Pjotr Alexejevič Veličko

(rus. Пётр Алексеевич Величко; * 1911, Čubar, Ruské impérium – † 1984)

Byl důstojníkem Rudé armády a partyzánským velitelem.

Do roku 1935 pracoval jako učitel. Po studiu na vojenském tankovém učilišti v Uljanovsk a později Vojenské akademie M. Frunzeho. V roce 1938 přidělen k tankovým vojskům na Dálném východě SSSR.

V roce 1942 přidělen k 15. výsadkové brigádě, účastník bojů na Severozápadním frontě, ve kterých byl raněn. V letech 1943 - 1944 bojoval v rámci partyzánského svazku M. Naumova jako velitel diverzní skupiny. Od roku 1944 velitel 11-členné organizátorské partyzánské skupiny osázené v noci z 25. na 26. července 1944 při Liptovské Osade. Byla to první skupina sovětských partyzánů vyslaná Ukrajinským štábem partyzánského hnutí na Slovensko. V srpnu 1944 se přemístil do Kantorské Doliny a navázal spojení s oddílem Viliama Žingora, do kterého se včlenil. Tato jednotka měla  přes 1000 mužů.

Jednotky pod jeho velením odešly z Kantorské Doliny a přešly do Sklabině, kde spolu s místním Národním výborem vyhlásili Československou republiku.

Přímo ve Sklabiňi jednal s Jánem Golianem a přislíbil mu, že nebude podnikat žádné akce, které by vedly k předčasnému vypuknutí povstání. Své slovo však nedodržel.

Veličkův štáb přijal i výsadek Jána Ušiaka, kterému spolu s Viliamem Žingorem poskytli výraznou materiální i personální pomoc.

Po válce pracoval v Kyjevě, v letech 1950 - 1958 na výstavbě železnic v severních oblastech SSSR. Od roku 1958 invalidní důchodce v Charkově.

Vyznamenán Leninovým řadou, dvakrát Řádem rudého praporu, Československým válečným křížem 1939 (roku 1945), Řádem SNP I. třídy (roku 1945) jakož i dalšími sovětskými a česko-slovenský medailemi. Je také čestným občanem Žiliny, Martina, Ružomberka, Liptovského Mikuláše a jiných menších obcí.