Josef Mašín
26. srpna 1896 Lošany– 30. června 1942 Praha
Československý voják, legionář a protinacistický odbojář.
Narodil se v Lošanech u Kolína jako jediný syn sedláka Aloise Mašína (1860 - 1909) a jeho ženy Marie, rozené Zourkové (1866 - 1941). V letech 1907–1911 absolvoval české reálné gymnázium v Kutné Hoře. V letech 1912–1915 vystudoval Zemskou střední školu hospodářskou v Roudnici nad Labem. Krátce navštěvoval rakousko-uherskou důstojnickou akademii (v letech 1914–1915), přednášky však byly nadmíru nepraktické – probíraná taktika boje se datovala do období napoleonských válek.
Mašín se nepohodl s jedním omezeným starým důstojníkem, který, když zapomněl o čem právě mluvil, dokončil popis výherní strategie slovy „Säbel hoch und hurrah!“ (Šavle hore a hurá!) Když se ho tento oficír tázal na něco z vojenské taktiky, Mašín odpověděl touto „geniální“ replikou a zanedlouho si musel balit své věci, protože byl z akademie propuštěn.
28. dubna 1915 byl Mašín odveden a zařazen k c.k. pěšímu pluku 36, s kterým odjel na ruskou frontu. Zde 9. května 1915 u Sinkova přeběhl do ruského zajetí a 3. ledna 1916 se přihlásil do Československých legií. V letech 1916 až 1921 pak bojoval v Československých legiích v 1. československém střeleckém pluku. Podobně jako mnozí jiní legionáři přestoupil na pravoslaví, a v souvislosti s tím přijal jméno Vladimír, pod nímž byl uveden v dokumentaci legií. V bojích byl několikrát raněn a několikrát vyznamenán (získal Vojenský řád sv. Jiří III. a IV. stupně a Kříž sv. Jiří, tzv. „Georgijevský kavalír“, všech 4 stupňů). Bojoval v bitvách u Zborova, u Bachmače a na transsibiřské magistrále.
Po návratu do Československa demobilizoval, ale již 6. února 1920 se stal štábním kapitánem pěchoty Československé armády. V roce 1922 absolvoval granátnický kurs v Milovicích. Od roku 1923 do roku 1927 sloužil u dělostřeleckého útvaru v Českých Budějovicích a od roku 1927 do roku 1928 v Jindřichově Hradci. Od 1. dubna do 2. listopadu 1928 byl na neplacené dovolené kvůli nemoci matky.
Od roku 1928 Mašín sloužil u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Ruzyni do roku 1939 ve funkci zástupce velitele pluku, v roce 1938 zatímně pověřeným velením pluku a současně velitel dělostřelectva 2. skupiny, do níž byl pluk začleněn v době branné pohotovosti státu. 18. června 1929 se oženil se Zdenou Novákovou, s níž měl tři děti: Ctirada narozeného 1930, Josefa narozeného 1932 a Zdeňku narozenou 1933.
14. března 1939 byl Mašín suspendován a obžalován pro vzpouru, když se odmítl podrobit rozkazu neklást odpor okupantům (v rozporu s rozkazem vrchního velení zamýšlel vyhodit do povětří sklad zbraní v ruzyňských kasárnách, tak aby nepadly do rukou Němců, a neváhal fyzicky inzultovat nadřízené, kteří mu v jeho úmyslu bránili). Po obsazení Československa nacistickým Německem se pokoušel o sabotáže, zprvu samostatně, později v rámci odbojové organizace Obrana národa. Společně s pplk. Josefem Balabánem a škpt. Václavem Morávkem vytvořil zpravodajskou skupinu Tři králové. Pomocí velké sítě spolupracovníků členové skupiny sbírali významné informace, které potom předávali vysílačkou československé exilové vládě do Londýna. Kromě toho shromažďovali zbraně a prováděli sabotáže. Podle některých svědectví se Mašín podílel na vydávání ilegálního časopisu V boj.
