Sergej Ingr
* 2. 9. 1894 Vlkoš, okr. Hodonín - †17. 6. 1956 Paříž, Francie
Československý voják, legionář a odbojář.
Narodil se v početné rodině sedláka a starosty rodné obce Jana Ingra a jeho manželky Marie, rozené Moresové (rod Ingrů odvozoval svůj původ od švédského vojáka Michala Ungra, který se po skončení třicetileté války trvale usadil na Moravě). V letech 1905-1913 studoval na Českém státním reálném gymnáziu v Kyjově, kde 7. 7. 1913 maturoval. S ohledem na přání otce se zapsal na vysokou školu zemědělskou (obor veterinární lékařství), ale pak se rozhodl nejdřív vykonat voj. prez. službu. Dne 20. 8. 1913 byl odveden a 1. 10. 1913 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u c. a k. pěšího pluku č. 49 v Brně, kde také absolvoval školu pro záložní důstojníky pěchoty. Za normálních okolností by se v říjnu 1914 vrátil zpět do civilního života, ale v důsledku vypuknutí světové války zůstal i nadále v uniformě. Již v srpnu 1914 odjel s pochodovým praporem svého pluku na ruskou frontu. Zde konal službu nejdříve jako velitel čety a později i roty (od 15. 9. 1914 v hodnosti kadeta asp.). Při jedné z prvních bojových akcí byl nedaleko Lublina raněn do nohy, ale po vyléčení se vrátil zpět na frontu, kde padl 15. 9. 1915 nedaleko Rovna do ruského zajetí.
Až do 19. 5. 1916 byl držen v zajateckém táboře v Carycinu (dnes Volgograd), kde se 20. 3. 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Ke službě v čs. vojenských jednotkách však uvolněn nebyl, a proto vstoupil 20. 5. 1916 do 1. srbské dobrovolnické divize v Oděse. V hodnosti ppor. byl zařazen do funkce velitele čety 2. pěšího pluku. Se svým útvarem se zúčastnil krvavých bojů proti Bulharům v Dobrudži, proti Turkům u Amzače i srážek na Dunaji koncem října 1916. Za prokázanou statečnost byl povýšen na por. V prosinci 1916 přešel na vlastní žádost k čs. legiím v Rusku. Nastoupil u náhradního praporu Čs. střelecké brigády v Borispolu a následně byl
1. 1. 1917 zařazen jako velitel čety ke 2. rotě 1. čs. střel. pluku. U tohoto útvaru poté působil až do jara 1917. V mezidobí byl zařazen jako velitel oddílu rozvědčíků ke štábu 100. ruské střel. divize, jejíž jednotky bojovaly v Pinských močálech, později cesto-val jako emisar po zajateckých táborech a prováděl nábor do čs. legií v Rusku. Tehdy již nevystupoval pod jménem Jan, ale Sergěj, které přijal v při přestupu na pravoslaví
2. 2. 1917 (přestože později z pravoslavné církve vystoupil, jméno Sergěj používal i nadále). Po ukončení svého poslání v zajateckých táborech se stal velitelem jedné z rot 2. čs. střel. pluku, s níž se 2. 7. 1917 zúčastnil bitvy u Zborova. V září 1917 se přihlásil k odjezdu na západní frontu a jako velitel jedné z rot tzv. Husákova transportu opustil 1.10. 1917 Žitomir a odjel do Archangelska, odkud odplul (se zastávkou vBritánii) do Le Havru, kam dorazil v hodnosti npor. (povýšen 15. 10. 1917). Odtud odjel do Cognacu v jihozápadní Francii, kde byl 12. 1. 1918 zařazen k nově postavenému 21. čs. střeleckému pluku. Zde však dlouho nepůsobil. Vzápětí byl totiž odeslán do kursu pro velitele rot při velitelství IV. fr. armády a po jeho absolvování počátkem května 1918 přemístěn do Jarnacu, kde byl budován 22. čs. střelecký pluk. U tohoto útvaru sloužil jako velitel roty až do konce června 1918 a poté odjel do Paříže, kde se v sídle ČSNR zúčastnil jednání o další organizaci čs. vojenských jednotek ve Francii. Především pak vzniku 23. čs. střeleckého pluku, na němž se poté v Cognacu podílel. Na konci srpna 1918 odjel do Itálie, kde byl zařazen k 33. čs. střeleckému pluku bojujícímu tehdy u Doss Alto v severní Itálii. Po smrti velitele 5. roty převzal během krvavých bojů 24. 9. 1918 jeho jednotku, ale po ustálení fronty byl 5. 11. 1918 ustanoven velitelem 3. roty. Již 10. 11. 1918 se stal velitelem II. praporu pluku, s nímž se 19. 12. 1918 vrátil v hodnosti kpt. italských legií do vlasti.
