Otakar Batlička
12. března 1895 Královské Vinohrady – 13. února 1942 Mauthausen
Československý radioamatér (volací značka OK1CB), světoběžník, spisovatel a bojovník proti nacismu. V rané dospělosti několik let cestoval po světě. Jeho putování se stalo podkladem pro částečně autobiografické dobrodružné povídky pro mládež, které publikoval v časopise Mladý hlasatel. Ztvárnil v nich zčásti své vlastní zážitky, především do nich však s velkou volností přepsal vyprávění lidí, se kterými se setkal. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stal členem Obrany národa - Východ, pro niž jako zdatný radiotelegrafista obstarával spojení se sovětskou zpravodajskou službou NKVD, resp. "Moskvou". Po zatčení byl nakonec uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde zahynul; příčina jeho smrti není zcela jasná. O jeho mládí se traduje řada smyšlených, tzv. batličkovských legend.
Narodil se jako syn úředníka z pražských plynáren. Brzy v dětství mu zemřela matka a otec na něj pravděpodobně neměl příliš času. Jako kluk měl Batlička každopádně jeden problém za druhým. Neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil. Poctivým srovnáváním dobových dokumentů bylo nicméně doloženo, že není pravda, že by Otakar Batlička ještě někdy před plnoletostí utekl na několik let do světa, jak se o něm traduje. Cestu do zahraničí ve skutečnosti podnikl až v dospělosti.
Navzdory legendám se po návratu z cest po světě rychle dostal do svízelné životní situace. Neměl maturitu a těžko hledal práci. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, nakonec si otevřel vlastní soukromou školu boxu, kde byl instruktorem. Údajně získal vavříny ve střelbě, závodil na motorce. Na jedné výstavě v Nuslích se později seznámil s radiotelegrafií. Znovu tak začal cestovat, tentokrát jen éterem na vlnách, ale zato po celé planetě. Mezi smyšlenky patří, že by se spojil s Nobileho vzducholodí (v době jejího letu se radioamatérství ještě nevěnoval) a podobné velikášské kousky, které opět zmiňují batličkovské legendy. Batlička pracoval jako obyčejný řidič pražské tramvaje a pomalu se z něj stával usedlý pán.
Na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století se Batlička stal prvně výrazně populární mezi českou mládeží, a to díky psaní dobrodružných povídek, které mu vycházely v časopise Mladý hlasatel, vydávaném koncernem Melantrich. V redakci měl společnou kancelář s Jaroslavem Foglarem.
V období nacistické okupace se Batlička jako radiotelegrafista zapojil do činnosti ilegální skupiny Obrana národa - Východ, konkrétně na spojení s Moskvou. Na podzim roku 1941 došlo k odhalení a zatčení jejích členů. Byl vyslýchán, vězněn ve věznici na Pankráci, v Terezíně, a poté jej čekal už koncentrační tábor Mauthausen. Podle oficiálních záznamů Batlička zemřel v roce 1942. Podle svědectví tehdejších vězňů a poválečných vyšetřování o činnosti v táboře se předpokládá, že jako ostatní vězňové zemřel benzinovou injekcí do srdce, rukou nacistického lékaře Eduarda Krebsbacha nebo některého z jeho pomocníků, některé zdroje uvádí i zastřelení.
Existuje nedoložená verze, podle níž Batlička úspěšně utekl z Mauthausenu. Následně se však měl omylem střetnout s pancéřovou divizí SS a být zastřelen na útěku. Vzhledem ke všem souvislostem je třeba tuto verzi považovat za nepravdivou. O podobném incidentu se v dokumentech koncentračního tábora nenašla zmínka a přeživší vězňové považovali tento příběh za nesmysl.
Jako téměř zapomenutého autora objevil Batličku pro socialistickou veřejnost v polovině šedesátých let 20. století Petr Sadecký, který se od mládí zajímal o kresby Konečného, Buriana a dalších tradičních ilustrátorů dobrodružných knih. To Sadeckého také přivedlo k zájmu o dílo Jaroslava Foglara, které v polovině šedesátých let pomáhal znovu propagovat. Následně Sadecký svůj zájem nasměroval na již téměř zapomenutého Batličku. Po domluvě s vdovou po Batličkovi sehnal vhodného editora, který původní povídky z přelomu třicátých a čtyřicátých let přepracoval. Výsledkem byla kniha Na vlně 57 metrů a po jejím úspěchu následovaly další. Ukázalo se, že Batličkovy knihy vlastně ani nejsou nijak odlišné od ostatních státem tolerovaných indiánek. Některé Batličkovy tituly díky tomu mohly vyjít i v době pozdější normalizace.
Vedle jednoznačného přínosu zanechal kontroverzní Sadecký i na Batličkově osobě svůj neblahý stín. Aby totiž zvýšil zájem veřejnosti o pozapomenutého autora, vytvořil okolo Batličkova mládí obrovskou legendu, složenou z údajných dobrodružství samotného Batličky. Dodnes se dokonce v některých ohledech nepodařilo úplně přesně odhalit, co vše je v Batličkově posmrtném životopise mýtus a co je pravda. Sadecký totiž svými mystifikacemi o Batličkově dobrodružném mládí hojně zásobil dobová periodika a propašoval je i do záložek a doslovů knih s Batličkovými povídkami.
Ukázkovým příkladem rozšířenosti těchto mystifikací je i vážně míněné přetištění některých z nich v prestižní vědecké revue Vesmír. Existenci přinejmenším některých dávno překonaných legend z marketingových důvodů podporuje i vydavatel nového knižního vydání Batličkových povídek.
Jeho povídky byly také zpracovány jako dramatizace Českého rozhlasu Praha v rámci pořadů Rádio na polštář a Domino, namluvil je Stanislav Oubram a pro rozhlas upravil Eduard Kára.
Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán válečným křížem in memoriam tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou. Jeho pamětní deska je umístěna v Čiklově ulici na domě číslo 7 v Nuselském údolí v Praze.