Karel Kutlvašr
*27. ledna 1895 Michalovice (HB) - †2. října 1961 Praha
Československý legionář a odbojář.
V našich moderních dějinách není mnoho událostí, kolem kterých se v minulých desetiletích nahromadilo takové množství omylů, nepravd a tendenčních zkreslení jako kolem Pražského povstání v květnu 1945. Význam některých osob, které se ho zúčastnily, byl nekriticky zveličován, jiné měly naopak z dějin zmizet beze stopy. Jedním z takto postižených byl i armádní generál Karel Kutlvašr. Na svět přišel v rodině sedláka Josefa Kutlvašra a jeho manželky Marie Magdaleny, rozené Fikarové. Po ukončení základní školní docházky studoval v letech 1909-1911 na dvouleté obchodní škole v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kterou úspěšně absolvoval 6. července 1911. Poté byl krátký čas zaměstnán v Humpolci a od dubna 1913 až do vypuknutí první světové války pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, vyvážející zemědělské stroje. Když se začala po vypuknutí první světové války v Rusku tvořit Česká družina, přihlásil se do ní mezi prvními již 18. srpna 1914. O tři dny později byl odveden, 28. září 1914 složil v Kyjevě slavnostní přísahu a 9. října 1914 odjel s její 2. rotou na frontu. Se svojí jednotkou prošel v následujících více než dvou letech nespočtem nebezpečných rozvědek, a to jak přímo v první linii, tak v nepřátelském týlu. Za prokázané hrdinství byl postupně povyšován a již 8. června 1916 dosáhl první důstojnické hodnosti - praporčíka. Následně byl ustanoven velitelem půl- roty 2. roty 1. čs. střeleckého pluku, který krátce předtím z České družiny vznikl. S touto jednotkou působil na rakouské frontě až do května 1917 (od 13. ledna 1917 již v hodnosti podporučíka) a poté byl ustanoven zatímním velitelem. Zúčastnil se i bitvy u Zborova a později se stal zástupcem plukovníka Josefa Jiřího Švece.
Zpět do osvobozené vlasti dorazil Karel Kutlvašr 1. února 1920 v hodnosti podplukovníka ruských legií a spolu se svými muži byl osobně uvítán prezidentem republiky T. G. Masarykem. Hned následujícího dne byl v Praze ustanoven velitelem všech „ruských vojsk“ ve vlasti. Není divu, že se za takové situace rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání. Službu i nadále konal u svého pluku, který byl v říjnu 1920 v rámci unifikace přeměněn na pěší pluk 1, a to jak v Praze, tak i v jeho nové posádce, kterou se 15. ledna 1921 staly České Budějovice. Velitelem nejstaršího a nejslavnějšího útvaru čs. armády zůstal až do poloviny prosince 1923. V mezidobí absolvoval v roce 1921 informační kurs pro generály a důstojníky generálního štábu, v roce 1923 byl frekventantem kursu pro velitele vojskových těles v Milovicích a 28. července 1923 se dočkal povýšení na plukovníka. Hodnocení, která na něj na počátku dvacátých let vypracovávali jeho nadřízení, překypují superlativy. Velitel. 1. pěší brigády plukovník Alfred Škvára kupříkladu v lednu 1921 o Kutlvašrovi napsal: „Pevný, rozhodný charakter; nadšený voják, zná své povinnosti a snaží se neúnavně rozmnožiti své vědomosti. Provedl unifikaci pluku s velikou obezřetností svědčící o organisačním talentu a o dobrém taktu. Vzdor svému mládí ovládá plně jemu svěřený pluk, o jehož povznesení se stejně horlivě stará jako o blaho svých podřízených.“ Prakticky totožně vyznívá hodnocení generála Františka Schobla, zkušeného frontového velitele, stojícího v čele 5. pěší divize: „Spojuje výhodné vlastnosti mládí, píle a svědomitosti s velmi dobrým nadáním vojenským a se šťastnou rukou při vybírání odborných pomocníků v pluku. Dosáhl velmi dobrých výsledků jak ve výchově, tak i ve výcviku pluku jemu svěřeného. Snaží se o pozdvižení společenské úrovně důstojníků pluku svého. K povýšení způsobilý."