Zde se nejprve 30. 12. 1918 podílel na obsazení Devínské Nové Vsi a na Nový rok 1919 Prešpurku (dnes Bratislava). Odtud byl na konci ledna 1919 odeslán na Těšínsko. Zde se mu 27. 1. 1919 podařilo ve spolupráci se dvěma prapory 35. čs. střeleckého pluku dobýt Jablunkov a jako velitel tzv. jižní skupiny se zmocnil Třince. Poté se vrátil zpět ke svému pluku na Slovensko. Zde byl 28. 2. 1919 povýšen do hodnosti mjr. a posléze opět zasáhl do bojů proti Madarům, tentokrát na středním Hronu. Dne 4. 7. 1919 byl přemístěn jako náčelník štábu k velitelství nově postavené 21. pěší brigády, a v této funkci se také dočkal konce války o Slovensko. V srpnu 1919 odjel se svým II./33. pěším praporem do Chebu, kde byl jeho kmenový pluk unifikován na p. pl. 33. Protože se rozhodl zůstat i nadále v armádě, byl jako schopný důstojník 1. 9. 1919 povolán do I. kursu generálního štábu v Praze. Během jeho konání byl 24. 12. 1919 aktivován, v lednu 1920 absolvoval měsíční stáž ve štábu ZVV Užhorod a poté nastoupil 1. 3. 1920 ke 3. odděl. ZVV Praha jako přednosta operační a výcvikové skupiny. V mezidobí absolvoval od 1.1. do 31. 3. 1921 zkušenou u děl. pl. 1 v Praze-Ruzyni a poté stáž u jezd. pl. 1 v Terezíně (1.-30. 4. 1921). Dnem 25. 5. 1921 byl přemístěn k pražské Válečné škole jako pobočník jejího velitele, francouzského plk. Amedée Jameta. Od 30. 7. 1921 se stal posluchačem II. ročníku Válečné školy a po jeho ukončení byl dnem 20. 9. 1923 přemístěn do skupiny důstojníků gšt. Od 1. 9. do 15. 11. 1923 působil u MNO - hl. št. v Praze jako referent 2. (zprav.) odděl. Poté byl přidělen ke štábu ZVV Praha, kde působil až do 28. 2. 1928, a to nejdříve jako přednosta 3. (operačního) odděl., od 27. 8. 1925 jako podnáčelník štábu ZVV.
