Ladislav Rutar
*26.4.1889 v obci Malá Lhota, politický okres Boskovice - ?
Československý voják, legionář a odbojář.
Od roku 1900 studoval na českém gymnáziu v Boskovicích, kde 18.7.1908 složil maturitní zkoušku. Následně byl v letech 1908 až 1912 posluchačem fakulty věd právních a státních C. k. české Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze. Příslušné státní zkoušky složil 15.10.1910 (historickoprávní), 22.11.1912 (judicielní) a 4.7.1913 (státovědeckou). K výkonu vojenské základní služby byl jako tzv. jednoroční dobrovolník povolán v říjnu 1913, přičemž sloužil u pěšího pluku 8 v Brně. Po vypuknutí I. světové války odešel koncem července 1914 se svým mateřským plukem jako velitel družstva 4. polní roty na ruskou frontu. Počátkem září byl v bitvě u Tomašova zraněn do nohy a následně se léčil ve vojenské nemocnici na Konopišti a v místě svého bydliště. Na frontu se vrátil koncem listopadu 1914 a ve funkci velitele čety byl zařazen u 7. polní roty svého pluku. V dubnu 1915 se stal podporučíkem. Do ruského zajetí se dostal v polovině května 1915 a až do července 1916 setrval v různých zajateckých táborech. Poté vstoupil do I. srbské dobrovolnické divize a s jejím 1. pěším plukem prodělal bitvu u Kokardže, v jejímž průběhu byl dvakrát zraněn. Proto od září 1916 do června 1917 prodělal další léčení, tentokrát ve vojenské nemocnici v Oděse. Po uzdravení byl nejprve přidělen k velitelství divize a v listopadu 1917 k jejímu 3. pěšímu pluku. Bojů se již nezúčastnil a v květnu 1918 odjel do francouzského Cognacu, kde probíhalo formování čs. legionářských jednotek. Po svém příjezdu do Francie byl jako čerstvě povýšený poručík pověřen funkcí pokladníka u velitelství našich jednotek. V září 1918 následovalo přemístění do Itálie a služba vojenského soudce u 6. čs. pěší divize, reorganizované v polovině listopadu na Čs. armádní sbor v Itálii. Do Československa se vrátil na sklonku roku 1918.
Jeho prvním služebním působištěm ve vlasti se stalo Uherské Hradiště, když byl počátkem ledna 1919 jmenován vojenským soudcem u velitelství armádního sboru generála Podhajského. Po jeho rozformování zůstal v posádce a zastával funkci správce brigádního soudu. V březnu 1919 dosáhl hodnosti kapitána a v červnu téhož roku byl přidělen k soudu 2. pěší divize do Kremnice, redislokované po krátké době do Banské Bystrice. V lednu 1920 následovalo přemístění k soudu 1. pěší divize do Prahy. Vzhledem ke složení předepsané vojenské soudcovské zkoušky byl v březnu 1920 převeden do stavovské kategorie důstojníků justiční služby. O rok později následovala promoce na doktora práv a v červnu 1921 přešel k vojenské prokuratuře v Praze. V prosinci 1921 se stal štábním kapitánem. V únoru 1922 byl přeložen k Nejvyššímu vojenskému soudu, u něhož působil nejprve jako II. sekretář a od března 1925 jako I. sekretář. V prosinci 1922 byl povýšen na majora a v dubnu 1930 na podplukovníka. U Nejvyššího vojenského soudu setrval až do února 1934, kdy se stal přednostou divizního soudu v Praze. V prosinci 1936 se vrátil na své původní působiště a v polovině února 1938 byl ustanoven do funkce rady Nejvyššího vojenského soudu, v níž byl zařazen i v průběhu mnichovské krize. Hodnosti plukovníka dosáhl v lednu 1937. Službu v čs. armádě přerušil v důsledku německé okupace a následného rozpuštění čs. armády.
Po odchodu z armády se zapojil do protifašistické činnosti v rámci odbojové organizace „Obrana národa“, přičemž se podílel zejména na organizovaní odchodů našich občanů do zahraničí a získávání zpravodajských informací. Po vypuknutí II. světové války byl jako tzv. čestné rukojmí zatčen a vězněn na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu. Podle našich poznatků měl vazby na organizaci Avala - Modrý kruh. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu byl v listopadu 1940 propuštěn. I přes prožité věznění ve své odbojové činnosti pokračoval a zaměřil se především na spolupráci při vydávání ilegálních tiskovin a podporu rodinných příslušníků zatčených odbojářů.
Po skončení války se vrátil k Nejvyššímu vojenskému soudu a na počátku září stanul v jeho čele jako zatímní prezident. V říjnu 1945 byl povýšen na generála justiční služby (s účinností a pořadím k 1.8.1945). Od ledna 1946 se definitivně stal prezidentem Nejvyššího vojenského soudu. V říjnu téhož roku dosáhl hodnosti generála šéfa justiční služby (s účinností a pořadím k 1.5.1943, přičemž mu bylo pořadí a účinnost povýšení na generála justiční služby upraveno na 1.5.1940). V čele Nejvyššího vojenského soudu působil až do dubna 1949. Vzhledem ke svému stáří byl 1.5.1949 přeložen do výslužby.
Generál Ladislav Rutar byl nositelem celé řady vyznamenání. Z našich lze uvést Čs. válečný kříž 1914–1918 (vyznamenán v roce 1918 a 1919), Čs. revoluční medaili (1922), Čs. medaili vítězství (1923) nebo Čs. válečný kříž 1939 (1946). Ze zahraničních je možné se zmínit o Řádu rumunské koruny – stupeň rytíř (1917), srbské Stříbrné medaili „Miloše Obiliče“ (1919), italském pamětním kříži „Merito di guerra“ (1919), rumunském pamětním kříži „Crucea comemorativa“ (1920), italských medailích „Fatique di guerra“ (1921) a „Unita d´Italia“ (1922), srbské medaili „Spomenica na rat 1914–1918“ (1923), francouzské pamětní medaili na Velkou válku „Medaile comemorativa francaise de la grande quera“ (1926) nebo o rumunských řádech Sv. Stanislava III. třídy a Sv. Sávy IV. stupně (1928) či Řádu rumunské koruny – stupeň důstojník (1929).
Zdroje:https://armada.vojenstvi.cz/vase-dotazy/78.htm, ABS, AVOS