Václav Morávek
*8. srpna 1904, Kolín– †21. března 1942, Praha
Československý voják a odbojář. Používal krycí jména León, Mladý, Vojta, Ota a Procházka.
.gif)
Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně. Otec Josef, původně strojní inženýr, působil od roku 1900 jako středoškolský profesor na kolínské zemské řemeslnické škole. Vyučoval předměty: psaní, počty, mechanika, mechanická technologie, odborné rýsování strojnické, nauka o motorech a účetnictví. Matka Jaroslava rozená Muziková byla velice zbožná žena, činná v různých spolcích, jejímž hlavním úkolem v rodině bylo starat se o domácnost.S matkou měl Václav hluboký vztah. Ona zcela zásadně ovlivnila vytváření jeho hodnotového žebříčku, především duchovně. V letech okupace ho i přes riziko perzekuce všemožně podporovala.Václav měl dva sourozence – starší sestru Jarmilu (* 1903) a mladšího bratra Zdeňka (* 1907). Oba svého bratra výrazně přežili a zemřeli až dlouho po válce.
Co do vyznání se Morávkovi v roce 1919 přidali k odlivu věřících z církve římskokatolické k Českobratrské církvi evangelické; maminka Jaroslava pak v roce 1930 přestoupila do kolínské Jednoty českobratrské (dnes Církev bratrská). Všichni členové Morávkovy rodiny jsou pohřbeni na evangelickém hřbitově, který se nalézá na Veltrubské ulici na Zálabí. Václav Morávek zde má hrob pouze symbolický.
Václav nejprve vychodil pět tříd obecné školy a od roku 1915 studoval na kolínském gymnáziu (nacházelo s v budově dnešní Obchodní akademie), kde v červenci 1923 odmaturoval. Mezitím v roce 1921 zemřel jeho otec a na Václava přešla podstatná tíže starostí o rodinu. Ve volném čase se aktivně věnoval skautingu, v letech 1920 až 1923 vykonával funkci sborového vůdce jednoho z kolínských oddílů.
Po dobrovolném odvodu v březnu 1923 nastoupil 1. října k pěšímu pluku v Terezíně. Důvodem byly pravděpodobně dluhy, které otec po své smrti zanechal rodině. 5. října byl odeslán jako frekventant na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva v srpnu 1925. Poté byl odvelen do Olomouce, kde absolvoval dělostřelecký kurz. Znovu nastoupil k dělostřeleckému pluku v Olomouci. Zde sloužil v různých funkcích až do roku 1931. Dne 15. září 1931 byl v hodnosti nadporučíka odeslán do Vyššího jezdeckého kurzu a následně jezdecké školy v Pardubicích. Z Pardubic se 30. července 1933 vrátil zpět do Olomouce, kde sloužil v různých funkcích až do okupace Čech a Moravy. Vojenskou službu ukončil v hodnosti štábního kapitána.
Morávek vynikal elegancí a vybraným vystupováním. Ačkoliv byl hluboce zbožný a přemýšlivý, platil ve společnosti za šprýmaře. Ve volném čase rád četl a psal verše. Měl kladný vztah k ženám, ale nikdy se neoženil a vlastní rodinu nezaložil. Důvodem zřejmě byla špatná ekonomická situace rodiny – finančně podporoval jak svou matku, tak bratra. Měl rád i zvířata. Miloval především koně, věnoval se jejich drezuře i parkuru. Vlastnil dobrmana jménem Ryn, s nímž se často fotografoval.
Jeho nadřízený plukovník Josef Bartoš, velitel 7. polní dělostřelecké brigády, ho v roce 1937 charakterizoval takto: „Václav Morávek je velmi snaživý, podnikavý a svědomitý, s velmi vyvinutým smyslem pro odpovědnost... Mimo službu je kamarádský, veselý a vtipný se sklonem k povídavosti... Je zároveň velmi sebevědomý, ale poněkud citlivý, avšak bez škodlivých sklonů. K jeho intelektuálním schopnostem patří velká bystrost, chápavost a schopnost logického uvažování... V oblasti tělesné zdatnosti jej hodnotím jako vytrvalého a dosti odolného... Jeho zevnějšek je slušný a spořádaný. Má velmi dobrý vliv na podřízené, dovede udržet kázeň a umí vyžadovat práci.“
V září 1938 se Morávek v rámci své jednotky připravoval na střet s německou armádou, který však nepřišel, neboť došlo k Mnichovské dohodě. 15. březen 1939 Morávka zastihl v Olomouci u 107. dělostřeleckého pluku. 21. března byl demobilizován.Krátce poté se u Moravské Ostravy pokusil o přechod do Polska, ale neúspěšně.[10] Poté se vrátil zpět do Kolína, kam byl přidělen jako nižší správní úředník k Úřadu práce. Práce „škrabala“ ho neuspokojovala a brzy požádal o přeložení do Českého Brodu. Tam už ale nikdy nenastoupil.