V mezidobí byl 28. 10. 1924 povýšen na pplk., v termínu od 10. 9. 1924 do jara 1925 působil vedle své funkce přednosty oddělení i jako externí učitel na Automobilním učilišti v Praze a od 1. 3. do 27. 6. 1926 byl stálým učitelem všeobecné taktiky v Kursu pro velitele vojskových těles a oddílů. V létě 1927 navíc absolvoval stáž u výcvikových středisek a ve štábech vyšších jednotek ve Francii (od 1. 6. do 30. 8. 1928). Od 29. 2. do 14. 9. 1928 byl velitelem hran. prap. 5 v Chebu a poté se opět vrátil do Prahy, kde se stal 15. 9. 1928 přednostou všeobecné skupiny 3. odděl. MNO - hl. št. Dne 16. 7. 1929 byl povýšen na plk. a 31. 12. 1929 se stal přednostou celého
3. odděl. V této funkci působil s ročním přerušením až do 30. prosince 1933. Během zmíněné přestávky vykonával od 15. 10. 1931 do 14. 10. 1932 funkci velitele p. pl. 38 v Berouně, ale i toto krátké velitelské působení bylo na půl roku přerušeno, když byl v termínu od 16. 11. 1931 do 14. 5. 1932 frekventantem Kursu pro vyšší velitele. Dnem 31. 12. 1933 byl přemístěn k 8. divizi v Hranicích a stal se velitelem 16. p. brig. v Místku (zde se také 1. 7. 1934 dočkal povýšení na brig.gen.). Od 15. 12. 1935 byl velitelem 8. div. v Hranicích, ale již 30. 9. 1936 se stal zástupcem velitele III. sboru v Brně. V této funkci pak působil až do března 1939. V mezidobí byl 1. 1. 1938 povýšen na div.gen. a za branné pohotovosti státu na podzim 1938 byl velitelem III. sboru v Jihlavě.
V době Mnichova byl jedním z nejtvrdších kritiků kapitulace a 2. 10. 1938 se dokonce osobně pokoušel u náčelníka hl. št. arm.gen. Ludvíka Krejčího dosáhnout zapojení armády do dalšího vývoje událostí (pro případ převzetí moci ve státě se s gen. Ingrem údajně počítalo pro funkci ministra vnitra). Setkal se však s nepochopením. Ihned po okupaci ČSR se stal společně s arm.gen. Josefem Bílým a arm.gen. Sergějem Vojcechovským iniciátorem vzniku ON. Zúčastnil se všech rozhodujících porad, jež se konaly ve druhé polovině března v Praze a Brně a stal se také zástupcem jejího prvního velitele arm.gen. Josefa Bílého (v některých svědectvích bývá dokonce označován za prvního velitele). Na výzvu dr. Edvarda Beneše odešel 20. 6. 1939 přes Polsko do Británie, kde se plně zapojil do organizování čs. zahraničního odboje (ve styku s domovem používal krycí jména Jasan, Silný, Svatopluk). Na konci července 1939 odjel do Francie, kde 2. 8. 1939 zřídil při čs. vyslanectví vojenskou kancelář, která se po uznání Československého národního výboru, jehož byl rovněž členem, přeměnila 17. 11. 1939 na Čs. vojenskou správu (ČSVS). Jako její náčelník působil v Paříži až do června 1940 (v mezidobí se nechal 2. 10. 1939 při návštěvě čs. tábora v Agde zaprezentovat do čs. zahraniční armády). Po porážce Francie se osobně spolupodílel na záchraně příslušníků 1. čs. divize a jejich evakuaci do Británie. Sám odplul ze Sete 27. 6. 1940 na lodi Rod el Farag. Po vzniku čs. zatímní vlády v Londýně byl 21. 7. 1940 jmenován ministrem národní obrany.
Reorganizoval dosavadní ČSVS na MNO, do níž začlenil jako II. odbor (zprav.) skupinu plk.gšt. Františka Moravce. Osobně vedl jednání s britskými ministerstvy války a letectví o právním postavení, organizaci a financování čs. vojenských jednotek ve Velké Británii, a v neposlední řadě i o jejich spolupráci s britskou armádou. Ve své činnosti kladl zároveň mimořádný důraz na podporu domácího odboje, za jehož reprezentanta v zahraničí se i nadále považoval. Po celou dobu války byl naprosto klíčovou osobností čs. zahraničního odboje. Ve funkci ministra národní obrany totiž působil nepřetržitě až do 19. 9. 1944, kdy se stal hlavním velitelem čs. branné moci. Poté, co se 4. 4. 1945 ujala v Košicích moci nová vláda, byl novým ministrem národní obrany jmenován brig.gen. Ludvík Svoboda.
