Komunismus

komunismus – (z lat. communis = patřící všem) – typ ideologie a zároveň společnosti charakterizovaný společným vlastnictvím. Pojem k. je odvozen od pojmu komuna, což je původně nnázev města, které si vydobylo na feduálech polit. práva a místní samosprávu. Ideje k. měly různou podobu a ani dnes neexistuje unifikovaná představa. Jako soc. teorie pochází k. ze 4. st. př. n. l. od kyniků Antisthena a Diogena, kteří předpokládali návrat k přírodě a společnosti založené na spol. vlastnictví. Myšlenky spol. vlastnictví lze alespoň v dílčí formě nalézt u Platóna v popisu ideálního státu (v Ústavě), ve kterém vládcové a strážcové, řídící a chránící stát, nemají soukromý majetek a dohlížejí na to, aby ve společnosti nebyli ani příliš bohatí, ani příliš chudí, neboť to vede k ničemnostem a nízkým pracovním výkonům. Komunistické ideje se vyskytovaly také ve středověku jako součást selských a plebejských hnutí, žádajících obnovení sociální rovnosti, která byla vlastní raným křesťanským obcím. Někteří představitelé tohoto směru, jako např. táborité nebo T. Müntzer, vyjadřující názory polit. bezprávných vrstev, žádali i odstranění soukromého vlastnictví a státní moci nezávislé na členech společnosti. V období renesance rozvíjel myšlenky k. T. More ve svém spise Utopie a mnich T. Campanella v Slunečním státě (viz utopie). V 18. st. inspirovala idea k. J. Mesliera, G. B. de Mablyho, Morellyho, F. N. G. Babeufa a částečně i J. J. Rousseaua. V následujícím st. R. Owena, E. Cabeta, C. H. de Saint-Simona, F. M. Ch. Fouriera a L. A. Blanquieho.

Nový přístup k myšlence k. nalézáme u K. Marxe a F. Engelse, podle nichž vývoj civilizace směřuje od prvobytného k. přes společenskoekonomické formace založené na soukromém vlastnictví (otrokářství, feudalismus, kapitalismus) ke společnosti komunistické. Na základě analýzy dějinného pohybu dokazovali, že: 1. určitému vývojovému stupni výrobních sil odpovídají určité výrobní vztahy; 2. souhrn výrobních vztahů vytváří základnu, nad níž se zvedá právní a polit. nadstavba, které odpovídají určité formy vědomí a kterou jsou zpětně ovlivňovány jak síly, tak i výrobní vztahy; 3. výrobní vztahy ani nadstavba neodumírají dříve, než se vyčerpají jejich možnosti stimulovat rozvoj výrobních sil, a pokud k tomu dojde, pak se jejich změna realizuje prostřednictvím revol. činnosti tříd zainteresovaných na takové změně. Při aplikaci těchto tendencí na kap. společnost došli Marx a Engels k závěru, že kapitalismus je formací, po které musí následovat k. Strojová velkovýroba bude v procesu svého dalšího vývoje směřovat k bezprostřednímu sepětí s vědou, což bude mít řadu důsledků, mj. další zespolečenštění výroby, změny v charakteru práce (přestane být zdrojem obživy a stane se prostředkem seberealizace), odstranění rozporu mezi městem a venkovem, fyzickou a duševní prací, vznik beztřídní společnosti, postupný zánik zbožně-peněžních vztahů, stimulování výroby uspokojováním potřeb podmiňujících rozvoj člověka a rozdělování podle těchto potřeb, nahrazení polit. formy organizace společnosti spol. samosprávou. Jelikož se Marx domníval, že buržoazie bude bránit existující stav, který jí garantuje rozsáhlá privilegia, a zároveň si uvědomoval, že vývoj od strojové velkovýroby k automatizaci si vyžádá delší období, rozvíjí myšlenku o postupnosti přechodu k plnému k. přes etapu diktatury proletariátu a socialismu jako nižší fázi kom. společnosti.

Realizace myšlenky k. ztroskotala na: a) nepřipravenosti pro spol. přivlastňování a podcenění možností kapitalismu rozvíjet vlastní hosp. mechanismus; b) přecenění pozitivní úlohy státu jako nástroje centralizovaného a plánovitého rozvoje společnosti; c) podcenění skutečnosti, že při existující dělbě práce a úrovni výrobních sil může po likvidaci soukromého vlastnictví vzniknout nový druh státně-byrokratického vlastnictví, jakož i nová vládnoucí vrstva, mající sklon k totalitnímu způsobu vlády; d) podcenění specializace a složitosti řízení a tudíž i omezenosti a složitosti jeho možné kontroly zdola; e) přecenění pozitivní stránky revoluce jako faktoru výchovy a převýchovy lidí. K zastáncům k. patřili i vědci a spisovatelé, jako F. Joliot-Curie, H. Barbusse, J. Steinbeck, L. Aragon, P. Neruda, P. Picasso, J. Cocteau, A. France aj. V současnosti se kom. hnutí pokouší o nalezení nového teor. paradigmatu. Některé kom. myšlenky lze nalézt i v dnešních náb. sektách řídících se zásadami soc. spravedlnosti a rovnosti a opírajících se o společné vlastnictví.

communism communisme Kommunismus comunismo

Literatura: Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě. Vybrané spisy sv. 4. Praha 1977; Marx, K.: Ke kritice politické ekonomie. Předmluva. Vybrané spisy, sv. 2. Praha 1977; Marx, K.: Kritika Gothajského programu. Vybrané spisy, sv. 4. Praha 1977; Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844. Soukromé vlastnictví a komunismus. Vybrané spisy, sv. 1. Praha 1976.; Masaryk, T. G.: Otázka sociální. Sociologické a filosofické základy marxismu. Praha 1898; Platón: Ústava. Bratislava 1980.

Vladimír Prorok https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Komunismus