Josef David

* 17. 2. 1884 Kylešovice (Opava), † 21. 4. 1968 Praha, politik, novinář

Pocházel z rodiny krejčího a chalupníka z českého předměstí Opavy; byl nejmladším z pěti dětí. Studoval na českém matičním gymnáziu v Opavě, studia však pro politickou činnost nedokončil. Od šestnácti let se angažoval v národně sociálním hnutí a v menšinových spolcích ve Slezsku. 1901 založil v Kylešovicích Dělnickou vzdělávací jednotu, 1902 v Opavě první organizaci národně sociální strany ve Slezsku. Politickou aktivitu spojoval s činností novinářskou. 1904–07 byl tajemníkem zemského výboru národně sociální strany v Brně a redaktorem jejího časopisu Pokrok; podílel se na kampani za všeobecné volební právo a zřízení druhé české univerzity v Brně. 1907–12 redigoval časopisy Stráž českého severu a Naše menšina v Mostě; významně se angažoval v zápase za práva českých menšin v Podkrušnohoří i v antimilitaristickém hnutí. 1911 působil kratší dobu opět v Opavě, kde stál u zrodu časopisu Slezské slovo. 1912–14 byl šéfredaktorem národně sociálního týdeníku Obrana lidu v Mladé Boleslavi.

Po vypuknutí první světové války v létě 1914 narukoval do rakousko-uherské armády a v květnu 1915 na haličské frontě přeběhl na ruskou stranu. V zajateckých táborech ve Skobelevu (dnes Fergana, Uzbekistán) a Nižním Tagilu na Urale prosazoval vytváření základních organizací českých zajatců podle stranické příslušnosti. Jako reprezentant národně sociálního směru byl na jaře 1917 povolán do Kyjeva a stal se členem Sboru spolupracovníků, delegovaných ze zajateckých výborů ke Svazu česko-slovenských spolků na Rusi. V květnu 1917 byl zvolen členem a v září předsedou zajatecké komise Odbočky Národní rady československé na Rusi, v červenci 1917 pak i předsedou společného výboru sociálně demokratických a národně sociálních organizací a kyjevské Českoslovanské jednoty. V září 1917 byl T. G. Masarykem pověřen, aby se sociálním demokratem Jaroslavem Koudelkou zjistil záměry Munovy a Haisovy separátní Českoslovanské sociálně demokratické strany v Rusku, po své konzultační misi vystupoval proti zakládání samostatných politických organizací a hájil jednotu československého odboje v Rusku. V době bolševické revoluce v Rusku tvořil spolu s Prokopem Maxou, Václavem Girsou a Václavem Houskou kyjevské vedení Odbočky Národní rady československé a řídil redakci Československého deníku. Po evakuaci Ukrajiny zastupoval s Bohdanem Pavlů a Františkem Richtrem Odbočku Národní rady československé v Čeljabinsku, od května 1918 byl členem Prozatímního výkonného výboru (dočasně nejvyššího orgánu československého odboje v Rusku). Na sjezdu dobrovolníků v Omsku byl zvolen do čela náborové komise Odbočky (formálně tehdy vstoupil do 6. pluku Hanáckého). Od léta 1918 podporoval politiku neintervence a neutrality legií, po vzniku ČSR vyhlásil za jejich cíl návrat do vlasti. V prosinci 1918 byl M. R. Štefánikem vyslán s delegací zástupců vojska do ČSR, v červnu 1919 odjel s vládním poselstvem, vedeným F. V. Krejčím, zpět na Sibiř, kde poté několik měsíců zastupoval politického plnomocníka Václava Girsu. V květnu 1920 se přes USA definitivně vrátil domů.

