Jan Syrový

*24. ledna 1888 Třebíč - †17. října 1970 Praha

Československý voják a politik.

Pocházel z rodiny obuvníka a pozdějšího učitele na obuv­nické škole Jana Syrového a jeho manželky Anny, rozené Baňochové. Po ukončení školní docházky na třebíčské měšťance studoval stavitelství na vyšší průmyslové škole v Brně, kde na jaře 1906 úspěšně složil maturitní zkoušku. Na podzim téhož roku byl odveden a 1. října 1906 narukoval jako jednoroční dobrovolník k c. a k. pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě. Po skončení vojenské prezenční služby odjel na jaře 1908 do Ruska, kde až do vypuknutí první světové války pracoval ve Varšavě jako stavební technik. Po vypuknutí první světové války se odmítl vrátit domů a na­stoupit dle povolávacího rozkazu službu v rakousko-uherské armádě. Požádal naopak o přijetí do armády ruské, avšak nebylo mu vyhověno. Odjel proto do Kyjeva, kde se již 10. září 1914 přihlásil jako dobrovolník do České družiny, s níž ve druhé polovině října 1914 zamířil jako prostý střelec na frontu. Zúčastnil se řady úspěšných rozvědek na Dunajci a v Karpatech. Postupem času si získal „po­věst chrabrého, pohotového a přitom rozvážného velitele rozvědčíků, který dokázal překonávat nejobtížnější fyzické překážky a byl osobní statečností vzorem celému okolí", za což byl 1. května 1915 povýšen do první důstojnické hodnosti a jmeno­ván mladším důstojníkem 4. roty České družiny.

Osudnou se mu však málem stala legendární bitva u Zborova. V předvečer útoku - 1. července 1917- byl těžce raněn střepinou dělostřeleckého granátu a přišel o pravé oko. Po vyléčení striktně odmítl možnost být ze zdravotních důvodů superarbitrován, vrá­til se zpět ke svému pluku a v polovině října 1917 převzal velení jeho II. praporu. V době evakuace z Ukrajiny se stal v březnu 1918 nakrátko zástupcem velitele pluku, ale již počátkem dubna 1918 převzal dočasně velení 2. čs. střeleckého pluku. V době vypuknutí ozbrojeného konfliktu s bolševiky řídil boje o Omsk a poté se v červnu 1918 stal velitelem Severozápadní skupiny čs. vojsk. Jed­notky, kterým velel, zahájily po zabezpečení Omska postup směrem na Tjumeň a v krátké době obsadily Išim, Omutinskou, Vagaj a na počátku července 1918 dosáhly řeky Tobol. Tjumeň padla do jejich rukou 20. července 1918.

Na konci srpna 1918 nastal v životě Jana Syrového přelom. Byl povýšen na ge­nerálmajora a stal se velitelem Československého armádního sboru v Rusku, jenž v té době sváděl tvrdé boje jak na uralské, tak i volžské frontě. O jejich vítězné vy­ústění se výraznou měrou zasloužil. Na počátku října 1918 byl ustanoven vrchním velitelem nejen československých, ale i polských, rumunských a srbských jedno­tek v Rusku. Ihned po příjezdu francouzského generála Maurice Janina mu však funkci vrchního velitele předal a ponechal si pouze velení Čs. armádnímu sboru, jenž byl 7. ledna 1919 reorganizován na Čs. vojsko na Rusi. Po dlouhých deset měsíců řídil boje i strážní službu čs. legií na sibiřské magistrále i jejich následné stahování na východ a evakuaci do vlasti. On sám opustil Vladivostok v dubnu 1920 a 12. června 1920 byl slavnostně přivítán v Praze. Syrového spolubojovník, spisovatel a pozdější generál Rudolf Medek tehdy napsal: „Generál Jan Syrový jest jméno, jež se u nás stane mythem. Bude znamenati pro budoucí pokolení pří­klad nedocenitelného hrdinství, pokorného odevzdání se v oběti svému národu a své zemi. “

Po krátké repatriační dovolené se Jan Syrový stal na konci srpna 1920 zemským vojenským velitelem v Praze a tuto funkci vykonával nepřetržitě až do konce roku

