, později v pankrácké věznici v Praze a nakonec v terezínské Malé pevnosti. Zde onemocněl tyfem, jeho zdravotní stav byl velice vážný, ale nakonec se šťastnou shodou okolností dočkal osvobození. Dnem 26. 5. 1945 nastoupil činnou službu v čs. armádě a byl ustanoven zatímním velitelem 14. divize v Hradci Králové. V době od 15. 2. 1946 do 31. 3. 1948 byl poté zástupcem velitele 5. div. v Českých Budějovicích. K jeho plánovanému povýšení do hodnosti brig.gen. nedošlo v důsledku intrik 5. odděl. hl. št. (OBZ). Ihned po únorových událostech byl dnem 1. 4. 1948 přeložen do výslužby. Žil v Hradci Králové, kde byl 9. 6. 1949 zatčen příslušníky krajského velitelství Státní bezpečnosti a následujícího dne předán v Praze orgánům NKVD. Byl odvlečen do věznice v Badenu v Rakousku a odtud převezen do SSSR. Zde byl 25. 3. 1950 odsouzen vojenským tribunálem k pobytu v nápravném pracovním tábore na 25 let (na základě obvinění z údajné protisovětské činnosti v době služby v čs. legiích v Rusku). Trest si odpykával ve zvláštním táboře Ministerstva státní bezpečnosti č. 17 v Tajšetu na východní Sibiři, kde také 14. 10. 1954 zemřel na komplikace po těžkém zápalu plic. Manželka Marie byla ihned po jeho zatčení vystěhována z bytu v Hradci Králové a až do své smrti šikanována (např. odebráním penze). Dopisy, které manželovi posílala, zůstaly uloženy ad acta na Hlavní správě Státní bezpečnosti v Praze. Plk. Borecký byl 30. 9. 1993 in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora a v rámci rehabilitace prezidentem České republiky vyznamenán medailí Za hrdinství. Vyznamenání: Československý válečný kříž 1918, Československý řád Sokol s meči, Československá revoluční medaile, Československá medaile Vítězství, Československý válečný kříž 1939, Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně, Medaile České republiky Za hrdinství. Památky: Pamětní deska na pěchotním srubu K–S 8 „U nádraží“ u Králík. Prameny VÚA–VHA Praha, sb. KML, PLS; Rodinný archiv. Literatura: BYSTROV, V.: Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955. Praha 2003. E.S.