Otto Viktor Wagner
*28. března 1902 Smíchov – †20. května 1974 Jihlava
Československý voják známý především svým působením ve francouzské Cizinecké legii v době druhé světové války.
Narodil se jako prvorozený syn profesora státní průmyslové školy PhDr. Oktaviána Wagnera a jeho manželky Emilie, rozené Krütznerové. V letech 1912–1920 byl studentem reálného gymnázia v Berouně, kde 3. 7. 1920 maturoval. Na podzim 1920 pokračoval na přání poručníka (otec mu v roce 1919 zemřel) ve studiu na právnické fakultě UK v Praze a současně v letech 1920–1921 navštěvoval roční obchodně-dopravní kurs pro abiturienty při obchodní akademii Karlíně (nyní Praha).
V létě 1921 studia zanechal a ve školním roce 1921–1922 působil jako zatímní učitel na měšťanské škole ve Zdicích. Hned první možnosti, která se mu naskytla, využil k tomu, aby se mohl stát vojákem z povolání, po čemž od dětství toužil. Poté co byl 16. 3. 1922 odveden, přihlásil se ke studiu na VA v Hranicích, kam byl také 30. 8. 1922 na základě složených přijímacích zkoušek přijat. Dne 1. 10. 1922 byl prezentován ve VA jako vojenský akademik a po absolvování I. ročníku odeslán jako frekventant do Ecole Spéciale Militaire v Saint Cyru ve Francii.
Po ukončení prvního roku studia byl dnem 15. 8. 1924 jmenován por.pěch., formálně vtělen ke košickému pěšímu pluku 32, a následně opět odeslán do Saint Cyru, kde absolvoval II. ročník. Po návratu do ČSR nastoupil 1. 9. 1925 k pěšímu pluku 18 v Plzni, kde poté konal službu až do poloviny září 1925 a postupně prošel funkcemi velitele pěší a kulometné roty a plynového důstojníka praporu (od 5. 4. 1926 byl přidělen k II./18. pěšímu praporu sídlícímu v posádce Tachov). V mezidobí absolvoval v roce 1926 pyrotechnický kurs v Plzni. Od 16. 9. 1928 do 14. 4. 1931 působil u Instrukčního praporu v Milovicích, a to jako velitel kulometné čety, zbrojní důstojník praporu a instruktor v poddůstojnické škole (od 1. 4. 1929 jako npor).
Dnem 15. 4. 1931 nastoupil službu u horského praporu 9 (začleněného 15. 9. 1933 do horského pěšího pluku 3) v Podolinci, kde působil nepřetržitě až do poloviny září 1936. Zde se 1. 10. 1932 dočkal povýšení do hodnosti kpt. a postupně vystřídal funkce velitele kulometné a minometné čety RDZ, pěší, kulometné a technické roty a nakonec opět plynového důstojníka a velitele poddůstojnické školy pěchoty. V mezidobí absolvoval v roce 1933 nejdříve minometný kurs v Plaveckém Podhradí a později kulometný kurs v Milovicích.
Dne 15. 9. 1936 byl přemístěn k horskému p. pl. 1 do Dolního Kubína, kde poté konal službu až do okupace a vzniku samostatného Slovenska (od 1. 4. 1937 jako škpt.). I zde prošel mnoha funkcemi. Nejdéle působil jako velitel pěší a kulometné roty, byl však i velitelem roty doprovodných zbraní, velitelem poddůstojnické školy pro kulometníky, velitelem kursů pro mužstvo „ZÚ“ (zvláštní účely – vybrané mužstvo pro pevnostní jednotky), chemickým důstojníkem pluku, velitelem CPO, zbrojním důstojníkem, správcem vojenského zátiší a instruktorem předvojenské výchovy.
