Josef Vávra-Stařík
*19. říjen 1902 - †27. srpen 1953
Podívejme se aspoň ve stručnosti, jaký byl skutečný životní příběh Josefa Vávry‑Staříka. Vávra se narodil před více než sto lety, 19. října 1902 ve Lhotě u Malenovic v zemědělské rodině Josefa a Marie Vávrových. Po absolvování vyšší lesnické školy v Hranicích a učitelského ústavu v Košicích se rozhodl pro učitelské povolání. Jako učitel působil na přelomu 20. a 30. let na Slovensku a od poloviny 30. let pak v Dubňanech na Moravském Slovácku, kam byl přeložen na vlastní žádost. Ještě v době působení na Slovensku se oženil s kolegyní učitelkou Marií Liškovou a jejich manželství přetrvalo přes dramatické osudy Vávrovy i osobní krize až do Vávrovy smrti. Na Slovensku se Josef Vávra seznámil také s gen. Josefem Šnejdárkem, rodákem z Napajedel, v 30. letech zemským velitelem armády na Slovensku (Košice, Bratislava). Sblížení se Šnejdárkem významně ovlivnilo Vávrovy politické postoje na sklonku republiky i za okupace. Se Šnejdárkem jej sblížilo jednak rodáctví, ale především důvěrný a citový vztah ke Slovensku, otázka česko‑slovenské vzájemnosti i hlubší zájem o národopis. Zakládají Moravsko‑slovenskou společnost, jejímž programem je pěstování česko‑slovenské vzájemnosti a národopisná činnost. Gen. Šnejdárek stojí v čele společnosti jako předseda, Vávra se stává jejím jednatelem a redaktorem národopisného časopisu, který společnost vydává. Moravsko‑slovenská společnost působila od druhé poloviny 30. let až do zániku společného státu a do značné míry předurčila Vávrovy aktivity v krizových letech rozpadu Československa i za nacistické okupace.
Na přelomu let 1938/1939, v době hroutícího se Československa pracuje Vávra v intencích gen. Šnejdárka zpravodajsky pro pražskou vládu proti separatistické proluďácké iredentě, usilující o odtržení Slovenska od českých zemí, a po okupaci proti fašizujícím aktivistickým organizacím i pro protektorátní vládu gen. Eliáše. V duchu tohoto poslání působí zejména v nově vznikající Národopisné Moravě, kterou zakládají extremistické fašizující a proluďácky separatistické živly. Zatímco gen. Šnejdárek odchází do emigrace (Francie), Vávra z jeho pověření setrvává doma s úkolem dostat Národopisnou Moravu zpravodajsky pod svou kontrolu. Z počátku s úspěchem, zejména když docílil, aby se Moravsko‑slovenská společnost stala organizační základnou Národopisné Moravy. Její rozkladnou úlohu mohl ovšem ovlivnit jen zčásti (omezením vlivu některých osob jako Jana Ryby apod.) a nakonec se z pozice téměř rozhodující dostává do podezření o dvojí úloze jak uvnitř Národopisné Moravy, tak u okupačních úřadů. V roce 1940 je zbaven v Národopisné Moravě tajemnické funkce, poté (1941) funkce ve veřejných službách (osvětový referent) a nakonec je suspendován z učitelského místa.
Po ztrátě pozic, umožňujících zpravodajskou činnost v Národopisné Moravě, odchází uprostřed roku 1941 do ilegality a na Slovensko. Aktivně se podílí na organizování odbojového hnutí na západním a středním Slovensku (centrum v Hlohovci) s jednoznačnou československou a probenešovskou orientací a na přípravách na partyzánské hnutí a ozbrojené vystoupení (SNP). V prvních dnech povstání odchází Vávra s vlastním bojovým oddílem do Sklabiny a připojuje se k čerstvě vysazenému Ušiakovu paravýsadku, zárodku pozdější 1. československé brigády Jana Žižky (PBJŽ). S Ušiakovou skupinou se zúčastní bojů na západním Slovensku (Strečno, Vrútky, Priekopa, Štiavnik) a už ve funkci výkonného štábu přechází s jednotlivými složkami na Moravu v prostoru Javorníků. Po ztrátě spojení se štábem v průběhu přechodu organizuje na Moravě (Zlínsko, Uherskohradišťsko) vlastní bojové skupiny, operující do posledních dnů okupace. Dokument štábu brigády, signovaný mjr. Murzinem a por. Nastěnkem vysoce oceňuje jeho partyzánskou činnost.
Po příchodu štábu brigády do osvobozeného Zlína je Vávra zvolen do čela revolučního národního výboru (RNV), i když na tuto funkci aspirovaly i jiné politicky vlivné osoby. Vávrova partyzánská minulost, ještě neočerněná estébáckými dezinformacemi, zde má svou váhu. Slavnostní inaugurace Vávry do funkce předsedy RNV se zúčastnil mj. i sám velitel PBJŽ mjr. D. B. Murzin, který po Ušiakově smrti v listopadu 1944 převzal velení brigády. Jak už bylo řečeno, Vávra nesetrval v čele radnice dlouho, 15. června 1945 rezignoval na svou funkci, kterou přejímá jeden z původních horkých kandidátů, komunista Vilém Morys. Vávra dává přednost úkolům vyplývajícím z jeho odbojové činnosti a z úsilí obhajovat a prosazovat zájmy účastníků partyzánského hnutí v mírovém životě. Ale objevují se první invektivy a obvinění, vyplývající patrně z nepochopení jeho faktické úlohy v Národopisné Moravě, které Vávru znechucují.
A tak raději z pověření MNO zajišťuje mimořádně náročnou „likvidaci“ brigády jako vojenského tělesa, organizuje na Moravě Sdružení českých partyzánů (SČP), je zvolen předsedou jaho krajské organizace a členem zemského vedení i pražského ústředí, jakož i členem česko‑slovenského koordinačního partyzánského výboru. Intenzivně se věnuje začleňování partyzánů do poválečného hospodářského a politického života, usiluje o zabezpečení jejich sociálních jistot i zajištění růstu jejich profesní a odborné kvalifikace. Jedním z výsledků tohoto snažení je vytvoření výrobního družstva PARTKOL se sídlem ve Zlíně s několika mimozlínskými pobočkami na severní Moravě, jehož se stává předsedou.
Zdroje: AVOS, L.Boháč