Společně s dalšími bývalými důstojníky československé armády se podílel na budování krajské organizace Obrany národa. Kolínská divize se nazývala „Pribina“. Morávek byl ale již v létě 1939 převelen do Prahy a zařazen do štábu divize při Zemském velitelství Čechy jako zpravodajský důstojník. Na podzim 1939 se v Praze seznámil s podplukovníkem Josefem Balabánem a podplukovníkem Josefem Mašínem, s nimiž vytvořil zpravodajsko-diverzní skupinu, později známou jako Tři králové. Skupina, která sama sebe zřejmě nazývala Tři muzikanti nebo Tři mušketýři, shromažďovala řadu informací ze všech sfér života protektorátu, které vyhodnocovala a odesílala do zahraničí (zpočátku pomocí kurýrů, později výhradně radiotelegraficky). Na jaře 1940 byl Morávek nucen přejít do ilegality, neboť se mu na stopu dostalo gestapo.
Od konce jara 1940 se na žádost plukovníka Františka Moravce, přednosty II. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně, intenzivně pracovalo na znovunavázání kontaktu s Paulem Thümmelem, známým jako agent A-54.Na doporučení Josefa Balabána se stal spojkou Morávek, mimo jiné pro vynikající znalost němčiny. Styky se podařilo navázat v létě 1940 a s několika pauzami trvaly do března 1942. Role Thümmela dosud nebyla uspokojivě vysvětlena (dvojitý agent?; agent operačního zastírání?; čistě za úplatu zrazující agent?), nicméně hodnota jím dodaných informací byla považována za velmi vysokou a kontakty s ním měly absolutní prioritu. Spojení s Londýnem obstarávaly vysílačky Sparta I a Sparta II, později krátkou dobu i Libuše. Mezi záškodnickou činnost Tří králů patřilo rozmisťování výbušnin na lokomotivy, které mířily do Německa či Itálie. S jakým úspěchem tyto své sabotáže prováděli, není možné zjistit. Své výbušné brikety házeli i na haldy uhlí u kasáren a jednou i u Petschkova paláce. Výbuchu zabránil kotelník, který si nálože všiml.Dále zakládali požáry a umisťovali bomby v některých továrnách vyrábějících válečný materiál. Nejznámější diverzní akcí byl výbuch nálože na Anhaltském nádraží v Berlíně (do Berlína byl puma dopravena průvodčím a spolupracovníkem odboje Janem Karlem), který měl v prosinci 1940 za cíl zlikvidovat vlak Heinricha Himmlera. Ke smůle atentátníků byl vlak kvůli poruše přesměrován na jinou stanici.
Výbušniny sháněli na různých místech. Část pocházela ze semtínské Explosie, část pašovali z Jugoslávie. Skladiště zbraní a munice měli u rodiny Líkařů, kteří vlastnili klempířství na Bílé hoře. Odtud zakonzervované a v sudech uložené zbraně rozváželi na různá místa a zakopávali je. Morávek se podílel i na tajné likvidaci několika nacistů, na čemž spolupracoval i Paul Thümmel. V jednom případě šlo o nespecifikovaného Němce, ve druhém o pracovníka gestapa, který se podílel na mučení Josefa Mašína. Ten byl údajně otráven cigaretou. Byl vynikající střelec (předválečný přeborník Československé armády ve střelbě z pistole) a všude s sebou nosil dvě pistole a několik zásobníků. Jelikož byl též hluboce věřícím křesťanem, neodmyslitelnou družkou jeho pistolí byla kapesní Bible kralická, v níž si každý večer, bylo-li to možné, četl. Když se ho Mašín na jednom z jejich prvních setkání zeptal, v co vlastně věří, odpověděl mu legendární větou: „Věřím v Boha a ve své pistole!“
Morávek vynikal mezi Třemi králi místy až ztřeštěnou odvahou. Na pražské velitelství gestapa pravidelně doručoval ilegální časopis V boj (říkalo se tomu „povinný výtisk“), neváhal navštívit v převleku oblíbenou hospodu Oskara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením, a nechal si od něj připálit cigaretu. Poté mu poslal přátelskou zdravici s upozorněním na toto setkání – přes jeho šéfa Hans-Ulricha Geschkeho. Rozzuřený Fleischer prý po seznámení se s touto neblahou zprávou vyrazil vzteky bez sebe na ulici a pozatýkal několik kolemjdoucích chodců. Posléze musel všechny propustit. Fleischer se stal terčem i dalších Morávkových vtípků. Za to, že gestapo v jednom z ilegálních bytů zabavilo Morávkův zimník, poslal odbojář Fleischerovi jakoby z Bratislavy pohlednici, v níž mu sděloval, že kvůli tomu odjíždí do teplých krajin. Všichni tři členové Tří králů, ale Morávek především, se rádi převlékali za Němce, nosili tyroláček a insignie členů NSDAP. Měli svého krejčího pana Cabicara, jenž jim šil a uschovával speciálně připravený šatník.
