Antonín Janošík

26. července 1926 v Lidečku, okres Valašské Klobouky, jako jediný syn zemědělců Antonína a Anny, rozené Šťotkové. Měl tři sestry: Annu, Františku a Marii.[1] Po vychození šesti tříd obecné a tří tříd měšťanské školy zůstal u rodičů a pracoval na jejich hospodářství v rodné vsi. Za Protektorátu byl několik měsíců vězněn pro podezření z pytláctví, na konci války se zapojil do partyzánského hnutí, které bylo na moravsko-slovenském pomezí poměrně aktivní. Přes napojení na partyzány, kteří ve většině inklinovali k politice KSČ, zůstával Antonín Janošík stranicky neorganizovaný, navíc v létě 1948 se po dohodě se svým známým[2] rozhodl odejít za hranice, přičemž se chtěl obrátit na strýce žijícího v USA. Na výzvu svého „komplice“ odjel 1. července 1948 společně s ním do Sobotína u Šumperka, kde se tajně formovala skupina lidí připravujících společný útěk do Německa. Hromadný „exodus“ vedl Jan Dobeš, majitel místní bobří farmy. Tento agilní muž objednal autobus(!), jímž byl Antonín Janošík s dalšími asi dvaceti lidmi převezen z Moravy do západních Čech.[3] Zde všichni, včetně Antonína Dobeše a jeho rodiny, v červenci 1948 šťastně přešli nedaleko Domažlic tehdy ještě stále propustné hranice.

V Bavorsku Antonína Janošíka němečtí celníci podrobili rutinnímu výslechu a poté jej spolu s ostatními odvezli do „lágru“ ve Furth im Wald, kde se identifikační procedury opakovaly. Ani zde se uprchlíci dlouho neohřáli; po čtyřech dnech putovali do tábora v Řezně a za další měsíc pak do tábora Wegscheide u Bad Orbu. Právě v tomto zařízení se Antonín Janošík sešel s Oldřichem Kojeckým a Viliamem Krajčírovičem, blízkými spolupracovníky Vávry-Staříka.[4] S těmi byl nakonec ubytován na jedné světnici a zřejmě částečně zasvěcen do jejich odbojových aktivit, které se nepřímo týkaly i záhadné vraždy majora Augustina Schramma.[5] Jak později Janošík vypověděl, psal tehdy Krajčírovič často dopisy Vávrovi-Staříkovi do Paříže a měl si dokonce vést o veškeré své exilové činnosti i jakýsi deník, který tou dobou tvořily již tři svazky. Možná by právě tento dokument vnesl více světla do mnoha událostí spojených s Vávrou-Staříkem a lidmi okolo něj, které zůstávají bohužel dodnes nezodpovězeny. Ty se konečně týkají i Antonína Janošíka a jeho role v založení Světlany, jedné z největších protikomunistických odbojových organizací v Československu.[6] Když se totiž mladý uprchlík rozhodl po dalším nuceném stěhování z Bad Orbu do tábora v Ludwigsburgu pro návrat do komunistického Československa, předal mu Krajčírovič adresu vedoucího zlínského Partkolu[7] Josefa Bureše spolu s jakýmsi heslem („čokoládka“). Janošík měl vše doručit bývalému partyzánovi Rudolfu Lenhardovi z Horní Lidče a vybídnout ho, aby se na Bureše napojil. Od jednoho Krajčírovičova známého pak nově získaný kurýr dostal ještě další adresu, a to na jakéhosi bratra ladiče pian Františka Slavíčka ze Zlína (heslo „Dodo posílá“).

Tento moment, tj. pověření Antonína Janošíka, je z hlediska určení skutečného pozadí Janošíkovy cesty za Lenhardem velmi důležitý. Přes pozdější tvrzení, že „agenta“ Janošíka vyslal Josef Vávra-Stařík, není totiž vůbec jasné, jestli tomu tak ve skutečnosti bylo. Oba muži se zřejmě v zahraničí nikdy osobně nesetkali. Sám Vávra-Stařík se ve svých výpovědích učiněných ve vazbě StB o Janošíkovi jako o „svém“ člověku nezmiňuje, naopak si v mnoha případech stěžuje na Krajčíroviče kvůli jeho samostatně vedeným akcím, ve kterých měl tento muž svévolně zneužívat Staříkova populárního jména. Někdejší přátelé z Partkolu se snad i díky tomu v zahraničí nenávratně rozešli. Z dostupných pramenů zároveň nijak nevyplývá, že by tehdejším Janošíkovým cílem bylo budování Světlany, jak se později často opakovalo.[8] V tomto smyslu se jeví pro vznik této odbojové organizace určujícím až napojení Antonína Slabíka[9] na Rudolfa Lenharda, k němuž došlo nedlouho po příchodu Antonína Janošíka ze zahraničí. Tato zvláštní „dvoukolejnost“, tzn. vyslání „agenta-chodce“ Janošíka za Lenhardem s instrukcemi pro napojení na Bureše a současně návštěva Lenharda Slabíkem s instrukcemi pro budování Světlany (obojí údajně z příkazu Vávry-Staříka), také vzbuzuje mnohé otazníky. Je příznačné, že tyto nejen zajímavé, ale i podstatné nuance později pod nánosem dalších událostí zapadly.

