Robert Pavlík

* 11. 11. 1912 v Krhové, † 7. 2. 2002 v Krhové

Československý voják a odbojář.

Robert Pavlík se narodil ještě za vlády císaře pána Františka Josefa I. dne 11. listopadu 1912 v Krhové. Zažil první republiku a byl mezi těmi, kteří vítali v roce 1924 našeho prezidenta T. G. Masaryka před krásenským parkem ve Valašském Meziříčí. Po ukončení studia na Střední odborné škole pilařské ve Valašském Meziříčí odešel v roce 1932 do armády. Byl zařazen k technické rotě 7. horského praporu v Popradě. Jako četař pak v září 1937 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích a za necelý rok byl vyřazen v hodnosti poručíka. Okupace ho zastihla u své jednotky na Slovensku, kde silně pocítil tehdejší protičeskou náladu. Těsně po rozdělení republiky a vyhlášení samostatného Slovenského státu zažil i situaci, kdy byly vyhazovány a ničeny symboly československé státnosti. Pro útěk do Polska přes beskydský Bílý kříž se rozhodl v červnu 1939. Zde vstoupil do nově vznikajícího legionu pod vedením pplk. Ludvíka Svobody. Po napadení Polska ustupovala tato jednotka směrem k Rumunsku a u Lvova byla zajata ruskou armádou. Po krátkém internování v SSSR byl pan Pavlík na základě přímluvy Ludvíka Svobody zařazen do skupiny, která měla povoleno odjet na Střední východ. Přes Oděsu, Cařihrad a Libanon se dostává do francouzského města Adge, kde v té době vznikala 1. čs. divize se dvěma pěšími pluky. Byl zařazen k 6. rotě 2. pěšího pluku jako velitel čety. Zúčastnil se ústupových bojů na Marně, Seině a Loiře a za statečnost v těchto bojích byl vyznamenán o několik měsíců později Čs. válečným křížem. Po kapitulaci Francie se mu se štěstím podařilo nalodit v přístavu Séte na britskou loď, která měla namířeno do Plymouthu. V Anglii absolvoval celou řadu kurzů a výcvikových programů jako např. tělocvičný Physical Training Course v Hendonu, kurz angličtiny, stáž u polské armády, britský minometný kurz v Hightown, kurz velitelů praporů v britské armádě. Na podzim roku 1943 byl na žádost britského velení zařazen do náročného horolezeckého výcviku britské armády v libanonských horách, ve výškách okolo 3 000 m. Zde působil opět s vynikajícími výsledky až do konce listopadu 1944. Pak se vrátil ke své jednotce a stal se instruktorem řidičů tanků u čs. vojska. Do konce války pak působil, už v hodnosti kapitána, jako velitel výcvikové skupiny řidičů a mechaniků u náhradního tělesa. To už se pomalu připravovala invaze spojenců, při které se počítalo i s nasazením československých vojáků. Dne 6. června 1944 se vylodily angloamerické jednotky v Normandii a otevřely druhou frontu v západní Evropě. Koncem srpna 1944 se 4 259 příslušníků Čs. samostatné obrněné brigády nalodilo na dopravní lodě a během jednoho dne se přepravili přes Lamanšský průliv do Normandie. V říjnu se brigáda přesunula k francouzskému přístavu Dunkerque, kde držela v obklíčení dvanáctitisícovou německou posádku. Od října do května r. 1945 obléhali čs. vojáci přístav Dunkerque až do kapitulace hitlerovských vojsk. V červnu 1945 se vrátil již jako kapitán a nositel řady britských vyznamenání do generálního štábu v Praze, kde byl brzy povýšen na štábního kapitána a později na majora. Osvobozená vlast však bohužel příliš svobody svým hrdinům nenabídla. Major Pavlík ještě stihl s velmi dobrým prospěchem absolvovat Vysokou školu válečnou. Poté byl přidělen k 12. divizi do Litoměřic a pak k 5. pěšímu pluku TGM v Kladně. Bylo však jen otázkou času, kdy na takto vysoko postaveného důstojníka s jeho zkušenostmi a kvalitami dopadne nenávistná pěst nového totalitního režimu. Udeřila velmi brzy a tvrději, než by se snad dalo i v tom nejhorším snu předpokládat. Ztráta všech vyznamenání a degradace na vojína se dotkla jeho vojenské cti. Odsouzení ve vykonstruovaném procesu na deset let těžkého žaláře však změnilo celý jeho život. Šest let byl vězněn na Borech a v Opavě. Pak pracoval celých deset let jako nádeník u Správy toku Bečvy, přestože znal cizí jazyky a byl absolventem vysoké školy se zkušenostmi špičkového odborníka v armádě. V roce 1964 nastoupil do Urxových závodů (dnes Deza a.s.), kde zůstal až do důchodu. Vykonával zde různé profese, od údržbáře na teplárně, přes uvolněného předsedu ZV ROH koncem šedesátých let, po rozpočtáře v projekci. V sedmdesátých letech odešel pan Robert Pavlík do důchodu. Nedočkal se rehabilitace ani v roce 1968. Léta strávená v západní armádě i dobu věznění mu odmítli započítat do důchodu. Koncem roku 1989 mu bylo oznámeno, že se stal plukovníkem ve výslužbě, v roce 1993 byl rehabilitován a jmenován generálmajorem. Byl mu přiznán i titul inženýr. Prezident republiky Václav Havel mu 28. října 1998 udělil státní vyznamenání Za hrdinství na návrh tehdejšího ředitele Urxových závodů Ing. Malíka. Toto ocenění jistě potěšilo, ale přišlo víc než příliš pozdě. Pan Pavlík, stejně jako ostatní rehabilitovaní, byl rád, že se mu na sklonku života dostalo tohoto zadostiučinění, i když konstatoval, že jeho život to už nijak nezměnilo. Celý život se choval a jednal tak, aby se při ohlédnutí nemusel za nic stydět. Se svým životem byl vyrovnaný, i když si někdy s nostalgií uvědomoval, že spoustu věcí na světě lze nahradit nebo vrátit, avšak ztracená léta lidského života nikoli. Člověk si jen může představovat, jak by se jeho život utvářel, kdyby… Generálmajor v. v. Robert Pavlík je držitelem těchto vyznamenání a řádů: Československý válečný kříž 1939 a 1945, medaile Za zásluhy II. stupně, pamětní medaile Za statečnost, pamětní medaile Francie – Anglie. Připomínejme si chyby a omyly z minulosti, abychom je my nebo naše děti v budoucnu neopakovali. Připomínejme si hrůzy a utrpení válek, aby je nikdo z nás už nemusel zažít. Připomínejme si i dnes životy takových obyčejných a přesto mimořádných lidí

zpravodaj_c.4-2014-final.pdf