Na jaře 1941 se gestapu podařilo skupinu Tří králů rozbít; v dubnu byl zrazen a zatčen Balabán, v květnu byl potom zadržen Mašín, když kryl ústup svých spolubojovníků z obklíčeného bytu v Nuslích. Při riskantním útěku oknem přišel Morávek o levý ukazováček, jenž si uřízl o drát vysílačky. Morávkovy plány na vysvobození Mašína selhaly, neboť ten byl po nezdařeném pokusu o útěk převezen z podolské nemocnice na Pankrác a bedlivěji hlídán. Morávek se však nehodlal vzdát. V radiodepeších apeloval na české exilové představitele, aby Britům navrhli vyměnit Balabána s Mašínem za zajaté německé důstojníky, k čemuž nicméně nedošlo. Přes zatčení spolupracovníků se mu spolu s radistou Františkem Peltánem dařilo udržet v chodu vysílačku a zůstat ve spojení s Thümmelem. Nicméně v létě 1941 se dostal do ještě svízelnější situace. Někteří členové z odboje s ním odmítali být v kontaktu, neboť měl pověst neopatrného dobrodruha, jenž své spolupracovníky dostává do nebezpečí. Na pozadí stála zřejmě i rostoucí rivalita mezi ním, Vladimírem Krajinou a plukovníkem Josefem Churavým. Na podzim 1941 a v lednu či únoru 1942 navázal kontakt s odbojovými skupinami Kapitán Nemo a Jindra, neboť na zbývající sítě ON již bylo napojeno gestapo.
V říjnu 1941 odhalilo gestapo vysílačku Sparta I a skrze tento úspěch se dostalo na stopu agenta A-54. Krátce nato byl Thümmel poprvé zatčen pro podezření ze spolupráce s odbojem. Od něj se gestapo dostalo, mimo další lidi, na stopu Morávkovi. Smyčka se ale utahovala pomalu, neboť Morávek byl v té době odtržen od oficiálních struktur odboje. Sám si zařídil tzv. střelecké skupiny, jejichž členové byli jakýmisi Morávkovými pistolníky, jež hodlal využívat na různé diverzní akce. Plánoval dokonce přepad pankrácké věznice. K jeho nejvěrnějším spolupracovníkům patřil rotmistr Václav Řehák zvaný Fešák. Ne vždy však byli tito odbojáři poblíž. Brzy ráno 20. prosince 1941 byl skupinou osmi gestapáků překvapen v podkrovním bytě s jediným východem, ale díky své rychlé reakci, odvaze a příznivé souhře okolností se ještě dokázal z obklíčení prostřílet.
V březnu 1942 se paraskupině Silver A podařilo po několika neúspěších navázat kontakt s Morávkem a jeho prostřednictvím i s A-54 (spojení s ním bylo přerušeno od října 1941).[40] Vysílačka Libuše tak mohla konečně odvysílat do Londýna dlouho očekávanou zprávu o obnovení spojení s prominentním špiónem. Spokojenost však měla jen krátké trvání. Thümmel, v únoru 1942 podruhé zatčený a propuštěný 2. března pod příslibem spolupráce, byl již pod bedlivým dohledem gestapa. To doufalo, že je přivede na stopu odbojářů a parašutistů. Dne 20. března 1942 obdržel Morávek na schůzce s Alfrédem Bartošem fotografie příslušníků Silver A s tím, že pro ně opatří nové falešné doklady. Tyto fotografie (především tedy Valčíkova) následně přispěly k odhalení příslušníků Silver A, neboť Morávek je nestačil před svou smrtí zlikvidovat. Na druhý den měl patrně domluvenou schůzku s Thümmelem, cílem bylo dostat ho nějakým způsobem do bezpečí. Nevěděl však, že ten byl 20. března zatčen potřetí a definitivně.[41] Kolem poledne 21. března se Morávek s největší pravděpodobností setkal s příslušníky desantu Anthropoid, tedy s Gabčíkem a Kubišem, kteří ho informovali o chystaném atentátu na Heydricha a zřejmě žádali jeho spolupráci.