Antonín Janošík se v ČSR objevil v září 1948. Jeho příchod nezůstal bezpečnostními orgány bez povšimnutí, nicméně k jeho zatčení nedošlo díky tomu, že se skrýval. S pomocí své matky vyhledal Rudolfa Lenharda, který Josefa Bureše ve Zlíně skutečně navštívil. Tehdy snad také Janošík s Lenhardem jednal o možnosti zavraždit drogistu Vladimíra Hájka,[10] opět údajně z příkazu Josefa Vávry-Staříka, a žádal po něm, aby mu opatřil pistoli. Mezitím došlo k důležité návštěvě v Lenhardově vsetínském bytě, kam za jmenovaným přišel další bývalý partyzán Antonín Slabík, který Lenharda seznámil s programem Světlany tak, jak mu ho prý Vávra-Stařík předestřel ve svých dopisech. Na základě setkání pak Lenhard založil vlastní, valašskou skupinu Světlany, tzv. Světlanu-Makytu, do níž zapojil i Antonína Janošíka, který podepsal přísahu a přijal krycí jméno „Fred“. Tato podzemní organizace se během následujících měsíců rozrostla o desítky dalších členů či spolupracovníků (Ladislav Sýkora, Josef Matůš, František Mana, Alois Líbal, Bohumil Polách, Alois Pohůnek, Marie Vajdová, Josef Bureš a další) a stala se spolu s ostatními Světlanami jednou z největších protikomunistických odbojových organizací v Československu. Téměř od samého počátku však její aktivity monitorovala StB (agent AK-32 – Václav Kocourek), a její konec byl tudíž neodvratný. [11]

Pozice Antonína Janošíka v rámci Světlany nepatřila k nejexponovanějším. Nikdy se nestal blízkým spolupracovníkem Rudolfa Lenharda ani významněji nepronikl mezi lidi z vedení organizace. Zůstával tak poněkud mimo hlavní proud jejích odbojových aktivit. Příčinou bylo i to, že musel žít v ilegalitě. Kromě plánování vraždy Vladimíra Hájka prý chtěl stejně naložit i se členy místního národního výboru v Lidečku, s předsedou Pěrdochem a s jeho kolegou Brhelem. Zvjejich strany se totiž obával prozrazení: vinil je z toho, že po něm pátrají, a chtěl se jim pomstít. Přestože nakonec dostal od Rudolfa Lenharda k tomuto atentátu svolení, akci ani nadvakrát neuskutečnil. V prvním případě údajně proto, že se na místo schůzky v Horní Lidči včas nedostavili Lenhardem přidělení spolupracovníci František Maršalík a Ladislav Důbrava, v druhém případě rozkaz ke střelbě Lenhard jakožto velitel Světlany-Makyty odvolal. V obou případech se na nevykonání vražd spolupodepsala i důvodná obava odbojářů z odvety a následného rozkrytí celé organizace. [12] Kromě přípravy těchto atentátů se hlavní Janošíkovou starostí po jeho příchodu z Německa stalo především obstarání bezpečného úkrytu. Na popud Lenharda a jeho lidí mu přechodný azyl poskytli advokát Alois Líbal ve Valašských Kloboukách, mlynář František Liška ve Štítné nad Vlárou a po něm zemědělec Jan Skřipka v Horní Lidči.