V mezidobí byl od 13. 9. do 7. 10. 1936 frekventantem armádního střeleckého kursu, jehož praktická část probíhala nejprve v Milovicích a poté v Plaveckém Podhradí a v roce 1938 absolvoval třítýdenní kurs se skutečnými bojovými chemickými látkami (yperit) na Smrekovici na Slovensku. Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 vykonával v rámci svého mobilizačního zařazení od 24–9. do 15. 12. 1938 funkci velitele 12. /1. horské roty (kulometné) na polských hranicích v prostoru Horní Orava.
V březnu 1939 se zúčastnil vojenských opatření proti slovenským separatistům (tzv. Homolův puč). Po vzniku samostatného Slovenska byl vyhoštěn a 27. 3. 1939 se vrátil zpět do Čech, ale bezprostředně poté začal hledat možnosti odchodu za hranice a vstupu do francouzské armády. Již 18. 5. 1939 opustil Prahu a o tři dny později překročil společně s manželkou a svými bývalými podřízenými por.pěch. Oldřichem Pechalem (pozdější velitel paraskupiny ZINC) a por.pěch. Bohumilem Vazačem (vedle Wagnera byl jedním ze čtyř Čechů, kteří byli vyznamenáni francouzským Řádem Osvobození) ilegálně hranice do Polska.
Až do května 1939 působil na čs. konzulátu v Krakově, kde se dal k dispozici čs. zahraničnímu odboji. Z Polska byl odeslán do Francie, kam dorazil 206. 1939 a podal si žádost o přijetí do francouzské armády. V mezidobí byl přidělen na čs. vyslanectví v Paříži, kde působil jako pomocník čs. vojenského atašé plk.gšt. Václava Kaliny (podílel se na překladech vojenských předpisů, tabulek válečných počtů apod.). Dnem 17. 8. 1939 byl v hodnosti kpt. převzat do francouzské koloniální pěchoty a měl odjet do Dakaru, ale po vypuknutí druhé světové války byl dán dnem 2. 9. 1939 k dispozici čs. konzulátu v Marseille, kde působil jako přednosta tamní vojenské kanceláře (předsedal odvodním komisím, organizoval transporty z Bejrútu do Agde).
Dnem 1. 12. 1939 se stal velitelem I. praporu čs. pěšího pluku 2 v Agde, kde současně vykonával funkci velitele divizního zdokonalovacího kursu pro důstojníky. Jako takový byl na jaře 1940 frekventantem francouzského kursu pro velitele praporů v Mourmelonu. Ve funkci zástupce velitele I./2. pěšího praporu se v červnu 1940 zúčastnil bojů s Němci na západní frontě. Po francouzské kapitulaci byl evakuován do Británie, kam připlul 12. 7. 1940. Zde byl po vzniku 1. čs. smíšené brigády začleněn do tzv. velitelské zálohy, kde od 1. 9. do 2. 11. 1940 zastával funkci zástupce velitele kulometné čety. Dnem 3. 11. 1940 byl přeložen k náhradnímu tělesu jako nezařazený za účast v akci „28 českých pánů“, 16. 11. 1940 neoprávněně propuštěn mimo činnou službu a vyhoštěn mimo prostor dislokace čs. vojenských jednotek (přeložení mimo činnou službu bylo 26. 11. 1940 zrušeno). Od ledna do dubna 1940 internován v Leamingtonu a očekával soudní vyřízení svého případu.
Dnem 16. 4. 1941 byl v hodnosti kpt. přejat se svolením prezidenta republiky do armády Svobodných Francouzů (Forces Francaises Libres – FFL). Byl přidělen ke II. praporu 13. polobrigády Cizinecké legie, s nímž se jako velitel roty zúčastnil v roce 1941 policejních operací v poříčí Eufratu a na iráckých hranicích. V lednu 1942 odejel s 13. polobrigádou do pouště v Libyi, kde se výrazně vyznamenal v bojích o obklíčený Bir Hakim. Poté se stal zástupcem velitele II./13. praporu, který byl nasazen do bojů na jižním křídle v bitvě u El Alameinu. Zde v boji o pahorek El Himeimat 24. 10. 1942 utrpěl těžké zranění. Za prokázanou statečnost byl v nemocnici 25. 3. 1943 povýšen na mjr. a přesunut do Británie.