Dne 21. března 1942 večer měl schůzku, pravděpodobně s A-54, poblíž Ořechovky. Vydal se tam společně s Václavem Řehákem, který šel napřed. Další sled událostí není dosud s jistotou objasněn. Nejpravděpodobnější verze je, že Řehák byl dopaden agenty gestapa a odváděn k autu. Morávek to z dálky viděl, nasedl na projíždějící tramvaj a chtěl Řeháka náhlou akcí vysvobodit. Část agentů gestapa zůstala v úkrytu, a Morávek tedy nabyl dojmu, že na gestapáky stačí. Vyskočil z tramvaje a vydal se svému spolupracovníkovi na pomoc. Vzápětí se však z úkrytů vyhrnul zbytek gestapáků. Došlo k divoké přestřelce. Podle starších dohadů si prý na útěk obrácený a zraněný Morávek vzal život sám výstřelem do hlavy, což však neodpovídá pitevnímu protokolu. Morávek byl zasažen celkem šesti ranami – dvěma do nohou, dvěma do těla a dvěma do hlavy. Smrtelné zranění způsobila rána vypálená do boku, jež mu přeťala aortu. Ony dvě rány do hlavy mu z neznámých důvodů zasadili příslušníci gestapa, ačkoliv měli při akcích vždy rozkaz dostat podezřelé živé. Oskar Fleischer mohl mít motivaci nenechat Morávka padnout živého do rukou svých soukmenovců, neboť Paul Thümmel patřil mezi jeho staré přátele a mohl s ním mít blíže nespecifikovanou dohodu. Neví se, jestli při závěrečném boji Morávek někoho z protivníků zranil či dokonce zabil. K celé události došlo nedaleko zastávky Prašný most.
Spolupracovnice odbojářů Marie Líkařová popsala Mašína a Morávka takto: „Vojta (Morávek) byl jako pplk. Mašín. Nemůže být obětavějšího člověka nad ně. Neznali nic než práci. Nikdo nemá ani ponětí, co vše museli vykonat. Byli stále psanci, všude byli hledáni, často bez jídla a nemocní a nemohli si v klidu odpočinout... Jinak byl Vojta velice nešťastný. Říkal, když se dočkáme konce, všechno postřílím. Všichni mi zavřeli dveře, rozutekli se...“ Další spolupracovnice odboje Marie Magda Rezková, v jejímž bytě často přespával, ho charakterizovala jako „muže ryzího charakteru, čestného, nábožensky založeného, který nade vše miloval svou matku. Psal jí každý týden, ona jemu pak odepisovala na jméno Růženka. Byl jemný, nikomu neublížil, o svůj život se nebál, jen toužil po krvi gestapáků, přál si jen pomstít Pepka Mašína. Často byl o hladu a vracel se ke mně zmoklý, neboť čekával někdy celé hodiny na zprávy. Nespal, pracoval nezištně ve dne i v noci.“
Václav Morávek byl přesvědčený vlastenec. Celou svou osobností se snažil přispět k vyhnání německých okupantů a obnovení demokratického Československa. A tomuto cíli obětoval svůj život. Je důležité podotknout, že ačkoliv mu přátelé a spolubojovníci postupně ubývali, nikdy nezůstal zcela sám. Vždy měl okolo sebe statečné lidi, kteří mu i přes známá rizika pomáhali, dávali mu najíst, poskytovali přístřeší, dělali spojky, spolupracovali při vysílání, ošetřovali ho a půjčovali oblečení.
Po válce (v roce 1945) byl Morávek in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka dělostřelectva.[49] Dne 8. května 2005 prezident Václav Klaus udělil Morávkovi in memoriam (stejně jako Balabánovi a Mašínovi) hodnost brigádního generála.