Hlavním Janošíkovým útočištěm se však stala neobydlená chata ve Střelné patřící Josefu Ptáčkovi, který byl rovněž členem Světlany–Makyty. V ní Janošík pobýval spolu s dalším uprchlíkem Antonínem Martinkou z Lidečka, jehož předtím sám pro Světlanu získal (přidělil mu krycí jméno „Skřivan“). [13] Právě Střelná se změnila v jedno z center Světlany-Makyty, jelikož zde bydlela jedna z klíčových osob celé skupiny, obchodník Alois Pohůnek. U něj se Janošík účastnil ilegálních schůzek, na kterých přijímal instrukce pro svou další činnost. Vyplnil tak např. rozkaz a pomohl ukrýt dva uprchlíky z Nedašova, kde předtím došlo k incidentu mezi místními obyvateli a příslušníky SNB, kteří tam přijeli zatknout nedašovského faráře. [14] Pohůnek Janošíkovi ve Střelné zajišťoval potraviny avpeníze a opatřil mu i falešné doklady na jméno Štefan Sýkora. Když v lednu 1949 vznikl u Antonína Slabíka v Komořanech u Vyškova jakýsi ilegální štáb celé Světlany (velitel Antonín Slabík, náčelník štábu Rudolf Lenhard, výkonný štábu Bedřiška Slavíková, poradní členové štábu Pravoslav Melichárek a František Řičánek), byl Janošík tímto novým orgánem povýšen na poručíka a pověřen úkolem vybudovat na Slovensku navazující odbojovou síť a distribuovat zde protikomunistické letáky. Na Pohůnkův příkaz se tam v průběhu února 1949 v doprovodu Antonína Martinky skutečně vypravil (měl operovat v příhraničí, tj. Púchov, Považská Bystrica), nicméně výsledek byl diskutabilní. Pro podzemní práci získal v podstatě pouze bývalého partyzána z Považského Podhradí Lukáče Kuklíka. Neřešitelným problémem se ukázalo získání ubytování. O nějakém trvalém zakonspirování na slovenské straně hranice tak Janošík nemohl vůbec uvažovat. V jednom případě pak dvojice jen náhodou unikla zatčení. Antonín Martinka možná pod dojmem těchto neúspěchů pochopil, že se jedná o odbojovou „agonii“, a odjel za příbuznými do Hrušovan nad Jevišovkou.

Tečku za Janošíkovou odbojovou činností učinilo dlouho připravované zatýkání, které spustilo Krajské velitelství StB Uherské Hradiště 11. března 1949. Janošíkovy „kontakty“ obstarávající mu úkryt a předávající mu pokyny od vedoucích činitelů Světlany byly buď zatčeny, nebo na útěku, sám organizační velitel Světlany-Makyty Alois Pohůnek spáchal ve vazbě StB sebevraždu (podle některých informací však byl ve skutečnosti orgány StB zavražděn). Někdejší Krajčírovičův kurýr se tak ocitl v izolaci a jeho jediným cílem bylo přežít. V situaci, kdy mu chyběly i základní potraviny, se stal doslova štvancem. Přesto vydržel StB unikat ještě celých 23 dní. Přálo mu i štěstí. Na schůzku, kam ho lákal dopis ze štábu Světlany, ve skutečnosti falzum podstrčené Státní bezpečností, přišel pozdě, takže auto, které ho mělo „odvézt do bezpečí“, bylo již pryč. Konec nastal až po další provokaci 5. dubna 1949. Zaskočenému Janošíkovi tehdy nepomohlo ani to, že byl vyzbrojen třemi ručními granáty, pistolí a samopalem. Ovšem příslušníci StB to s ním v žádném případě neměli lehké: zoufale zápasícímu partyzánovi jen s vynaložením všech sil zabránili v použití granátu. Vezmeme-li v úvahu okolnosti tohoto činu, šlo v podstatě o Janošíkův pokus zabít nejen útočníky, ale i sebe sama. Neméně statečně se choval i během následujících krutých výslechů a dlouhého věznění. Dokonce připravoval útěk z věznice v Uherském Hradišti, po jehož odhalení dostal okovy i na nohy.[15]

Soud s Janošíkem a dalšími odbojáři zařazenými do „jeho“ skupiny (souzených skupin Světlany bylo mnoho) proběhl za masové účasti zmanipulované veřejnosti a intenzivní kampaně v tisku před tribunálem Státního soudu oddělení Brno v sále zlínského Velkého kina. Stalo se tak 24.–27. dubna 1950, rozsudek byl vynesen poněkud atypicky až 29. dubna 1950. V souladu s tehdejší praxí se k verdiktům předem vyjádřily i příslušné „instituce“. Bezpečnostní pětka a Bezpečnostní oddělení KV KSČ v Gottwaldově i samotné Bezpečnostní kolegium svorně požadovaly pro Antonína Janošíka i Rudolfa Lenharda tresty nejvyšší, což nemohli soudci, jimž předsedal JUDr. Horňanský, nevyslyšet.[16] Odvolání obou mužů odsouzených za zločin velezrady a vyzvědačství (§ 1 a 5 zák. č. 231/1948 Sb.) k trestu smrti se odbylo 30. června 1950. O čtyři měsíce později, 24. října 1950, byl Antonín Janošík v Uherském Hradišti vydán katovi. Téhož dne zde vyhasly i životy Rudolfa Lenharda a Františka Many.

V následujících měsících a letech došlo k dalším popravám členů Světlany: Jaromír Vrba (19. 12. 1950), Karel Zámečník a Alois Šimara (27. 4. 1951), Josef Vávra-Stařík (27. 8. 1953). Ještě před Janošíkovou exekucí byli popraveni bratři Karel a Antonín Daňkovi (14. 10. 1950) a také Jan Sedláček a Benjamin Urban (3. 10. 1949). Poslední dva jmenovaní však se Světlanou souvisí jen vzdáleně.

Mgr. Petr Mallota