Jindřich Bombera
* 29.8.1897 Jesenec (okres Prostějov) – † 24.1.1945 Vratislav
Československý legionář, četník a odbojář.
Do první světové války narukoval jako poručík 3. pěšího pluku.
Zajat: 31. 8. 1915, Děražno. Přihlášení do legií: 6. 8. 1917, Borispol.
Do čs. legie v Rusku zařazen 6. 8. 1917, 6. střelecký pluk, poručík. Konec v legiích 8. 1. 1921, poslední útvar: arm. int., poslední hodnost: kapitán. Poté sloužil v čs. armádě. Legionářské potvrzení č. 46 717.
Do protinacistického odboje se zapojil od počátku okupace (pomoc při ukrývání zbraní a munice na některých četnických stanicích). Stal se jedním ze zakladatelů ilegální organizace „Národní výbor“, v jejímž župním vedení v Olomouci měl na starosti přípravu četnictva na ozbrojené střetnutí s nacisty. Zatčen byl 11. 12. 1943, vězněn v Olomouci, Brně v Kounicových kolejích a ve Vratislavi, kde byl Lidovým soudem 19. 7. 1944 odsouzen k trestu smrti. V odboji spolupracoval a spolu byl popraven s Josefem Klačánkem.
Zpracovat....
Nejvýznamnějším představitelem četnictva na Olomoucku, který stál za oběma velkými odbojovými akcemi, je Jindřich Bombera. Tento četnický důstojník se narodil 29. 8. 1897 v obci Jesenec v okrese Litovel jako syn rolníka. Měl 4 sourozence a jeho strýcem byl generál monsignore Th. Dr. Josef Bombera, první biskup čs. armády (4. 12. 1870 – 2. 1. 1927), pro vojenskou kariéru měl tedy rodinné předpoklady. Navštěvoval měšťanskou školu v Konici, českou vyšší reálku v Prostějově a v letech 1912-1915 rakouskou kadetní školu pro pěchotu v Brně, kterou absolvoval s prospěchem velmi dobrým. Po vyřazení byl 15. 3. 1915 odveden a odeslán s 3. pěším plukem na frontu jako praporčík. U Děražna se 31. 8. 1915 dostal do ruského zajetí, ve kterém 1. 7. 1917 v Zadonsk Voroněž podává přihlášku do legií. Do legie vstoupil 6. 8. 1917 v Borispolu a byl přidělen k 6. střeleckému pluku, 12. rotě jako velitel půlroty. V prosinci 1917 byl přeložen ke 2. záložnímu pluku, kde vykonával funkci velitele 6. roty. V červenci 1918 byl 2. záložní pluk přejmenován na 10. střelecký pluk a Jindřich Bombera byl jmenován velitelem pěší výzvědné roty. O měsíc později byly všechny části 10. stř. pl. na rozkaz velitele východního vladivostockého oddílu rozpuštěny a při tom byl tehdejší poručík Bombera zařazen k intendantstvu východního oddílu. Od 1. dubna 1919 vykonával funkci pomocníka správce centroskladu výstroje a výzbroje, zde jej zastihlo povýšení na kapitána a zde také zakončil svoji legionářskou kariéru. Do vlasti byl evakuován transportem č. 32 lodí Thomas, která vyplouvala z Vladivostoku 21. 6. 1920, a po téměř dvou měsících cesty se 14. 8. 1920 ocitl na půdě nové republiky. Po návratu do vlasti nastoupil tříměsíční řádnou dovolenou a ke dni 8. 1. 1921 byl přijat do svazku důstojníků z povolání, což je také den jeho vyřazení z legií. Za svou činnost během první světové války obdržel Čs. válečný kříž 1914-1918, Čs. revoluční medaili, Medaili vítězství a Řád sokola.
K četnictvu nastoupil 9. 4. 1921 k ZČV pro Čechy, kde krátce působil u velitelství ČO Kladno než byl 3. 10. 1921 odvelen do IV. informačního kurzu pro důstojníky správní v Praze, jenž absolvoval s prospěchem velmi dobrým dne 24. 4. 1922. Dalším absolvovaným kurzem byl ekvitační kurz pro důstojníky pěchoty v Brně (1923/24) a konečně ve dnech 2. 6. 1940 až 8. 6. 1940 navštěvoval kurz pro dopravu v Brně.
Po ukončení informačního kurzu pro důstojníky správní byl kapitán Bombera zařaděn k ZČV pro Moravu jako velitel ČO č. 16 v Prostějově. Tuto funkci vykonával do září 1923, kdy byl jmenován pobočníkem exponovaného četnického důstojníka štábního v Brně. 1. 5. 1926 se stal opět velitelem četnického oddělení, tentokrát v Hodoníně; zde jej ještě ve stejném roce zastihlo povýšení na štábního kapitána (povýšen s účinností od 2. 12. 1926 a hodnostním pořadím 28. 10. 1924) a o pět let později i na majora četnictva (1. 1. 1931). Dalším služebním působištěm se stalo Uherské Hradiště, kde od 1. 3. 1931 vykonával opět funkci velitele četnického oddělení. Vedl zde mimojiné pátrání po vrahovi vrchního strážmistra Ondřeje Sitka a strážmistra Jaroslava Svobody ze stanice Velehrad, kteří byli zavražděni nádeníkem bez zaměstnání Františkem Ondrášem ze Zlechova.