Po propuštění z nemocničního ošetřování působil od 22. 7. 1943 jako instruktor v kursech pro mladší důstojníky ve francouzském výcvikovém středisku v Camberley. Poté byl 26. 9. 1943 opět odvelen do severní Afriky, kde působil jako velitel III./13. praporu Cizinecké legie v Sidi-bel-Abbès až do 7. 4. 1944. Poté se vrátil zpět do Británie, kde v době od dubna do počátku srpna 1944 absolvoval několik speciálních kursů zaměřených na boj v týlu nepřítele (sabotážní kurs, partyzánský kurs a kurs nepřátelského lehkého zbrojního materiálu). Do akce však vysazen nebyl.
Od 14. 11. do 31. 12. 1944 byl zástupcem velitele náhradního tělesa a výcvikového střediska Cizinecké legie v Coulomniers a od 1. 1. 1945 do 30. 5. 1945 byl velitelem polomotorizovaného partyzánského pluku „Foch“ na atlantické frontě. S touto jednotkou se účastnil útoku na Royan a obléhání La Rochelle, kde jej také zastihl konec druhé světové války v Evropě. Stal se jedním ze čtyř Čechoslováků, který byl vyznamenán Řádem Osvobození.
V době od 27. 6. do 15. 7. 1945 působil ve štábu atlantické armády, dnem 16. 7. 1945 byl přeložen zpět k čs. armádě (dle smlouvy mezi čs. vládou a štábem generála de Gaulla) a 25. 7. 1945 se v hodnosti pplk. francouzské armády vrátil do Prahy. Dnem 1. 9. 1945 byl ustanoven velitelem p. pl. 20 v Michalovcích (od 1. 10. 1945 v Prešově) a tuto funkci vykonával až do konce listopadu 1947. V mezidobí byl dvakrát povýšen (1. 8. 1945 na pplk. a 1. 10. 1946 do hodnosti plk.) a v době od 20. 4. do 30. 8. 1946 se v Karpatech zúčastnil bojů s banderovci jako velitel skupiny „Otto“, začleněné do velitelství „Zlato“ a v termínu od 1. 9. 1946 do 31. 1. 1947 absolvoval kurs pro velitele vojskových těles při VŠV v Praze.
Dnem 30. 11. 1947 byl ustanoven velitelem pěšího praporu 68 v Jeseníku, odkud byl 15. 8. 1948 odeslán do Karlových Varů, kde se ujal funkce zástupce velitele 13. brigády. Tu vykonával do 30. 4. 1949, kdy odjel do Olomouce, kde byl ustanoven velitelem motorizované brigády tamního tankového sboru. V mezidobí byl od 16. 9. 1949 do 16. 6. 1950 posluchačem Nejvyšší vojenské akademie v Praze. Dne 1. 4. 1951 byl však přeložen jako politicky nespolehlivý neočekávaně přelomen do výslužby. Pracoval poté jako lesní dělník v Jeseníku.
Dne 28. 3. 1953 byl zatčen a 7. 3. 1954 odsouzen ke dvěma letům ztráty svobody za hromadění zbraní a navádění k pokusu o útěk, jakož i ke ztrátě důstojnické hodnosti. V roce 1954 byl na amnestii z výkonu trestu propuštěn a pracoval jako pomocný dělník na mnoha místech republiky (se zákazem pobytu v Praze). V roce 1962 odešel do starobního důchodu, ale i nadále byl zaměstnán jako brigádník v královédvorských cementárnách v Berouně. Zemřel náhle 20. 5. 1974 v nemocnici v Jihlavě. Dne 15. 5. 1976 byla urna s jeho popelem slavnostně uložena v Památníku Cizinecké legie v Puyloubier ve Francii.
https://www.vhu.cz/otto-viktor-wagner-28-brezna-1902-praha-20-kvetna-1974/
http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/0-let-od-smrti-plk-otty-wagnera-201.html