Po odjezdu z Českých Budějovic zastával Karel Kutlvašr od 15. prosince 1923 až do počátku srpna 1931 zodpovědnou funkci velitele 2. pěší brigády v Chomutově. V mezidobí absolvoval v roce 1924 vyšší informační kurs pro generály a vyšší důstojníky, v roce 1927 informační kurs pro plukovníky a generály ve Versailles a v letech 1929-1930 Kurs pro vyšší velitele v Praze. Do posledně uvedeného kursu již nastupoval v hodnosti brigádního generála, do níž byl povýšen 1. května 1928. Po téměř osmi letech strávených v Chomutově byl Karel Kutlvašr přeložen k Pěchotnímu učilišti, jehož velitelem se stal 30. září 1931. V Milovicích, kde sídlilo, působil poté až do konce prosince 1934, kdy převzal velení 4. divize v Hradci Králové. Z té doby se dochovalo kritické hodnocení, které na něj vypracoval další z generálů, jejichž osudy v této knize sledujeme: velitel II. sboru divizní generál Josef Váňa. Ten 28. září 1936 v Hradci Králové napsal: „Pilný, pracovitý, snaživý, iniciativní... Ukázněný, korektní; poněkud uzavřený; k odchylnému mínění představených nedůtklivý; společensky vystupuje velmi pěkně a dovede si získat sympatie... živý, veselý, společenský... Duševní schopnosti dobré, ale ne dost hluboké... Všeobecné vzdělání velmi dobré, vojenské teoretické vědomosti velmi dobré... Pečuje o své zdokonalení, má stálý a živý zájem o nové vojenské věci... O svůj zevnějšek je velmi pečlivý, dbá na representativní vystupování... Stará se o duch podřízených jednotek, mravní výchovu a tradici. Pečuje o podřízené' a povzbuzuje je k činnosti. Má však malé požadavky a spokojuje se s průměrnými výkony. Je poněkud blahovolný k chybám a má sklon je omluvit... Jako velitel se rozptyluje detaily na úkor celku a podstaty věci. V rozhodování je nejistý a ne dost samostatný. Při sborovém velitelském cvičení na mapě nebyl na výši; v závěrečných cvičeních velel divisi dobře." Výhrady, které hodnocení Karla Kulvašra z pera generála Josefa Váni obsahuje, byly pravděpodobně důvodem, proč již generál v letech první republiky dále nepostupoval ani ve funkcích, ani v hodnostech. V čele hradecké divize totiž stál nepřetržitě až do okupace, s výjimkou branné pohotovosti státu na podzim 1938, kdy zastával funkci velitele hraniční oblasti 35 ve Vamberku.
Po okupaci Čech a Moravy a rozpuštění čs. armády nastoupil Karel Kutlvašr 18. října 1939 jako zaměstnanec pražského magistrátu v Masarykových domovech v Krči. Zde pracoval až do konce března 1941, kdy byl jako bývalý legionář přeložen do výslužby. Tou dobou již řadu měsíců působil v odboji. Již krátce po příchodu nacistů se zapojil do činnosti Obrany národa, ale po vlně zatýkání, která organizaci na počátku roku 1940 postihla, ztratil spojení. Věnoval se proto alespoň charitativní činnosti a většími finančními částkami podporoval rodiny zatčených a popravených. Spojení s odbojem se mu podařilo opětovně navázat teprve v létě 1944, kdy navázal kontakt s organizací brigádního generála Zdeňka Nováka. Spolupracoval zejména s podplukovníkem generálního štábu Františkem Bürgerem- Bartošem a brigádním generálem Františkem Slunéčkem.
Po vypuknutí pražského povstání převzal Karel Kutlvašr 5. května 1945 velení vojenského velitelství „Bartoš" a po celou dobu bojů obranu města úspěšně řídil. Funkci vojenského velitele Prahy vykonával poté až do 28. května 1945, kdy se stal velitelem V. sboru v Brně. Již po dvou měsících byl však odeslán na „řádnou dovolenou", která souvisela s tlakem SSSR na jeho okamžité penzionování v souvislosti s podepsáním kapitulace německých jednotek v Praze. Z pohledu Sovětského svazu totiž signatáři dohody nezachránili tisíce životů českých civilistů, ale umožnili, aby se Němci vyhnuli sovětskému zajetí a přešli k Američanům, čímž posílili vojenský potenciál nepřítele (!). Mezi nepřáteli SSSR, za něž byli označeni, se vedle Karla Kutlvašra ocitl i předseda vojenské komise České národní rady kapitán Jaromír Nechanský (velitel výsadku Platinum-Pewter z Velké Británie). U obou dvou SSSR kategoricky požadoval jejich okamžité penzionování. Tomu se nakonec podařilo zabránit, ne však nadlouho. Karel Kutlvašr byl 15. února 1946 ustanoven velitelem III. sboru v Plzni a na počátku října 1946 se vrátil do Brna, kde se stal zástupcem velitele 3. vojenské oblasti. Po dlouhých více než osmnácti letech se dokonce dočkal i zaslouženého povýšení do hodnosti divizního generála.
Definitivní konec vojenské kariéry Karla Kutlvašra přinesl únor 1948. Již 8. března 1948 byl odeslán na zvláštní dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Jeho odstraněním z armády však nebyly účty nových mocných dosud vyrovnány. Dne 18. prosince 1948 byl zatčen, vyšetřovateli postaven do čela provokací Reicinova OBZ zinscenované odbojové skupiny „Pravda vítězí" a 16. května 1949 odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na doživotí. Zároveň byl degradován na vojína v záloze. Nezapomněli ani na Jaromíra Nechanského. Ten musel armádu nedobrovolně opustit v srpnu 1949, o několik dnů později byl zatčen a 22. dubna 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 16. června 1950. Karel Kutlvašr dopadl jen o něco málo lépe. Prošel věznicemi na Mírově, v Opavě, vyšetřovací vazbou Krajského soudu v Ostravě i slovenským Leopoldovem. Z výkonu trestu byl propuštěn teprve na prezidentskou amnestii 10. května 1960. Pracoval poté jako vrátný v Nuselském pivovaru. Z nabyté svobody se však dlouho netěšil. Zemřel náhle, na selhání srdce, 2. října 1961 v pražské motolské nemocnici. Již v roce 1968 byl zproštěn všech obvinění vznesených proti němu v letech 1948-1949. Jeho skutečná rehabilitace však proběhla teprve na počátku devadesátých let, kdy byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika in memoriam.
Zdroj: Legionáři s lipovou ratolestí I.