Pavel Choc

*22. srpen 1908 - †11. leden 1981

Narodil se v rodině JUDr. Václava Choce, právníka a českého politika, spoluautora Manifestu České moderny, poslance zemského sněmu a říšské rady za českou stranu národně sociální. Václav Choc spolupracoval s T. G. Masarykem v přípravách protihabsburského odboje na počátku první světové války. Za tuto činnost byl odsouzen vojenským soudem k šestiletému vězení, z něhož ho vysvobodil rozpad Rakousko-Uherska a vznik samostatného Československa v říjnu 1918. Po válce se však s T. G. Masarykem názorově neshodl a rozešel se i s národně sociální stranou. To se nepříznivě odrazilo na osudech a hmotném postavení rodiny.

Po maturitě na reálném gymnáziu absolvoval Pavel Choc v roce 1932 filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Po krátkém působení v archívu Památníku osvobození v Praze nastoupil náhradní vojenskou službu v r. 1932 v Mostě. Do jeho dalších osudů zasáhla nacistická okupace českých zemí a druhá světová válka. Ze školských služeb byl v roce 1942 propuštěn pro rasový původ své matky, která zahynula v roce 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi. Od počátku okupace se Pavel Choc podílel na protifašistické odbojové činnosti, která vyvrcholila po vypuknutí Slovenského národního povstání 29. srpna 1944. Přes hrozbu trestu smrti za přechod slovenských hranic přešel na Slovensko a vstoupil do partyzánského oddílu Jana Žižky ve Štiavniku, jemuž velel parašutista poručík Janko Ušiak. Pavel Choc se záhy stal členem štábu oddílu, který v bojích přešel přes Javorníky do Beskyd a rozrostl se v 1. partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova, nejsilnější a nejvýznamější partyzánský útvar v českých zemích. Z bojů s okupanty nevyřadilo Pavla Choce ani těžké onemocnění v listopadu 1944; po uzdravení pokračoval v boji až do úplného osvobození vlasti. Měl vazby i na odbojovou skupinu VELA. Za svou protifašistickou odbojovou činnost byl vyznamenán čs. válečným křížem 1939, Řádem slovenského národního povstání 2. tř., čs. medailí Za chrabrost a dalšími československými i spojeneckými vyznamenáními. Pod vlivem zážitků z okupace a protifašistického odboje se stal členem KSČ.

V následujících letech pracoval opět ve školství. Nejdříve působil jako ředitel gymnázia, pak byl krajským školním inspektorem a po¬sléze pracovníkem ministerstva školství. K vlastenecké výchově mládeže přispěl podílem na zpracování několika hodnotných učebnic dějepisu. Působil i ve Vojenském historieckém ústavu.

Zdroj: Historie a vojenství 5/91, AVOS