V Praze nejprve převzal dohled nad legionářským tiskem, 1921–38 působil jako výkonný tajemník Československé obce legionářské. V červnu 1921 byl kooptován do Národního shromáždění jako poslanec legionářů (v národně socialistickém klubu); ve volbách 1925, 1929 a 1935 byl znovu zvolen poslancem za národně socialistickou stranu. V parlamentu se věnoval především problematice armády a brannosti; 1929 až 1939 byl předsedou branného výboru poslanecké sněmovny. Na počátku německé okupace se D. podílel na formování domácí rezistence; od konce března 1939 žil v ilegalitě. V říjnu 1939 odešel přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie; 1939–41 reprezentoval československý zahraniční odboj v Bělehradě, od dubna do prosince 1941 v Jeruzalémě a Haifě. Od konce 1941 do února 1945 působil v Londýně, kde byl členem exilové Státní rady, předsedou Svazu československých legionářů v Anglii a Klubu československo-britského přátelství. Vyvíjel přednáškovou a publicistickou činnost, v níž mj. propagoval spolupráci slovanských národů a upozorňoval na lužicko-srbskou otázku, přičemž byl zastáncem připojení Lužice k ČSR po skončení druhé světové války (autor publikace Lužičtí Srbové, Londýn 1944). V březnu 1945 se účastnil jednání mezi zástupci londýnského centra zahraničního odboje a komunistickou exilovou reprezentací v Moskvě o politickém uspořádání v osvobozeném Československu.

Místopředsedou Československé strany národně socialistické byl 1945–48, reprezentoval v ní levicové křídlo navazující na tradice původního národně sociálního hnutí, současně byl předsedou Československé obce legionářské. Od 4. 4. do 6. 11. 1945 zastával funkci náměstka předsedy první poválečné (tzv. košické) československé vlády. Od 28. 10. 1945 do června 1946 byl předsedou Prozatímního národního shromáždění a 18. 7. 1946–8. 6. 1948 předsedou Ústavodárného národního shromáždění (před ním tuto funkci 1946 krátce zastával Antonín Zápotocký). V politických zápasech prvních poválečných let usiloval o konsensuální postup na bázi Národní fronty a posléze zaujal skeptické stanovisko k demisi národně socialistických ministrů v únoru 1948. Zároveň hájil demokratické pozice a plně podporoval politickou linii prezidenta Beneše. Během únorových událostí 1948 byl ve funkci předsedy Ústavodárného národního shromáždění izolován komunistickými místopředsedy a dalšími parlamentními činiteli, kteří zákulisními manévry s využitím procedurálních kliček znemožnili svolání parlamentu a jeho aktivní roli při řešení politické krize. Spolupodepsal prohlášení akčního výboru obrozené Československé strany socialistické, s jejím vedením se však záhy rozešel. Po konzultaci s prezidentem Benešem zůstal do konce volebního období v čele Ústavodárného národního shromáždění. V květnových volbách 1948 již nekandidoval a v červnu 1948 odešel z politického a veřejného života. Žil pak v ústraní v Praze (v prvních letech soustavně sledován Státní bezpečností) a věnoval se psaní svých memoárů. Zemřel v době Pražského jara 1968, které přivítal, a jeho pohřeb a nekrology demonstrovaly tehdejší renesanci legionářské a masarykovské tradice i autentické činnosti národně socialistické strany.

D. jediný syn, právník Milan D. (* 12. 2. 1925), působil od konce 50. let v advokacii, 1968–69 jako soudce rehabilitačního senátu Městského soudu v Praze a 1969–75 jako vedoucí právního odboru Kanceláře prezidenta republiky (Ludvíka Svobody); snacha, lékařka (specialistka na léčbu popálenin), překladatelka, spisovatelka a výtvarnice Jaroslava Moserová-D. (* 17. 1. 1930 Praha, † 24. 3. 2006 Praha), docentka Univerzity Karlovy, se po listopadu 1989 účastnila politického života, 1990 byla místopředsedkyní České národní rady, 1991–93 československou, posléze českou velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandu, 1996–2004 senátorkou, 1996–98 místopředsedkyní Senátu Parlamentu České republiky, 1999–2001 prezidentkou Generální konference UNESCO a v lednu 2003 kandidovala na úřad prezidenta republiky.

L: Album representantů, s. 922; OSND 1/2, s. 1407; KSN 3, s. 201; ČBS 1, s. 105; Tomeš 1, s. 225; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje, 1993, s. 31; Kolář Elity, s. 39; Slezsko 6, s. 30; K. Pichlík, Československý zahraniční odboj 1914–1918 bez legend, 1968, passim.

P: ANM Praha, fond J. D., rkp. pamětí; VHA Praha – poslužný spis legionáře; soukromý archiv autorů hesla.