Vojtěch Bouzek

Narodil se 24. listopadu 1897 v obci Neurazy u Nepomuku. Po absolvování tříleté české obchodní školy pokračovací v Plzni v roce 1913 si užil jen dva roky civilního zaměstnání, neboť byl v říjnu 1915 povolán k zeměbraneckému pluku č. 28, s nímž z Lince odjel již v prosinci téhož roku na ruskou frontu, kde byl 24. června 1916 v boji u Obertyna zajat. V létě 1917 se mu podařilo vstoupit do čs. legií v Rusku.

V Borispolu byl nejprve zařazen k 6. čs. střeleckému pluku „Hanáckému", ale 6. ledna 1918 byl na vlastní žádost převelen k proslulému I. údernému praporu, se kterým se zúčastnil všech těžkých bojů s bolševiky na Sibiřské magistrále.

Do vlasti se vrátil 23. července 1920 v hodnosti poručíka. Rozhodl se zůstat v armádě a sloužil u různých pěších útvarů na Podkarpatské Rusi až do zářijové mobilizace v roce 1938, kterou v hodnosti štábního kapitána pěchoty prožil u 3. (operačního) oddělení 10. pěší divize. Po březnu 1939 zůstal sloužit ve slovenské armádě v Banské Bystrici a Bratislavě a byl dokonce k 17. květnu 1939 povýšen na majora.

V této hodnosti vystupoval v květnu 1945 v době povstání, přestože v československé armádě byl na majora povýšen až v roce 1947 (s účinností pořadí od 1.5. 1944)! Na Slovensku však dlouho jako Čech nevydržel a k 1. lednu 1940 byl ze slovenské armády jako český živel propuštěn.

Po návratu do Prahy pracoval do února 1942 jako úředník Zemského úřadu, kdy byl jako bývalý legionář přeložen do výslužby. Poté pracoval až do konce války jako komerční úředník u firmy architekta Josefa Bohdala.

Jako člena odbojové vojenské skupiny „S“ (Svoboda - mimo jiné František Sazima, Martin Brumla) jej 5. května 1945 Revoluční národní výbor v Praze XVI jmenoval revolučním velitelem Štefánikových kasáren. Vojtěch Bouzek byl však rozporuplnou osobou (po válce čelil obvinění ze servilního přístupu k okupační moci a nevyhnul se vyšetřování kvůli službě ve slovenské armádě, ale v obou případech byl nakonec zbaven obvinění) a projevil to i za povstání, kdy se snažil za každou cenu zbavit vlivu důstojníky vládního vojska v čele s pplk. gšt. Šilhavým, který působil v rámci plánů skupin vojenského odboje „Bartoš" a „Alex".

Bouzkova role v povstání spočívala více v organizování dobrovolníků a chodu kasáren coby důležitého povstaleckého mobilizačního střediska než v bezprostředním velení bojovým jednotkám. Přesto z titulu své funkce patří mezi významné povstalecké velitele.

Po válce zůstal přes všechny zmíněné problémy v armádě, pracoval v řadách osvětových důstojníků a po únoru 1948 byl k 1. dubnu 1948 povýšen na podplukovníka pěchoty a k 31. prosinci 1948 přidělen k X. odboru ministerstva národní obrany. Jeho další osudy se bohužel nepodařilo zjistit.