Na vlastní prosbu a útraty byl k 1. 2. 1934 přemístěn k vedení četnického oddělení v Olomouci. Tuto funkci vykonával úspěšně a zodpovědně kromě dvou krátkých přerušení během zářijové mobilizace roku 1938 (27. 9. - 16. 10. u velitelství IV. sboru jako polní četnický důstojník) a odborného kurzu pro dopravu v Brně (2. 6. 1940 – 8. 6. 1940) až do roku 1941, kdy byl přemístěn k ZČV Praha do funkce II. důstojníka správního u velitelství ČO v Písku a kde však byl záhy ke dni 31. 8. 1941 penzionován. V kvalifikační listině se o něm nadřízení vyjadřovali jako o pevné povaze, energickém, důsledném a rozvážném důstojníkovi.
Hned po vzniku Protektorátu se zapojil do odboje, když s jeho tichým souhlasem jemu podřízení četníci ukrývali na Olomoucku zbraně pocházející z výzbroje praporu SOS, přičemž i on sám odvezl z četnické stanice Příkazy jeden kulomet vz. 26, který pak ukryl v kanceláři štábního strážmistra Toncra. Později se této zbraně zbavil, zatím není jasné, zda ji předal odboji nebo – jak uváděl u výslechu Gestapa – ji hodil do opuštěné štoly u obce Ponikev.
Když se během roku 1943 začala na Olomoucku formovat ilegální organizace zvaná „Národní výbor“, byl to právě Jindřich Bombera, který se stal její významnou tváří a organizátorem.
Gestapu však Národní výbory nezůstaly utajeny, a když se v prosinci 1943 rozhodlo zakročit, patřil Jindřich Bombera mezi první zatčené (11. 12. 1943) - Gestapo si pro něj přijelo přímo do jeho domku na Nové Ulici. Po výsleších v Olomouci jeho cesta vedla pravděpodobně přes Brno do Vratislavi, kde se 19. 7. 1944 konal soud, který jej odsoudil k trestu smrti. Byl to druhý proces s četníky z Olomoucka a okolí, kteří se zapojili do skrývání zbraní nebo organizace Národních výborů; další soudy probíhaly v následujících dnech. Situaci ve vratislavské věznici přibližuje poválečný dopis vrchního strážmistra Františka Jaitnera vdově po štábním strážmistru Tomáši Kelnarovi: „Já jsem byl po odsouzení na oddělení A I. On (T. Kelnar – pozn. autora) byl na témže oddělení, avšak v III. poschodí, cela 90. Major Bombera byl na témže oddělení, cela 98. Chodil jsem k nim denně. Totiž oni drali peří a já jsem chodil k vězňům odsouzeným na smrt a sedrané peří jsem od nich odebíral a nové peří ke draní jsem jim přiděloval. Mám před sebou stále jejich obraz. Jak to prožívali, mohl bych Vám říci jen ústně. Myslím, že na papíře by se to nedalo jak vylíčit.“
S postupující frontou svitla odsouzeným naděje, že od vykonání trestu bude upuštěno, zvlášť když ve vratislavské věznici byla slyšet děla z fronty. Bohužel nestalo se tak, při evakuaci věznice zůstalo na místě 40 vězňů odsouzených k smrti a 24. 1. 1945 byli. Oběti této popravy byly v roce 1946 exhumovány a převezeny na Ústřední hřbitov v Brně, kde jsou uloženy k věčnému odpočinku.
K vyznamenáním za činnost během první světové války přibyla po válce tato ocenění:
- Československý válečný kříž 1939 (in memoriam)
- Pamětní odznak druhého národního odboje (in memoriam)
- Pamětní kříž věrnosti (in memoriam)
- Povýšení do hodnosti plukovníka četnictva (in memoriam)
Bohužel ani poválečné osudy jeho nejbližších nebyly nejlepší: z jeho čtyř dětí se nejstarší syn Josef utopil ve 26 letech v pískovně Poděbrady, další dva synové emigrovali během komunistického režimu do Francie a Kanady, takže vdova Marie zůstala v Olomouci pouze s nejmladší dcerou. Plukovník i. m. Jindřich Bombera patří mezi nejvýznamnější představitele odboje z řad příslušníků bezpečnostních sborů a jeho statečné chování za první i druhé světové války může být vzorem pro každého z nás. Jeho památka je připomenuta na již vzpomínaném Ústředním hřbitově v Brně a pamětní deskou v jeho rodišti – Jesenci u Konice.
Zdroje
VANĚČEK Jiří, Četnictvo na Olomoucku v létech 1918-1945
Zdroj: ABS -W.Zimmerman, Wochian
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=4922