1925 (mezitím v roce 1922 absolvoval informační kurs pro generály a plukov­níky ve Versailles a 29. prosince 1922 byl povýšen na divizního generála). Od 15. ledna 1924 navíc souběžně zastával i nově vytvořenou funkci podnáčelníka Hlavního štábu. O dva roky později - 1. ledna 1926 - se stal po dvou francouz­ských generálech (Pellém a Mittelhauserovi) prvním Čechem, jenž byl ustanoven náčelníkem Hlavního štábu. Se svými dosavadními podřízenými se při odchodu na nové místo rozloučil rozkazem, v němž mimo jiné uvedl: „Odcházím... po více jak pětiletém velení, což dává mi příležitost, abych několika slovy vzpomněl práce, jež v té době byla vykonána. Doba pěti let není dlouhou, ale při budování nové armády, která se teprve tvoří a organisuje, jest to etapa značná. Jsou to léta tvrdého, hou­ževnatého přičinění, plného nečekaných překážek. Tvořili jsme za podmínek velmi těžkých a v dobách neklidných... Byla to doba rušná, tvůrčí, plná nových podnětů a myšlenek. Pracoval jsem vždy v duchu našeho boje osvobozenského. Ideje, které vedly příslušníky armády budoucího československého státu, byly mi nadále vodít­kem v mém úřadě velitelském v armádě osvobozeného státu... Budoucnost posoudí, zda základy, jež jsme v této době společně položili, jsou dobré. Naší odměnou je vě­domí, že práce naše byla svědomitá a že byla vykonána na upevnění základů našeho státu. Všichni přinesli jsme společnému dílu vše, pokud naše síly a vědomosti stačily. Tím nechci říci, že by naše základní dílo bylo skončeno. Máme před sebou stále jen práci. Stejně těžkou, jako byla dosavadní, odpovědnou, ale nejvýš záslužnou."

Nedlouho po převzetí funkce náčelníka Hlavního štábu se Jan Syrový po­prvé zapojil do vysoké politiky, když se stal 18. března 1926 ministrem národní obrany v úřednické vládě Jana Černého a byl jím až do poloviny října téhož roku. Ve funkci náčelníka Hlavního štábu, do níž se vzápětí navrátil, působil nepřetr­žitě až do 1. prosince 1933 (mezitím byl 27. prosince 1927 povýšen do hodnosti armádního generála). Se svými spolupracovníky prosazoval urychlenou reorga­nizaci a modernizaci armády, vystupoval proti krátkozrakému zkracování vojen­ské prezenční služby a se střídavými úspěchy bojoval proti omezování výdajů na obranu, které bylo právě tehdy mezi politiky poměrně populární. V poslední den roku 1933 byl po armádním generálovi Aloisi Podhajském, který odešel do vý­služby, ustanoven generálním inspektorem čs. branné moci. Pokud se tehdy Jan Syrový snad domníval, že dosáhl vrcholu své kariéry, mýlil se. V době zářijové krize byl 22. září 1938 proti své vůli postaven do čela vlády, v níž mu bylo sou­časně svěřeno i křeslo ministra národní obrany. Po abdikaci Edvarda Beneše na­víc z titulu premiéra vykonával i úkoly spojené s funkcí prezidenta republiky, a to až do 30. listopadu 1938, tedy do zvolení Emila Háchy novou hlavou státu. O den později předal s viditelným ulehčením premiérský post novému ministerskému předsedovi Rudolfu Beranovi, v jehož vládě zůstal ministrem národní obrany až do jara 1939.

Nejzásadnější momenty v životě generála Jana Syrového, které ze statečného legionáře učinily v očích mnohých zbabělce a kolaboranta, jsou spojeny s březnem 1939. Hned dva z nich se přitom váží přímo k 15. březnu, prvnímu dni okupace.