Již 17. 4. 1945 předložila vláda prezidentu republiky návrh, aby byli svých funkcí zproštěni generálové Sergěj Ingr, František Moravec a Bedřich Neumann a Edvard Beneš přes počáteční odpor tento návrh schválil. S dekretem prezidenta republiky, který jej zbavil funkce hlavního velitele a současně ho odeslal na zdravotní dovolenou, byl gen. Ingr seznámen 20. 4. 1945. Na utrpěné příkoří zareagoval způsobem jemu vlastním. Společně s gen. Neumannem požádali 4. 5. 1945 prezidenta, aby byli vysazeni na území republiky jako letecký výsadek, jehož úkolem se měla stát příprava ozbrojeného povstání. Reakce se však nikdy nedočkali. Do osvobozené vlasti se vrátil teprve 6. 6. 1945. Bezprostředně po návratu musel čelit urážkám, pomluvám, vykonstruovaným a lživým obviněním, které zpochybňovaly celou jeho odbojovou činnost a snažily se ho obvinit ze zločinů, které nikdy nespáchal. Celá záležitost došla dokonce tak daleko, že byl 30. 10. 1945 vyslýchán soudem jako obviněný ze zločinů velezrady, zneužití úřední moci a napomáhání nepříteli. Soud však nakonec uznal, že obvinění jsou nepodložená a 9. 11. 1945 upustil od dalšího stíhání, s odůvodněním „že tu není činů trestním soudem stíhatelných.“ Přes tento výrok soudu zůstával i nadále nezařazeným důstojníkem ve stavu pomocného úřadu MNO a zároveň byl pod stálým dohledem orgánů OBZ. Jednání vlády se v jeho případu vleklo šestnáct měsíců bez výsledku. Teprve po osobní intervenci presidenta dr. Edvarda Beneše byl rehabilitován a 7. 9. 1947 povýšen na arm.gen. Ve velení armády se však pro něj nenašla žádná funkce a byl proto 19. 9. 1947 ustanoven mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ČSR u jeho výsosti nizozemské královny v Haagu. Již 4. 3. 1948, tedy bez¬
prostředně po únorových událostech na úřad čs. vyslance v Haagu rezignoval a 17. 3. 1948 odjel do Londýna a později do Washingtonu (v ČSR byl v nepřítomnosti 7. 9. 1948 zbaven hodnosti a degradován na vojína v záloze).
Na schůzi Rady svobodného Československa ve Washingtonu byl 9. 2. 1949 pověřen řízením zpravodajské organizace, která byla následně velmocemi uznána jako samostatná spojenecká zpravodajská ústředna (sekce působící v Londýně a Paříži vedli plk.gšt. Karel Jindřich Procházka a div.gen. Čeněk Kudláček). Byl přijat Winstonem S. Churchillem, navázal opětovně kontakty s gen. Charlesem de Gaullem i americkým gen. Williamem Josephem Donovanem. Jako předseda Komitétu pro podporu uprchlých československých důstojníků se mimořádně angažoval v pomoci bývalým důstojníkům čs. armády, kteří se ocitli v exilu a podařilo se mu mnoha našim letcům zajistit znovupřijetí do RAF. V listopadu 1951 se sešel v Norimberku s mjr.pěch. Karlem Černým a díky tomuto setkání a následnému Ingrovu jednání s americkou stranou, došlo v rámci americké armády k vytvoření 4091st Labor Service Company - Czechoslovakian, jediné skutečné čs. vojenské jednotky 3. odboje, která se měla podle Ingrových představ stát zárodkem nové zahraniční armády. Nepodceňoval ani úlohu médií v novém konfliktu a stal se proto vojenským a politickým komentátorem Rádia Svobodná Evropa. Posluchači této stanice se s ním mohli setkávat především v rámci pravidelného víkendového pořadu „Voláme armádu“. Arm.gen. Sergěj Jan Ingr zemřel v důsledku náhlého srdečního selhání ve věku nedožitých dvaašedesáti let 17. 6. 1956 v bytě svého přítele div.gen. Čeňka Kudláčka v Paříži. V roce 1991 mu byla in memoriam navrácena hodnost armádního generála a posmrtně byl vyznamenán Řádem M. R. Štefánika.
Zdroj: Vojenské osobnosti odboje 1939-45