František Pichner - Martinák

*9.3 1897 v Bludově- ?

Československý voják a legionář. V kolonce vzdělání měl napsáno měšťanské, zaměstnání knihařského se znalostí ruského jazyka slovem i písmem, jak uvádí ve vojenských dotaznících.

Začal svou vojenskou kariéru v Rakousko uherské armádě. Byl odveden k 93 p. pluku jako pěšák do Moravského Šumperka.

Dne 20.5 1915 byl zajat u obce Krivič.

Poslední místo v zajetí je uváděn kadetský korpus v Poltavě. Ukrajinském městě zhruba 350 km východně od Kyjeva, kde i podal přihlášku do legií.

K československému vojsku byl zařazen 22.5.1916 v Kyjevě k 1. pluku Jana Husa v hodnosti střelce.

Jeho výkaz účasti v bojích v Rusku je skutečně pestrý, jako by se tomu ani nedalo věřit co všechno tento pán stihl a ještě to přežil. Jen malou část uvádíme zde. Kompletní přehled je na konci deníku.

Mj. se účastnil výzvědné služby v oblasti Haliče u 41.pěší a 2. Zaamurské pohraniční divizi, dále pak v oblasti Stanislavi u 19. pěší divize a na úseku Rohatin – Břeženy u 23. , 159. 4. pěší divizi to vše během října 1916-června 1917.

Na přelomu července a srpna 1917 při ústupu ruských vojsk Jihozápadní fronty zůčastnil se bojů na úseku Černovice – Galac na rumunské frontě s vojsky gen. Kornilova. Ruského a posléze bělogvardějského generála. Během září až do půli listopadu 1917 prováděl tajnou výzvědnou službu v osobním protivýzvědném oddíle gen. Kornilova.

Koncem roku 1917 se účastnil pozičních bojů a konal výzvědnou službu v pohoří Tažklid – Tapa na Ardaském úseku Turecké fronty při 505. Starokonstantinovském pěším pluku.

Ve válce se sovětskou vládou se zůčastnil . Bojů o Penzu. Výzvědných hlídek v zadním voji Penzenské skupiny u Bezenčuku. Bojů o Buzuluk. Obchvatného výpadu na stanici Kandry: Volgo – Bugulminské žel. dráhy. Dále se účastnil bojů u Gusich, Nikolajevky, ústupu k Ivaščenkovu a Samaře. Bojů na řece Iku na Belebejevské frontě. Ochrany Sibiřské magistrály v Kanaku Jenisejském.

1.2. 1920 byl povýšen do hodnosti četaře za správné a přesné plnění povinností.  Poté byl s 1. transportem  1. střeleckého pluku, evakuován do vlasti. Plul na lodi YONAN MARU na území Československé republiky.

Obě lodi s 2 436 příslušníky pluku, který se proslavil v bitvě u Zborova a v bojích s bolševiky na Volze, Uralu i sibiřské magistrále, vypluly z Vladivostoku obaleny ledem za mrazivých větrů, kdy se teplota pohybovala kolem -35 stupňů celsia, aby je po třídenní plavbě na jih u japonských břehů zastihlo příjemné jarní počasí. Později u Singapuru a v okolí rovníku se teploty pohybovaly kolem + 35 stupňů celsia. Rozdíl teplot při mořeplavbě československých legionářů se tak dostal na úroveň sedmdesáti stupňů!

První zastávkou lodi Yonan-Maru bylo Japonsko, kde české vojáky uvítala jarní pohoda: dozrávající citróny, pomeranče, kvetoucí kamelie a příjemná zeleň subtropické flóry. Některé legionáře nadchly nepřekonatelné a již později nikdy nepoznané služby japonských kněžek lásky. Ty méně bujnější více zaujaly pořádek, čistota a řád japonského života, které se tak ostře odlišovaly od ruských “pořádků”…

Zatímco první loď Yonan-Maru tráví vánoční svátky již v Singapuru, Traz-Os-Montes se svými legionáři Štědrý večer prožije v čínském Šanghaji na místní radnici při ryčném dixielandu amerických námořníků.

Následující plavba Indickým oceánem byla klidná a plná krásných vzpomínek. Kronikář pluku idylu zachytí těmito slovy: „Za vlahých nocí oplývá toto moře nádherou, celé vodní plochy svítí bledým fosforovým světlem. Ve dne doprovázejí lodě hejna ryb a bezstarostných delfínů. Nezapomenutelný dojem vyvolává zjev korálového ostrova, vyzdviženého z vodní hladiny tak jako by z pohádky a zahaleného v bujnou zeleň palem; byl to jeden z jižních ostrovů Lakadiv…“

Stejným zážitkem jsou však i zastavení v přístavech – Colombo, Džibuti či Port Said, kam druhý transport dorazil 27. ledna 1920. Domů to byl již jenom “kousek”, ale Středozemní moře, snad ze žárlivosti, se rozhodlo mládencům ze srdce Evropy předvést svou sílu. Silná bouře poblíž Kréty a nepříjemný vítr provázely obě lodi s československými vojáky až do Terstu, kde konečně 2. února 1920 opět legionáři po dlouhé době vstoupili na evropskou půdu.

Velká propagační cesta, kdy úslužní Číňané, udivení Malajci, pracovití Cejloňané, černošské děti v Džibuti či arabští obchodníci v Port Saidu slyšeli poprvé slovo “Čechoslovák”, skončila.

Následovala cesta vlakem do vlasti: slzy dojetí, polibky zmrzlé hroudy u Dolního Dvořiště a 8. února 1920 triumfální pochod Prahou k soše patrona pluku Mistra Jana Husi na Staroměstském náměstí. Pro 1. čs. střelecký pluk skončila veliká cesta. O pět dní po jeho pochodu Prahou vyplula z Vladivostoku první část 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad. Když některým mládencům v legionářských uniformách před válkou pan učitel vysvětloval slova Anabáze a Odysea, těžko mohli tušit, že téměř totéž prožijí jednou na vlastní kůži…

Byl vyznamenán mj. za hrdinství v bojích čsl. válečným křížem a povýšen na praporčíka ruské legie a odeslán do vojenské akademie v Hranicích.

4.7. 1921 se oženil církevním sňatkem se slečnou Marií Snášelovou  na farním úřadě v Bludově. A spolehlivě sloužil v řadách čsl. armády první republiky jako voják z povoláni. Deaktivován byl v 1940 za okupace.

V jeho spisech je i poválečný záznam. Že od r. 1939 spolupracoval na sev. Moravě se skupinou, která byla zapojena na tvořící se jednotku Bludov pplk. Březiny, kde prováděl organizační a propagační činnost až do roku 1942.

V r. 1943, se píše dále, že organizovaně rozleptával německou morálku. O rok později byl zapojen do organizace mjr. Petráše. A od počátku r. 1945 byl v jednotce pplk. Jemelky. Počátkem dubna se připojil k Mor. brigádě.

zdroj: Jindřich Marek VHU Praha