Mašín byl zatčen gestapem v podvečer 13. května 1941 po přestřelce v domě ve druhém patře v ulici Pod Terebkou, dnešní Čiklova 19, v Praze-Nuslích (byl to ilegální byt Morávka). Tehdy vysílali pplk. Josef Mašín, škpt. Václav Morávek a četař František Peltán důležitou depeši pro Londýnskou exilovou vládu. Krátce po prvních odvysílaných větách se ozval zvonek. Za dveřmi byla početná přepadová skupina pražského gestapa. Všichni tři začali urychleně ničit veškeré depeše a vysílačku, ba dokonce stihli ještě odvysílat zprávu o své tragické situaci. Mašín se rozhodl proti gestapákům bránit. Prudce rozrazil dveře a vystřelil na prvního gestapáka nejblíže dveřím, byl to jistý úředník Mischke. Toho zasáhl do břišní oblasti. Mezitím Mašína kryl střelbou ze dveří Morávek. Tomu se však naneštěstí vzpříčil náboj v hlavni. Toho využil další gestapák, který Mašína postřelil, ten se skácel na rohožku. Okamžitě se na něj několik gestapáků vrhlo. Při rvačce upadl Mašín ze schodiště a při pádu si zaklínil nohu mezi zábradlí, což zapříčinilo její zlomení v bérci. Mašín se ještě pokusil zastřelit, v tom mu však bylo zabráněno. Zbraň však pevně svíral v ruce a teprve, až když mu gestapáci prostřelili zápěstí, jeho sevření povolilo. Ve vážném stavu byl Mašín převezen sanitkou do SS lazaretu v Podolí. Morávek ještě stihl přirazit dveře gestapákům před nosem. Ti dveře rozmlátili sekyrou. Morávkovi s Peltánem nezbývalo než spustit se po tenkém ocelovém laně, které jim sloužilo jako uzemnění pro vysílačku, z okna dolů. Peltán si při doskoku těžce pohmoždil obě nohy a Morávek si o uzlík na lanu nařízl prst, který si později musel uříznout.
Po zatčení byl Mašín při výsleších krutě mučen – přesto byl jedním z mála zatčených, kdo se v Petschkově paláci s gestapáky pral, při jednom výslechu „složil“ k zemi gestapáka Paula Adama Soppu, který byl vyhlášeným surovcem. Gestapáci k němu pak chodili minimálně po dvou a k výslechu byl přiváděn ve svěrací kazajce. V době Mašínova pobytu v lazaretu v Podolí se Morávek několikrát pokusil o jeho vysvobození. Chtěl pro něj poslat sanitní vůz. Den předtím, než měla sanitka přijet, se Mašín pokusil skleněnou nádobou omráčit spícího gestapáka, který jej hlídal u jeho nemocničního lůžka. Mašín ale za tu dobu, kdy byl v lazaretu, patřičně zeslábl a neměl dostatečnou sílu na úder. Gestapáka pouze vzbudil a ten Mašína následně zpacifikoval. Za tento pokus o vzpouru si Mašín vysloužil přeložení na Pankrác, takže se pokus o jeho osvobození nezdařil. Morávek učinil ještě několik pokusů, avšak všechny selhaly. Pokusil se přesvědčit velení v Londýně, aby britská strana vyměnila dva zajaté německé důstojníky za Mašína a Balabána. Avšak Londýn se k tomu nevyjádřil. Mašín se v cele neúspěšně pokusil o sebevraždu tak, že se vrhl hlavou na topení. Hlavu si rozrazil, ale úraz nebyl smrtelný. Podruhé se pokusil si prokousnout tepnu, ani to se mu nepodařilo. Během ročního pobytu na Pankráci a po četných krutých výsleších zcela ztratil svou lidskou podobu – přišel o všechny vlasy a tělo mu pokrývaly hnisavé rány. Gestapáci mu dokonce ukázali jeho ženu, se kterou bylo rovněž surově zacházeno. Také k němu přivedli zmučeného Balabána. Traduje se, že Mašín ani přes toto nic na své spolupracovníky nevyzradil. Z nalezených záznamů výslechů ale vyplývá, že tomu tak nebylo. Když byl 27. května 1942 v Praze proveden atentát na Reinharda Heydricha, chtělo po Mašínovi gestapo, aby atentát odsoudil. Mašín prohlásil, že lituje toho, že Heydricha nemohl zabít on sám. 30. června 1942 byl odsouzen stanným soudem k trestu smrti a na Kobyliské střelnici v Praze popraven. Pouta Josefu Mašínovi popravčí odmítl sejmout a podle výpovědi svědků se hrdě postavil do pozoru vzdor svým spoutaným pažím a zvolal: „Ať žije Československá republika!“
Zdroj: Wikipedie, AVOS