Rudolf Julina
*18.listopad 1900, Slušovice - †24.březen 1978
Československý voják, četník a odbojář.
Vystudoval měšťanskou školu ve Vizovicích a již za zuřící první světové války, nastoupil jako kreslič u firmy Baťa. V roce 1918 musel v necelých osmnácti letech narukovat k pěšímu pluku č.3 do Brna. Brzy však zběhl, ale brzy byl chycen a poslán na italskou frontu. Naštěstí válka brzy skončila. V roce 1920 sloužil u horského dělostřeleckého oddílu č.259 v Žilině a v roce 1922 nastoupil k čs. četnictvu. Prodělal i hraničářský výcvik u hraničářského praporu č.9 v Rimavské Sobotě, jako příslušník Stráže obrany státu. V srpnu 1938 byl nasazen proti ordnerům v okolí Chomutova. Po hořkém zážitku Mnichovských dnů, se vrátil na kmenovou stanici v Polomce na Slovensku, odkud byl po 15. březnu 1939 vyhnán. 21. března 1939 se hlásil na ZČV Brno a byl umístěn do Vsetína.
V roce 1940 byl zatčen za poslech cizího rozhlasu, čímž byl od četnictva propuštěn. Po odpykání trestu byl od září 1941 zaměstnán v soukromé laboratoři Josefa Sousedíka, který jej zasvětil do svých odbojových aktivit a Julina mu složil přísahu věrnosti. V laboratoři byl zaměstnán jen naoko a veškerou energii a čas věnoval odbojové práci po boku Valašského Edisona. Jeho úkoly v odboji spočívaly v organizační, zpravodajské a propagační práci. Další úkol dostal v roce 1942 a kvůli němu se nechal zaměstnat v místní Kablovce jako pomocný skladník. Toto zaměstnání zčásti sloužilo jako. krytí pro splnění úkolu tj. vytvoření úderného dvanáctičlenného družstva odbojářů. V čele této čety stál Antonín Olšák ze Semetína. Ve firmě Kablo měl k dispozici nákladní automobil,250 litrů benzinu, kilometry tel.kabelů, čtyři tel. přístroje, vojenské přilby, sanitní potřeby a místa pro ukrytí zbraní. Do odboje zapojil Rudolf Julina, Miroslava Klimka, který vytvořil druhé úderné družstvo pod velením Jana Šimary z Ústí.
Zdroj: AVOS, SOkA Vsetín
Rudolf Julina – zpráva o účasti v domácím odboji
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava jsem v roce 1939 na vlastní žádost požádal o přeložení ze státního četnictva k četnictvu finanční stráže. Stalo se tak z důvodu možnosti účinnější odbojové činnosti – služba u finanční stráže na horách umožňovala snadnější spojení s partyzánským hnutím. V době, kdy jsem byl ustanoven velitelem oddělení finanční stráže v Újezdě u Valašské Bystřice, jsem navázal kontakt s lidmi zapojenými do ilegální skupiny kolem Josefa Sousedíka.
V této souvislosti jsem se podílel na sledování pohybu německých transportů, shromažďování zpráv o situaci v regionu a předávání důležitých informací. Veškeré poznatky jsem hlásil přímo Josefu Sousedíkovi, a to buď osobně, nebo prostřednictvím spojky – mé manželky Marie Julinové.
Spolu se soudruhem Olšákem jsme vyhledali vhodné místo pro shoz zbraní ze zahraničí. Toto místo bylo následně schváleno vojenským letcem, nadporučíkem Prokešem, a hlášeno do Londýna. Pro přepravu shozených zbraní jsem zorganizoval zvláštní skupinu.
Pro případ potřeby jsem měl pro odboj ukryty vlastní zbraně: dvě kulovnice, jednu brokovnici, jednu flobertku a dvě pistole. Ještě v době služby u četnictva jsem zhotovil tajné snímky strategických objektů – Vsetínské zbrojovky, vsetínského nádraží, zařízení hradla a dvojitého železničního mostu v Ústí u Vsetína. Tyto materiály byly však po mém zatčení mou manželkou v obavě zakopány do země, a bohužel se později ukázalo, že byly nenávratně zničeny.
Jako vojenský organizační důvěrník jsem se podílel na přípravě plánu na obsazení budov držených německými jednotkami a měl jsem být přítomen i úpravě letiště u Ústí pro potřeby osvobozovacích sil. K realizaci těchto plánů však nedošlo – v prosinci 1944 byla organizace Sousedík–Clay Eva prozrazena a většina jejích vedoucích, včetně Josefa Sousedíka, byla zatčena a následně popravena gestapem.
Se souhlasem Josefa Sousedíka jsem 5. října 1944 navázal spojení s partyzánskou skupinou majora Murzina. Od 28. prosince téhož roku jsem prostřednictvím své švagrové Marie Julinové z Újezda u Bystřice pod Hostýnem spolupracoval také s partyzány vedenými Petrem Moskalenkem. Těm jsem předával záškodnický materiál, léky, obvazy a další nezbytné prostředky. Byl jsem přijat mezi jejich členy a v březnu 1945 jsem se chystal k nim natrvalo přejít. Když jsem se však vydal do Újezda, zjistil jsem, že moje švagrová byla spolu se dvěma sestrami zatčena a odvlečena za pomoc partyzánům.
Ve dnech 4.–5. května 1945 jsem se se zbraní v ruce spolu se soudruhem Olšákem zúčastnil bojové akce jednotky osvobozovací armády při vyčišťování prostoru Vsetín–Semetín od zbytků nepřítele.
Kromě přímé odbojové činnosti jsem působil také na poli morálního rozkladu mezi příslušníky bezpečnostních složek. Nabádal jsem je, aby neplnili rozkazy okupačních sil, neudávali české občany a jednali v souladu s vlasteneckým cítěním. Za tuto činnost jsem byl v roce 1944 udán německému vládnímu komisaři a potrestán peněžitou pokutou ve výši 1 000 Kčs. Přes vážnost situace mne komisař gestapu nepředal – důvody mi dodnes nejsou známy. V roce 1945 jsem byl dále pokutován částkou 50 Kčs za sabotáž protileteckých opatření.
Na důkaz své odbojové činnosti si dovoluji upozornit na publikaci "Odbojová organizace Clay-Eva", vydanou Radimírem Kuncem v roce 1946, kde je na straně 346 a v obrazové části zmínka o mé i manželčině činnosti v odboji.