Toho dne byl Jan Syrový jako ministr národní obrany nucen vydat rozkaz všem podřízeným jednotkám, kterým jim zakázal klást odpor postupující německé armádě Jež právě zahájila okupaci Čech a Moravy. Kromě toho byl jako člen vlády pozván na Pražský hrad, kde se ke svému velkému překvapení osobně setkal s Adolfem Hitlerem. Ten mu jako první podal ruku, což Syrový opětoval. V ten okamžik cvakla spoušť fotoaparátu. Snímek s podtitulkem hovořícím o „setkání dvou starých frontových bojovníků" byl široce zneužit nacistickou propagandou a po roce 1945 se stal jedním z hlavních „důkazů" Syrového údajné zbabělosti a kolaborantství.

Po okupaci zbytku republiky se Jan Syrový stáhl do ústraní a žil nadále pod do­hledem gestapa u své neteře v Dobřichovicích, kam se z Prahy odstěhoval. Jeho aktivnější zapojení do odboje bylo takřka vyloučeno. Patřil mezi nejznámější osob­nosti prvorepublikové armády a černá páska přes oko byla jen těžko přehlédnu­telná. Přesto kontakty s odbojem navázal a účinně mu pomáhal. Jako předsedovi Sociálního ústavu legionářského se mu ve spolupráci s dlouholetým osobním přítelem a tehdejším protektorátním premiérem divizním generálem Ing. Aloisem Eliášem podařilo využívat jeho prostředky pro potřeby odboje. Ústav pod Syrového vedením finančně podporoval jak rodiny vojáků naší zahraniční armády, tak i ro­diny perzekvovaných, které se ocitly bez prostředků. Celkem bylo pro tyto účely ústavem vydáno přes 8,5 milionu korun. Dalších 15 milionů pak fond „zapůjčil" Sirotčímu fondu legionářskému, jenž je použil pro obdobné účely. Syrový sám kromě toho podporoval rodiny zatčených a popravených i ze svých soukro­mých finančních zdrojů. Vedle toho se kategoricky distancoval od všech kolaborantských akcí a od­mítal žádosti o rozhovory v protektorátním tisku a rozhlase. Při jeho obhajobě v roce 1947 před Národním soudem tak mohl ge­nerál Karel Kutlvašr prohlásit:

„Syrový zůstal vždy věren Masarykovi a Benešovi a měl v tomto ohledu zcela pevný a nekompromisní postoj."

V době povstání v květnu 1945 se Jan Syrový dal okamžitě k dispozici velitel­ství Bartoš, podílel na prvních jednáních o vedení povstaleckých operací a spolu s generály Karlem Kutlvašrem, Emilem Linhartem a Bohumilem Rytířem se zú­častnil jednání s představiteli České národní rady, kterému předsedal Albert Pražák. Přesto byl 14. května 1945 zatčen, skandalizován v tisku a v létě 1947 odsouzen v procesu s protektorátní vládou za údajnou kolaboraci k 20 letům od­nětí svobody. Zároveň byl degradován na vojína v záloze, zbaven všech vyzname­nání a občanských práv. Zabaven mu byl i jeho soukromý majetek. V následujících letech prošel řadou věznic, mezi kterými nechyběl ani smutně proslulý Leopoldov.

Z výkonu trestu byl Jan Syrový propuštěn teprve na amnestii prezidenta re­publiky v květnu 1960, tedy po dlouhých patnácti letech. Protože se ocitl prak­ticky bez prostředků, našel si zaměstnání jako noční hlídač. Do starobního dů­chodu odešel armádní generál a bývalý ministerský předseda Jan Syrový teprve v roce 1964 - ve svých šestasedmdesáti letech. Zemřel takřka v úplném zapo­mnění o šest let později. V obřadní síni strašnického krematoria v Praze se s ním 23. října 1970 jménem dosud žijících legionářů rozloučil generál Antonín Miku­láš Čila. Své vystoupení uzavřel slovy: „Bratře Jene - s Tebou uzavírá se válečná kniha našeho osvobození! Tvoje stránka jest v ní psána zlatým písmem lásky k vlasti, válečného bratrství, kázně a věrné služby národu a demokracii! Byl jsi stále s námi, ve slávě i utrpení, ve zbrani i krvi a ve vděčných vzpomínkách zůstaneš s námi do odchodu posledního z našich bratří! Klid a mír Tobě! Čest Tvé památce!"

Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí I.